Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Advent (cyklus A)
1. neděle adventní - A / Stůl slova - Aleš Opatrný

Stačí jedny zprávy ze světa, ať v rozhlase, v televizi nebo v novinách, a člověku může být hned ze všeho špatně.

1. neděle adventní - A

Rozbor textu

1. čtení
Iz 2,1-5
Základní hledisko textu: proroctví je sice "o Judovi a Jeruzalému", ale svým obsahem se týká všech národů - je univerzální povahy. A dále: "stane se v posledních dnech" - tyto dny nejsou termínovány. V textu tedy nelze hledat tolik kdy, ale co se stane. A poslední: podle NZ "poslední dny" nastaly příchodem Kristovým. Od jeho vystoupení do jeho druhého příchodu se rozprostírá doba "posledních dní", kdy se naplňuje to, co je rozhodnuto i zčásti vykonáno. To, co se píše u Iz se také už zčásti od Ježíšova vystoupení uskutečnilo.

Vše řečeno v obrazné řeči.

- "hora vyvýšena" - spojuje nebe a zemi, jde tedy o něco, co spojuje svět lidský a Boží: pro nás Ježíš, církev.

- putování národů je staroorientální obraz. V naší řeči znamená asi tolik, jako uvěřit.

- motiv Boha, učitele životních cest - se objevuje častěji v žalmech (Ž 119). Naplněn je v postavě Ježíšově - on je učitel po výtce. Učitel nejen "pravd o Bohu", ale učitel životních cest, které k Bohu vedou.

- Hospodinovo slovo se stalo "Slovem, tělem učiněným", není třeba čekat další.

- "soudit", to znamená víc, než jen rozsuzovat pře. V řeči Písma to je Boží soud nad zlem, soud s definitivní platností.

- slova o míru nejsou slova o lidských přáních. Překonání válečných nástrojů a války samotné je důsledkem putování všech národů na Hospodinovu horu (tedy důsledkem uvěření) a dále je to důsledek Božího souzení. Tato slova jsou často nesprávně vykládána a užívána, totiž bez prvé části tohoto úryvku.

- poslední verš (5) se považuje za pozdější přídavek, je to vlastně aktualizace, platná po celé dějiny, která ukazuje, k čemu má být poselství celého textu využito, k čemu konkrétně posluchače vybízí.


2. čtení
Řím 13,11-14
- nastala hodina - příchodem Kristovým (objektivně) a osobním přijetím víry pro každého subjektivně.

- spása je blíže každým dnem, kterým se blíží ke konci svého života i světa.

- konec, který čekáme, není noc, ale den! V tom to máme proti jiným lidem "vzhůru nohama."

- obléci se (do výzbroje světla, v Pána Ježíše Krista) - vzato z antického dramatu, kdy herec vystřídal během hry i víc rolí a jeho charakter v danou chvíli byl dán maskou (oděvem), kterou oblékl pro roli.


Evangelium
Mt 24,37-44
Slova o parusii byla řečena do situace, kdy vbrzku očekávaný druhý příchod Kristův se stále nekonal. Někteří propadli únavě a lhostejnosti, jiní spekulacím o tom, kdy a jak to bude. Matoušovo slovo je slovem osvobozujícím. Tvrdí, že Pán skutečně přijde, že se tedy netrmácíme dějinami nazdařbůh a že zlo nezvítězí, a na druhé straně říká, že nikdo neví, kdy to bude, že tedy není třeba se zatěžovat spekulacemi o termínu konce světa. Jde o to - bdít.

Tedy ani nerezignovat, ani se nebát, ani se nenechat oklamat tím, že běh světa je v podstatě stále stejný. Nelze zapomenout na to, že celé evangelium dosvědčuje, že Pán už přišel. Zbývá jediná podstatná otázka, kdy přijde pro mne - kdy plně uvěřím. Otázka "kdy" pokud jde o "konec světa" pak nemá velký význam.


K úvaze
Je pozoruhodné, že všechna možná data konců světa, mnohokrát různými lidmi stanovená, vzbuzují zpravidla větší pozornost, než evangelium samotné. Lidé se spíš ptají "kdy to bude", než "co to bude". Proto je dobré sledovat linii Izajášova textu a jeho naplňování: řešení života nespočívá v tom, že se konec světa přivolá, odloží nebo vypočítá. Jde o to, koho nebo co očekáváme. Ne "někdy", ale teď. Protože už teď lze vystupovat na "horu Hospodinova domu" - do církve, která spojuje jako mystické tělo Kristovo po dva tisíce let zemi s nebem. Už teď lze učit životním cestám z evangelia. A tedy už teď může být člověk zachráněn. A v perspektivě Nového zákona je mírem a pokojem jen a pouze Ježíš sám - Ef 2,14 v doslovném řeckém znění (on sám je pokojem).

Nelze čekat tedy "až někdy" bude pokoj, ale čekat, že Ježíš sám se stane mým pokojem, a to už teď.


Myšlenky k promluvě
Iz 2,1-5

Stačí jedny zprávy ze světa, ať v rozhlase, v televizi nebo v novinách, a člověku může být hned ze všeho špatně. Nejen války, nejen výhrůžky, ale ta záplava nenávisti mezi lidmi, to bloudění za štěstím, které v osudech jednotlivců i skupin vede k opaku toho, co bylo hledáno. Ano, i v měřítkách pouhých sousedských poměrů: nejen množství nenávisti, zlé vůle, nebezpečné hlouposti, ale i těch pokažených životů, morálních krachů, bezvýchodných situací... Je vůbec nač se těšit? Je reálné něco dobrého očekávat? Až do takové skepse lze dojít. Skepse ale není jediná možná špatná cesta. Je přece možné vrátit se do mládí, oddat se snění o tom, jaké to bylo, když jsme byli malí, vyrobit si kousek takového minulého štěstíčka. Nebo se uzavřít do sebe, nechtít nic vidět a vědět, žít si v sobě pro sebe. Ale je také možné vzít vážně Boží slovo a vzít ho jako slovo plné života, síly, naděje, slovo ukazující cestu. O to se pokusme.

Izajášova slova působí jako balzám, ale neměla by působit jako sladká utopie. Ta slova nás nevedou jen do budoucnosti, ale obracejí náš pohled i do křesťanské minulosti. Protože hora Hospodinova domu byla postavena - když z Jeruzaléma vyšlo Hospodinovo slovo. A také tu už byli lidé, kteří "překuli meče v radlice". Nejen byli, jsou. Jak a kde?

V lidstvu už bylo vymyšleno mnohé od času Kristových. A mnoho dobrého. Ale nikdo ještě nepřekonal pravdu o vzkříšení pravdou hlubší a víc obdarovávající. Nikdo nevymyslel lepší prostředek na potírání zla, než je láska vůbec, a k nepřátelům zvlášť, ač lidé vymysleli mnohé způsoby likvidování protivníků a odhalování zla skutečného i domnělého. Nikdo nevymyslel větší a hlavně účinnější paradox, než "kdo chce svůj život zachovat, ztratí ho, kdo svůj život ztratí pro mne a pro evangelium, ten jej nalezne", a "nepadne-li pšeničné zrno do země a neodumře, nepřinese užitek". A nikdo neosvědčil také v dějinách větší lásku, víc odpuštění a větší věrnost, než Bůh vůči vyvolenému národu a vůči církvi. Nikomu se nelze svěřit tak plně, bez výhrad, jako živému Bohu. A tak kdo se nemá na co těšit, kdo neví, kam už se vrtnout, aby nebyl zklamán, koho poslechnout, aby nenaletěl, nebo se nezklamal, může slyšet Izajáše a vidět církev, která nese dějinami evangelium. Hora Hospodinova domu stojí - je to církev, lidsky ubohá, ale stále nesoucí poselství evangelia o Boží lásce, stále nesoucí křtícího, odpouštějícího, sytícího a sjednocujícího Krista, stále tak spojující zemi s nebem. Kdo chce, může slyšet Boží slovo a učit se tak Božím cestám, které nevedou ani ke zmaru, ani k rozmnožení zla, ani k beznaději. Ze Siónu nauka vyšla, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo, je to Slovo tělem učiněné a každý se může učit nejen o něm, ale hlavně od něho, jak žít. A ten, kdo tam vystoupí, a kdo se naučí, začne překovávat meč i kopí, jako už mnozí před ním. Začne totiž milovat a odpouštět. A tyto dva akty, jak ukazují dějiny, nenahradí ani vojenské bloky, ani smlouvy o tom či onom, ani sny o moci či takové či oné budoucnosti, ani důkladná kontrola jedněch druhými či třetími.

Bůh přišel v Kristu mezi nás a je s námi ve své církvi stále. Není tedy třeba čekat, až pro nás v budoucnu něco udělá. Lze čekat, že se s ním setkáme teď, hned, dnes, zítra, pozítří - jen co s vírou zatoužíme po jeho odpuštění, po jeho sjednocující lásce, po jeho Duchu. To není útěcha, to je realita. Je na co čekat, je na co se těšit. Ne až jednou. Hned. Jen nesmíme přehlédnout toho, který se nám chce darovat. Osobně. On sám sebe, ne jenom něco, nějaké dary. Vystupme ze tmy beznaděje, ze tmy nenávisti, ze tmy sobectví, ze tmy víry s mnohou rezervou, s mnohými "ale" - máme možnost chodit v Hospodinově světle. Ne až někdy, ale třeba už dnes. V tomto mizerném světě. S vědomím vší lidské ubohosti, ale přece ne v beznaději, či utopické nepravdivé naději, ale v Duchu a v pravdě