Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
16. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

16. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Jer 23, 1 - 6
V pozadí všech výpovědí tohoto úryvku (který je třeba si umístit do situace babylonského zajetí, kam se dostal Izrael také vinou svých špatných pastýřů) stojí láskyplná a silná péče Hospodina, jeho příklon k Izraeli, který není ničím zasloužen. Právě z tohoto hlediska je náš text prorockou řečí o plnější skutečnosti - o pastýři Ježíši Kristu, v němž tento láskyplný příklon našel dovršení. Znovu si připoměňme - Boží péče o Izrael je základním tématem, ne tvrdá slova na adresu pastýřů. Ta jen tvoří pozadí, kontrast, na němž vynikne Boží dílo.


2. čtení
Ef 2, 13 - 18
"Samo o sobě by stačilo to, co apoštol řekl o podivuhodném působení Božím na bývalých pohanech v oddílu 2, 1 - 10. Co je většího, než být vzkříšen z mrtvých a být zachráněn od hříchů a z přemocných útoků světa v nebesích v Kristu? Většího opravdu nic není. Ale pro apoštola je tu ještě jedna stránka věci. A v jejím pohledu se ještě jednou zviditelní zázrak, který se stal na křesťanech z pohanství. Není totiž jen morální, je i dějinný aspekt této události. Oni, bývalí pohané, jsou zachráněni spolu s Izraelem. Jsou totiž zachráněni s církví, která sestává z Židů i pohanů. Právě tyto myšlenky rozvádí apoštol ve verších 11 - 12". (H. Schlier)

Výklad celého úryvku by byl velmi rozsáhlý. Jedná se o teologicky velmi hutný a závažný úsek v listě Efezským. Proto jen několik bodů:
Pavel, jakožto křesťan ze židovství, mluví k těm, kdo byli dřív pohany, kdo tedy byli "dalecí". Mluví o záchraně, která má trinitární strukturu: ten, kdo je s církví (kdo je tedy zachráněn!) má přístup k Otci, je spojen s druhými jedním Duchem a toto všechno je možné proto, že je sám spojen s Kristem. Blízkost "v Kristově krvi" znamená záchranu, spásu. A tato spása tvoří z lidí, původně rozdělených, jednotu. Ještě jinak řečeno: Boží záchrana (nikoliv lidská snaha) je nejpodstatnějším poutem jednoty křesťanů. Ježíš toto sjednocení, toto odstranění nepřátelství, udělal "na vlastní útraty", na svém těle, tedy dáním života.

My v problému křesťané ze židovství - křesťané z pohanství ovšem nežijeme. V čem má tedy pro nás tento text aktuální význam?

Je zde řeč o pokoji (míru). Ale to není mír jakožto výsledek lidské snahy. Jeho původ je ve vykoupení, jde o Boží dar, známý ve Starém Zákoně jako Šalom. Lze ho tedy dosáhnout jen a pouze přijetím Ježíše jako Spasitele. Bez jasného přiznání tohoto aspektu je mluvení křesťanů o míru v jádru nekřesťanské.

Ježíš spojuje ty, kdo v něho uvěřili. Ale to není tvoření "lidské party", to není totéž jako sjednocování lidí na jakékoli ušlechtilé bázi. Je to totiž jeho, Ježíšovo dílo. Chce-li být křesťan opravdu spojen s druhými křesťany, musí být "v Kristu", musí být tedy spojen s ním. Neplatí to obráceně - že se křesťané shluknou a tím budou v Kristu. Shromáždění "dvou nebo tří v Ježíšově jménu" totiž předpokládá, že každý z nich je "v Kristu".

Slova o Kristově krvi je nutno brát ve významu biblickém, ne jako by byla Kristova krev něčím, čím bychom disponovali. Krev je sídlem života, je znamením smlouvy mezi Bohem a lidmi v Kristu obnovené, je prolita za nás - je tedy znamením lásky a vykoupení. Je to "pars pro toto" (část za celek) k vyjádření Ježíšova vykupitelského činu ve všech aspektech.

Celý úryvek ukazuje Krista jasně jako jediné "dveře", které vedou ke spáse, k přístupu k Otci v Duchu, k překonání nepřátelství mezi lidmi.


Evangelium
Mk 6, 30 - 34
V samotném Markově evangeliu je naše perikopa úvodem k textu o nasycení zástupu. Tento text ukazuje, že je Ježíš schopen být pro zástup, který je jako ovce bez pastýře, skutečným pastýřem. V lekcionáři roku B je ale za tuto perikopu zařazena velká eucharistická kapitola z Janova evangelia (Jan 6), která také začíná nasycením zástupu, ale potom jde ještě dál a vykládá, jak je Ježíš sám pokrmem.

Náš text ukazuje na nouzi, která byla v Ježíšově době, a která doposud nepřestala. Je zřejmě naivní myslet si, že lidé jednoho dne jakožto celek "dospějí" tak, že nebudou potřebovat "pastýře", že každý bude schopen se sám o sebe postarat, vést sám sebe v životě, sám sebe zajistit. Dějiny ukazují, že se lidé stále na pastýře obracejí, stále se jimi nechávají vést a stále jsou mnozí, kteří se trápí tím, že žádného pastýře nemají. Ovšem zdaleka ne všichni pastýři (myslím slovo "pastýř" v tom nejobecnějším slova smyslu, ne ve významu pouze náboženském) jsou dobrými pastýři. Lidé se nechávali a nechávají vést špatnými pastýři na bludné cesty.

Máme-li dobře rozumět slovům o Ježíšově lítosti nad zástupem, bude dobré vzít v úvahu 1. čtení dnešní neděle. Jde totiž stále o totéž - o Boží příklon k člověku, který je v neutěšené situaci do níž se dostal převážně vlastní vinou. Tento Boží příklon v Ježíši vyvrcholil a nebyl nikdy odvolán! Tedy i dnes je Ježíš tím, kdo sám i prostřednictvím učedníků hledá to, co se ztratilo. I dnes je mu "líto zástupu", ale i dnes je chce "učit mnohým věcem", a chce je nasytit. Pokud si lidé stěžují, že se Bůh nestará o ty nebo ony lidi, je třeba, aby se také ptali, jestli ti, kdo jsou na tom v životě jakkoli špatně, by se také chtěli od Ježíše učit.


K úvaze
Snad mnohokrát za život si může a má křesťan položit otázku, co vlastně od Ježíše očekává. Jestli očekává to, co mu on nabízí. Jestli věří, že Bůh se v Ježíši k člověku přiklonil. Jestli věří, že Boží péče o člověka stále trvá.


Myšlenky k promluvě
Mk 6, 30-34
Když se pokusíme představit si delší pasáže evangelia jako film, může nás upoutat, že je Ježíš stále v pohybu. Neusadil se nikde natrvalo, nezřídil "náboženské středisko", "školu Božího království" apod., ale procházel Galileou a Judskem a šířil zvěst o království slovem i činem. Své učedníky také posílal na cesty - četli jsme o tom minulou neděli. Ježíš nepřišel, aby se na této zemi zařídil natrvalo, aby tu zřídil nějakou oázu, město, stát, prostě reservaci speciálně pojatého života (to dělala sekta v Kumránu). Přišel, aby přijal za vlastní lidskou životní cestu, životní cestu obyčejného člověka a přišel z této cesty udělat královskou cestu, která může vést k Bohu. Lidi, s kterými se setkával, chtěl na tuto cestu uvést, nebo lépe - učil je, jak mohou ze své životní cesty udělat královskou cestu, cestu vedoucí k Otci a svou obětí života jim to také umožnil.

Dnešní evangelium se zmiňuje o tom, jak Ježíš viděl množství lidí kolem sebe: viděl je jako ovce bez pastýře. Jako ty, kteří si nedovedli dost dobře poradit se životem, a tak je začal učit mnohým věcem. To bylo tenkrát. A jak je to teď? Dnešní člověk v civilizovaném světě by samozřejmě nejdříve řekl, že není žádnou ovcí, že je svobodným člověkem, že ho nemusí nikdo nikam vést, že si se svým životem dobře poradí. Ale tvrzení není totéž, co skutečnost. Nejen v minulosti, ale i v tomto století se lidé vrhali a vrhají na cesty za velmi podivnými pastýři (Hitler, Chomejní - např.). A i v nejpokročilejších civilizacích lidé pijí, tráví se, hroutí se. Zkrátka v extrémních i průměrných životních osudech ukazují, že životem bloudí a to často dost nešťastně. Ostatně nepřemýšlejme jen o druhých. Jsme opravdu takoví suveréni života, jak vypadáme? Je okolo nás a hlavně z nás, naším přičiněním, každý, s kým žijeme, šťastný? Máme pastýře a necháme se jím skutečně učit?

Domnívá-li se křesťan, že když ve škole "vychodil náboženství", pak už umí nadosmrti dost, že se už od Krista všemu naučil, velmi se mýlí. Tak přece vypadaly často starší křesťanské generace. Naučily se o křesťanství ve škole, ale co u většiny z křesťanství zbylo? Dnes jsou prakticky mimo církev, jako ovce bez pastýře, žijí a hlavně smýšlejí jako většina kolem nich. Nebo jejich nedospělá víra ztuhla, stala se slepým a tvrdým rigorismem.

Vraťme se tedy k obrazu Krista, chodícího a učícího po Palestině. Uvědomme si, že křesťanství se nelze jednou provždy "naučit". Jistě, křesťanství je nutno přijmout, to je jakoby jednorázový akt. Ale to znamená, že člověk přijímá Krista za pastýře svého života, že už není jako ovce bez pastýře, ale že se musí dále starat o to, jestli za tímto pastýřem - Kristem jde a hlavně, že se musí od něho učit dalším a dalším věcem. Protože některé věci se zpravidla člověk učí v mládí, jiné později. Jak postupuje život, neučí se už člověk té základní životní orientaci, to má už za sebou, ale má se třeba víc od Krista učit, jak odpouštět, jak se utkávat se zlem, jak přijímat životní prohry, jak se vyrovnávat s tím, že není nejen na světě, ale i v mém životě vše tak, jak jsem chtěl a předpokládal. A potom dál se člověk musí od Krista učit, jak trpět, jak se vyrovnávat se ztrátou dalších a dalších sil, s bezmocností, s umíráním. Víra předpokládá, že se člověk pastýřem - Kristem nechá vést celý život a že se tedy celý život bude od něho učit. Ustrnutí, nechuť učit se dál, pocit, že už vše vím, je velice nebezpečný, pro víru někdy i smrtelně nebezpečný... Kristus prošel celým lidským životem. Proto i my můžeme jít celým svým životem s očima upřenýma na něho a nemusíme být tedy jako zmatená ovce bez pastýře, ani jako ovce trapně hloupá, která si myslí, že nikoho a nic nepotřebuje.