Období během roku (cyklus B)
17. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka

Chléb pro tělo i duši

Promluva 17. neděle Mezidobí B

„Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: ‚Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?‘“ (Jan 6,5)

Když se zamyslíme nad veršem, který jsem právě citoval, může nás kromě jiného zaujmout otázka: Co stojí v základu Ježíšových slov? Co se v něm pohnulo, že se zeptal zrovna těmito slovy?

Odpověď nám může nabídnout evangelista Marek, který tlumočí Ježíšův postoj: „Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“ (Mk 8,2-3)

Dovolím si být odvážný a budu tvrdit, že lítost je plodem lásky. A lítost je motorem účinné pomoci. Ježíš miluje lidi a není mu jedno, když strádají jakýmkoli způsobem. K tomuto tématu jsem otevřel nejnovější papežskou encykliku Caritas in veritate a nemusel jsem číst dlouho pro to, abych nalezl nějaké vhodné slovo: „Láska je výsostnou cestou sociálního učení církve. Každá odpovědnost a závazek vyplývající z tohoto učení čerpají z lásky, která je podle Ježíšova učení syntézou celého Zákona (srov. Mt 22, 36-40). Ona dává pravou náplň osobnímu vztahu k Bohu a k bližnímu; je principem nejenom mikro-vztahů: přátelských, rodinných a vztahů uvnitř malých skupin, ale také makro-vztahů: sociálních, ekonomických a politických vztahů.“

Vzpomeňme i slavná a známá slova apoštola národů sv. Pavla: „A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje“ (1 Kor 13,3). A sv. Jana: „Řekne-li někdo: ‚Já miluji Boha‘, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ (1 Jan 4,20)

Nedávno jsem se setkal s lidmi, kteří věnují velice mnoho energie na pomoc mladým lidem zorientovat se v životě. Někteří z nich se nepovažují za věřící. Musím se přiznat, že mne jejich stav imponoval. Oni nejsou v pokušení stavět svou nezištnost a velkorysost na jakési retribuční politice: Bože, když budu pomáhat, půjdu za to do nebe. Oni jednají spontánně. Pramenem jejich snahy je touha pomoci a tedy činorodá láska.

Pokusme se i my pohlížet na lidi okolo sebe se zalíbením, s láskou, která probouzí soucit, lítost, touhu spolupracovat, sdílet podobný úděl. Nesnažme se „obchodovat“ před Boží tváří se skutky milosrdenství. Chci věřit, že se tak spíše neděje, ale nabízí se nám příležitost znovu tyto skutečnosti přehlédnout.

Měl bych být ale věrný slovu, které jsme vyslechli, a proto jsem povinen doplnit, že evangelista Jan nezdůrazňuje jako ostatní evangelisté materiálně-sociální aspekt, ale kristologický. Přeloženo do srozumitelné řeči: klíčem k pochopení smyslu Janovy zprávy je verš: „Byly blízko židovské svátky velikonoční“ (Jan 6,4). Ježíš od tělesného nasycení postupuje mnohem dál. Vyučuje přítomné o jednom z velikých tajemství velikonoc: o eucharistii. O své podivuhodné přítomnosti pod způsobami chleba a vína.

Čtěme však dál: „To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit“ (Jan 6,6). Co Ježíš věděl, že chce učinit? Chce manifestovat, že on se chce stát darem a nasycením každému. Chce zjevit svou moc. A to i v následujících chvílích, kdy budeme opakovat jeho slova, jeho gesta.

Zbývá i pro tebe

Promluva 17. neděle mezidobí B

„Když se nasytili, řekl svým učedníkům: ‚Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!‘ Sebrali je tedy a naplnili dvanáct košů nalámanými díly, které z těch pěti ječných chlebů po jídle zbyly“ (Jan 6,12-13).

Tato slova se mi propojila s okamžiky, kdy rozdávám eucharistii věřícím. Někdy přijdou malé děti pro křížek. Vždy myslím na chvíli, kdy Božský pokrm přijmou poprvé. Někdy jim to i pošeptám: „A těším se, až přijdeš k prvnímu svatému přijímání.“

Jednou jsem po rozdílení eucharistie, kterého se nezúčastnila jedna mladá dívka, dodal: „Vidíš, zbylo i pro tebe.“ Bůh obdarovává vždy víc, než kolik člověku stačí. Snad proto, aby se rozdělil s dalšími.

Také se mi stalo, že se na mne obrátil jeden kněz s nezvyklou otázkou: „A když nestíháš, vynecháš slavení mše, nebo breviář? Já teda spíš tu mši.“ Ačkoliv někdy opravdu nestíhám, vždy nesu těžce a vyznávám se z toho u zpovědi, že nedám svému životnímu partneru to, co bych měl. A pokud bych snad měl postavit nějakou hierarchii, pak je rozhodně na prvním místě eucharistie. Jeden z mých profesorů teologie napsal: „Pro kněze, je svým způsobem, každý den nedělí, protože každý den slaví eucharistii a každý den je volán chválit Pána“ (SANNA, Ignazio. Le beatitudini del prete. Casale Monferrato: Piemme 1995).

Je mnoho křesťanů, kteří se rozdělili o svůj postoj k eucharistii. Postavil jsem se před svou knihovnu a vybral dva zástupce, o jejichž svědectví se chci opřít a inspirovat:

Svatá Terezie z Lisieux popisuje své první svaté přijímání těmito slovy: „Jsou věci, které ztratí vůni, jakmile jsou vystaveny vzduchu. Jsou myšlenky duše, které se nedají přeložit do řeči země, aniž ztratí svůj důvěrný a nebeský smysl. Jsou jako ‚bílý kamínek, který bude dán tomu, kdo zvítězí: na něm bude vyryto nové jméno, které nezná nikdo jiný, než ten, kdo je dostane.‘ Ach, jak sladký byl mé duši první Ježíšův polibek!“ (TEREZIE Z LISIEUX. Autobiografické spisy – Dějiny duše. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1991). A pak vysvětluje: „On nesestupuje každý den z nebe proto, aby zůstával ve zlatém ciboriu. Přichází, aby nalezl jiné nebe, které je mu nekonečně dražší než prvé: nebe naší duše, stvořené podle jeho obrazu, živý chrám klaněníhodné Trojice!“

Blahoslavený papež Jan XXIII. Napsal: „‚A slovo se stalo tělem‘ (Jan 1,14)! Neexistuje slavnostnější výpověď, nežli je tato. Slovo se stalo tělem. Jaké pokoření, jaká láska! On se vtělil v lůně Panny Marie. Jaké vyznamenání pro svatou Pannu, jaká sláva! A přece se jednoho dne naplní podobná událost mým prostřednictvím. Vtělené Slovo se vloží do mých rukou, sestoupí do mého srdce pod způsobami chleba a vína“ (JAN XXIII. Se srdcem pokorným – Úryvky z korespondence a promluv Jana XXIII. 1. vyd. Praha: Paulínky 2002).

Nechci být zbytečně akademický. Chci s pomocí svaté Terezie a blahoslaveným Janem ukázat na rozumem neproniknutelné, však zakusitelné tajemství Božího chleba a nápoje – Těla a Krve Krista. Chci pozvat všechny, aby dychtili po tomto svatém pokrmu. Není na zmar, ale zbývá, je i pro tebe. Čeká na okamžik, kdy zpovědí vytvoříš prostor, při slavení mše vyslovíš své „Amen“ a necháš se nasytit, nebo posílit, uzdravit, povzbudit, utišit, či vyslat ke službě.

Autor: Šabaka Petr

Témata: Eucharistie | chléb | kázání, homilie | velkorysost, velkodušnost | Zázrak

Přihlášení

Správa mailinglistů

Bible na neděli

17. 11. 2024, 24. 11. 2024

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Dan 12,1-3; Žalm Žl 16,5+8.9-10.11; Žid 10,11-14.18
Mk 13,24-32

Konec popisovaný v evangeliu velkou radostí na první pohled nenaplní. Ježíš v Markově evangeliu popisuje několik souvisejících skutečností: S příchodem konce je spojeno soužení. O příchodu Syna člověka se přesvědčí každý, bude zjevný, takže o tom nebude sporu. Žádné pokolení není od konce daleko, a přeci nikdo nebude znát přesné datum. Co si z toho odnést? Je třeba vědět, že náš konec nastane a není to daleko. Není třeba se trápit, kdy a jak to bude. Je třeba si klást otázku, co má člověk dělat, aby příchod Mesiáše byl pro nás očekávanou radostí a nikoli děsivým koncem. První čtení načrtává odpověď: Buďme ti, kdo jsou poučeni a ne vyděšeni z této reality. A buďme ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti.