Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
19. neděle v mezidobí / Tonoucí se nechytá jen stébla …

Petr nám ukázal, že můžeme "kráčet po vodě", pokud máme víru.

1. čtení 1 Král 19,9a.11-13a

9Když přišel Eliáš (k Boží hoře Chorebu), přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. 11Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem!" Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. 12Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. 13Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.


Eliáš působil v izraelské říši za krále Achaba (875-853) a jeho manželky, fénické princezny Jezábel. Prorok žije v době, kdy národu hrozí úplný odpad od víry. Za krále Achaba, především vlivem jeho manželky Jezábel, vzrůstá kult boha Baala (fénického boha) a stává se časem výlučným veřejným kultem.

Svým nebojácným postojem se Eliáš zasloužil o návrat Izraele k Hospodinu (1 Kr 18). Tím si ovšem popudí královnu Jezábel, která ho chce usmrtit. Eliáš od ní prchá a v síle tajemného pokrmu se dostává k Chorebu, k místu, kde se Mojžíš setkal s Hospodinem (srv. Ex 33,22; 34,6; jak Mojžíš, tak Eliáš se setkali s Hospodinem u jeskyně). Tentokrát se Bůh ale zjevuje skrze jiné projevy než na Sinaji při předání Zákona (srv. Ex 19,16-18: "Když nadešel třetí den a nastalo jitro, hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl. Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a postavili se při úpatí hory. Celá hora Sinaj byla zahalena kouřem, protože Hospodin na ni sestoupil v ohni. Kouř z ní stoupal jako z hutě a celá hora se silně chvěla.").

Na této hoře Eliáš pozná Hospodina novým způsobem: zatímco předtím ho poznal skrze mocné skutky (srv. zázraky v kap. 17), především skrze "oheň" při střetu s Baalovými proroky (1 Kr 18,38), nyní jej potkává v bezmocném jemném vánku (prorok rozpozná Boží přítomnost a z úcty si zahalí tvář). Bylo by nesprávné chtít doložit z tohoto textu, že se Bůh zjevuje výlučně v tichosti, v šumu jemného vánku. Boží projevy jsou velmi rozmanité, jak vidíme v SZ nebo i v NZ. Poselství dnešního úryvku máme hledat jinde: Eliáš musí překročit svoje schémata o Bohu a přijmout nový projev Boží přítomnosti. Hospodin se mu zjevuje "přiměřeně", na míru: Eliáš je slabý (skleslý, 1 Kr 19,4, cítí se osamocený, 19,14), a proto se mu Hospodin zjevuje slabě, v slabém projevu šumu jemného vánku. I v tom se projevuje Boží blahosklonnost, přizpůsobení se rozpoložení člověka.





Mezizpěv Žl 84

Pane, ukaž nám své milosrdenství!

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: - jistě mluví o pokoji pro svůj lid a pro své svaté. - Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, - aby sídlila jeho velebnost v naší zemi. *

Milosrdenství a věrnost se potkají, - políbí se spravedlnost a pokoj. - Věrnost vypučí ze země, - spravedlnost shlédne z nebe. *

Hospodin též popřeje dobro - a naše země vydá plody. - Spravedlnost bude ho předcházet - a spása půjde mu v patách. *





2. čtení Řím 9,1-5

Bratři! 1Mluvím pravdu - vždyť jsem Kristův - nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: 2velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. 3Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. 4Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. 5Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus - Bůh, který je nade všecko: buď veleben navěky! Amen.


Tímto úryvkem začíná dlouhá pasáž (kapitoly 9-11) o budoucnosti vyvoleného národa. Předchozí kapitoly Pavel věnoval otázce ospravedlnění a v pozorném čtenáři se asi vynořila otázka: A co s izraelským národem, který z větší části nepřijal Krista? Jaký bude jeho osud? Bude zatracen navždy? Teď je na čase odpovědět na tyto otázky.

Pavel na to odpovídá rozsáhlou pasáží, zarámovanou slavnostním prohlášením o bolesti nad stavem Izraele (9,1-3) a chvalozpěvem na Boží moudrost, projevenou v podivuhodných a často nepochopitelných cestách spásy (11,33-36). Překvapuje slavnostnost a patetičnost úvodních veršů. Hned na začátku apoštol zdůrazňuje, že mluví v Kristu tak, jak mu dosvědčuje svědomí v Duchu svatém (v. 1). Není to tedy jakási zbožná řeč či teologická úvaha z vlastní autority.

Apoštol má velkou úctu a lásku k vyvolenému lidu: tak velkou lásku, že by chtěl být "prokletý" na kříži za ně - jako Kristus. Pavel miloval Izrael natolik, že v jeho prospěch by byl ochoten dát všanc i svou spásu . V tom se podobá nejen samotnému Kristu, který dal svůj život za mnohé a stal se kvůli nim "prokletý" (tím, že na kříži vzal jejich prokletí, Gal 3,13: "Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: 'Proklet je každý, kdo visí na dřevě'."), ale také starozákonním postavám, Mojžíšovi (Ex 32,30-32: "Mojžíš řekl lidu: "Dopustili jste se velikého hříchu; avšak nyní vystoupím k Hospodinu, snad jej za váš hřích usmířím." Mojžíš se tedy vrátil k Hospodinu a řekl: "Ach, tento lid se dopustil velikého hříchu, udělali si zlatého boha. Můžeš jim ten hřích ještě odpustit? Ne-li, vymaž mě ze své knihy, kterou píšeš!"") či Služebníku (Iz 53,5-6: "On byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech."). Je těžké najít bližší vysvětlení toho, jak Pavel chápal ono "být proklet". Je přece jasné, že "prokletí" vzal na sebe jednou provždy Kristus, a tak získal spásu pro všechny. V každém případě bychom mohli říct, že Pavel miloval svůj národ láskou, která byla ochotná trpět.

V následujících dvou verších (4.5) Pavel odůvodňuje, proč miluje tak vroucně izraelský národ: jmenuje Boží dobrodiní prokázaná Izraeli. Tento výčet Božích skutků jej vede ke chvále (podobně jako v 11,33-36; v 9,5 je sporné, zda je chvála zaměřena na Krista, Božího Syna, nebo na Otce).





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo. Aleluja.



Evangelium Mt 14,22-33

22Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. 23Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. 24Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. 25K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. 26Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. 27Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!" 28Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě." 29A on řekl: "Pojď!" Petr vystoupil z lidi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. 30Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!" 31Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" 32Pak vstoupili na loď a vítr přestal. 33Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží syn."


Tato perikopa následuje po zázračném nasycení pěti tisíců. To není náhodou. Otázka Ježíšovy totožnosti, ponechána v předchozím textu bez odpovědi (nebo nanejvýš s implicitní odpovědí), je nyní slavnostně zodpovězena (v. 33). Jádrem našeho textu je Ježíšovo sebezjevení (jak napovídají tyto výroky identifikace: "je to přízrak", "já jsem to", "jsi-li to ty"), sebezjevení stejného charakteru jako Proměnění (17,1-8).

Perikopa má v zásadě dvě části (Ježíšovo kráčení po moři a kráčení Petrovo, uprostřed je Ježíšovo sebezjevení, v. 27) se závěrečným vyústěním (utišení bouřky a vyznání učedníků, v. 32-33).

Hned po zázračném nasycení Ježíš přiměje učedníky, aby vstoupili na loď - on se chce o samotě modlit (v Matoušově evangeliu Ježíšova modlitba vždy souvisí s blízkým utrpením, stejný motiv je snad i v tomto případě: zpráva o usmrcení Jana Křtitele, Mt 14,12.13, mohla Ježíšovi evokovat jeho blížící se smrt). Výjimečná blízkost k Otci v modlitbě je naznačena tím, že Ježíš byl při modlitbě sám.

Učedníci zápasili s rozbouřeným mořem takřka po celou noc. Teprve kolem svítání se k nim Ježíš přiblížil (zázrak kráčení po moři je zmíněn s maximální stručností). Ačkoli apoštolové museli být vyčerpaní, zmožení, prokřehlí. Matouš uvádí pouze jejich strach (v. 26). Přízrak kohosi kráčejícího po moři musel být hrůzostrašný. K tomu připočtěme to, že rozbouřené moře v noci mohlo už samo o sobě vyvolat velký strach: byla to situace krajního nebezpečí, představující pro orientálního člověka nadvládu temných mocností. Podle přesvědčení tehdejšího člověka bylo moře sídlem zlých duchů (srv. Zj 13,1), mocností ohrožujících život člověka, a proto učedníci měli zákonitě strach, že by jim tento záhadný "přízrak" mohl ublížit. I po svém zmrtvýchvstání se Ježíš ukazuje učedníkům, kteří si ze strachu myslí, že vidí přízrak (Lk 24,37). Abychom se trochu vžili do pocitů vystrašených apoštolů, můžeme si přečíst svědectví starozákonního mudrce Elífaza, který prožil něco podobného: "Cosi se ke mně přikradlo, mé ucho zachytilo šelest; při přemítání o nočních viděních, když na lidi se snáší mrákota, přepadl mě strach a třásl jsem se, všechny kosti se mi strachem chvěly, když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po těle. Stanul - ale jeho zjev jsem nerozeznal, jen podoba jakási stanula před mým zrakem." (Job 4,12-16) Vhodnou paralelou jsou také slova Jobova o svrchovaném Bohu, který koná velké divy, kráčí po hřebenech mořských vln, a přece zůstává "nepoznaný": "On přenáší hory, než by se kdo nadál, převrací je v hněvu; zemí pohne z místa, až se její sloupy chvějí. Slunci rozkáže - a nesmí vzejít, zapečeťuje i hvězdy, sám nebesa roztahuje, kráčí po hřebenech mořských vln, on udělal souhvězdí Lva, Orióna i Plejády a souhvězdí jižní. Dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy. Jde-li mimo mne, nevidím ho, míjí-li mě, ani ho nepostřehnu." (Job 9,5-11) I Žalm 77,17 dosvědčuje, že Bůh je pánem nad hrozícími mořskými vodami: "Spatřily tě vody, Bože, vody tě spatřily a svíjely se v křeči, ba i tůně propastné se hnuly".

Ježíš okamžitě uklidní "rozbouřené nitro" učedníků, paradoxně zmítané strachem právě z něj, který uklidní rozbouřené moře a přemůže to, co ohrožuje lidský život. Je zajímavé, že Ježíš neuklidní nejprve moře, aby pak teprve přesvědčil učedníky, že je to On: naopak! Nejprve povzbuzuje učedníky burcujícími slovy: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!" ("vzmužte se" se dá přeložit také "vzchopte se, naberte odvahu"; výraz "to jsem já" může evokovat Hospodinovo jméno "Já jsem", Ex 3,14, avšak u Mt je to pravděpodobně jen prostý výraz identifikace: "jsem to já"). Výzva "nebojte se" nemá ani tak rozptýlit strach z rozbouřeného moře, ale z Ježíše! I jinde u Matouše nacházíme výzvu "nebát se Ježíše": Mt 17,6.7 (nebát se proměněného a oslaveného Krista), Mt 28,10 (nebát se vzkříšeného Pána). V obou případech se jedná o Kristovo sebezjevení: v obou případech se Kristus zjevuje "jinak", a to vyvolává strach.

Impulzivní Petr na to promptně reaguje a požaduje "důkaz", že je to skutečně Ježíš (Petr má význačné postavení v celém evangeliu). Je těžké se dopátrat, co vedlo Petra k tomuto kroku: touha mít s Ježíšem "účast" na tomto zázraku? Prožít něco vzrušujícího? Pouhá impulzívnost? Ježíš svým slovem vyzve Petra: ten vystoupí z lodi a začne kráčet po vodě. Petr, na němž má další Ježíšovo dílo stát, je vyzván, aby na Ježíšovo slovo pokračoval v cestě svého mistra - není přece v moci zla, takže se mu nemůže nic stát. Zpočátku měl Petr pohled upřený na Ježíše (obrazně řečeno): takový pohled je totiž víra, která hledí na moc Ježíšovu - a tuto víru Petr zpočátku měl, proto mohl po vodě jít. Jakmile si však všiml, jak silný je vítr, přepadl ho strach a začal tonout - v té chvíli se Petrův pohled (pohled víry) odvrátil od Ježíše, aby se zaměřil na "silný vítr". Čili - pokud se Petr "díval" na Krista (vnitřním pohledem víry), vítězil nad svým strachem a nad rozbouřeným živlem, pokud se však "díval" (soustřeďoval) na to, jak silný je vítr, přemáhal jej strach i moře. Vítězství nad mořem opět přichází po nalezení víry, vyjádřené ve výkřiku: "Pane, zachraň mě!" (v. 30; stejně tak volali učedníci na loďce při jiné příležitosti: 8,25). V okamžiku extrémní nouze je pouze jeden výkřik, pouze jeden zdroj spásy. První z apoštolů je zde modelem jak víry, tak nevíry (neboli malé víry).

Ukazuje křivolakou cestu víry - nevíry - víry. Příběh je však zároveň důkazem zachraňující Kristovy moci.

Ježíš vytkne Petrovi malou víru a rozkolísanost ("proč jsi pochyboval?"), stejně jako učedníkům po utišení bouře (8,26) nebo po vzkříšení (28,17). Sloveso "pochybovat" v řečtině zní doslova "mít rozdělenou mysl".

"Když vstoupili na loď, vítr se utišil", a to ne na základě výslovného rozkazu (jako v 8,26), nýbrž pouhé Ježíšovy přítomnosti na lodi. Učedníci, utvrzeni novým důkazem Ježíšovy autority, se klaní a vyznávají: "Jistě jsi Boží Syn" (v. 33). Sloveso "klanět" (proskynein, znamená také "padnout k nohám") zde asi vyjadřuje postoj hlubší úcty, snad dokonce náležící samotnému Bohu (toto sloveso nemá vždy tento "silný význam", může znamenat i "obyčejnou úctu", jako v podobenství o špatném služebníku, Mt 18,26: "Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: 'Měj se mnou strpení a všechno ti vrátím!'"). Stojí za zmínku, že i tváří v tvář vzkříšenému Kristu se objevuje postoj klanění jako reakce na jeho obdivuhodnou moc, podobně jako v našem případě (Mt 28,9.17! - zrovna tak jsou to texty o Kristově sebezjevení). Titul "Syn Boží" často znamenal totéž co Mesiáš, jedinečný Boží posel (stejný titul zazní ve slavné Petrově odpovědi, Mt 16,16). V tomto případě by snad mohl znamenat i něco hlubšího, Krista jako Syna Božího rovného Otci. Není možné vyřešit tuto otázku na základě této perikopy (nezapomeňme, že víra učedníků postupně rostla: oni neměli hned od počátku "plnou a dokonalou" víru, plné poznání Kristovy osoby). V každém případě učedníci prokázali Ježíšovi úctu a respekt, rozpoznali v něm toho, kdo je obdařen mimořádnou Boží autoritou ("Syn Boží"): jemu totiž podléhá nezkrotitelný a nebezpečný mořský živel, považovaný za sídlo zlých mocností.


Společné rysy prvního čtení a evangelia

I učedníci, podobně jako Eliáš, se musí naučit rozpoznat nové projevy Boží (resp. Kristovy) přítomnosti. Ačkoli znají Krista velmi důvěrně, najednou mají potíže ho rozeznat v nové podobě, totiž kráčejícího po moři.

Dalším společným rysem je Boží (Kristův) příchod po "bouřlivých" projevech přírodních živlů. Tato přítomnost je utišující a tichá.





K úvaze

Tonoucí se i stébla chytá, a tak není divu, že se tonoucí Petr chytl Kristovy podané ruky. Co mu zbylo? A přece to zpočátku vypadalo tak slibně a bezpečně. Počáteční nejistota (přízrak podobající se Ježíšovi, hlas výrazně podobný - není to vše jen mámení? klam způsobený únavou? kráčet po vodě?) byla záhy vystřídána euforií z nevšedního zážitku: první krok, druhý krok a … jde to i po vodě! Nadšení trvalo jen chvíli, protože Petr odvrátil svůj zrak od Ježíše a začal si všímat spíš silného větru. A rázem to už nešlo! Ale vlastně šlo - ke dnu!

Naštěstí to takhle neskončilo. Naštěstí nejen pro Petra, ale i pro nás. Pro nás? Ale přece nebudu pokoušet Pána a chtít kráčet po vodě! (A neodmítl snad Kristus podobné satanské pokušení, které mělo vyzkoušet Boží moc: "Vrhni se dolů a andělé se tě ujmou"?) Nicméně i tak platí, že tento příběh je velmi poučný pro nás samotné, kráčející dennodenně po vodě … anebo klesající ke dnu. Někdy jsme totiž tím Petrem, který kráčí po vodě "živlů" ohrožujících náš život: a to tehdy, když se nenecháváme pohltit "mořem" problémů, starostí, hříchů či zla (pod jakoukoli podobou), když se díváme spíš na Pána a s upřeným pohledem víry důvěřujeme v něj, navzdory vysokým vlnám (nás neohrožuje tolik moc vnějšího zla, ale nebezpečí nevíry v Ježíše, tedy neuznání jeho správné moci!).

Jindy jsme tím Petrem, který hledí spíš na "vítr", a tak se utápí v moři problémů a starostí. A kdo nezakusil aspoň někdy "problémy", které přerůstají přes hlavu, které pohlcují celého člověka jako nenasytný dravec? Kdo neví, co to znamená tonout v problémech: třenice doma a v zaměstnání, nedostatek peněz, Bůh stále vzdálenější, "lhostejný" k mým kopancům a trampotám? Životní okolnosti, kdy člověk neví, co dřív; kdy se nemá o co opřít a čeho se chytit. Kdy si připadá jako v tekutých pískách … a pomalu klesá, klesá…

Naštěstí nám Petr ukázal, jak kráčet po vodě. Nebýt fascinovaný (či vystrašený?) silně vanoucím větrem, rozbouřeným mořem. Vítr je často silný, ale … Ježíš je silnější. Rozbouřené moře může zneklidnit, ale nemůže pohltit - pokud se chytneme Krista. Nenechávejme se "fascinovat" živelností rozbouřeného moře (není náš okolní svět takovým mořem?), ale spíš Ježíšem, který je "nad tím". Upřeme svůj zrak ne na bouři, ale na Ježíše. On má moc nás "nechat kráčet", ale i vytáhnout, pokud někdy zapochybujeme. Ačkoli se někdy kymácíme v bouři, Ježíš je naším suverénním zachráncem.

Ocitáme-li se zrovna "v hlubokých vodách", nemáme-li čeho se chytit, chytněme se slov, které nám zanechali žalmisté (zkušení a života znalí lidé, kteří se dostali "až na dno", ale nezůstali tam!):
"Zachraň mě, můj Bože, neboť vody mi sahají až k hrdlu!
Zapadl jsem do hlubokého bahna a nemám, oč bych se opřel nohou,
dostal jsem se do hluboké vody a proud mě zaplavuje.

Unaven jsem již voláním, hrdlo mi ochraptělo,
oči mi zeslábly, když vyhlížím svého Boha.

Vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím! Kéž jsem vysvobozen z rukou těch, kteří mě nenávidí, z hlubokých vod.

Ať mě neodvleče dravý vodní proud, ať mě nepohltí hlubina, ať propast nade mnou nezavře jícen!" (Ž 69,2-4.15-16)

"Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když jsem volal o pomoc.

Vytáhl mě z jámy zmaru, z bahnitého kalu, na skálu postavil mé nohy, dopřál mi bezpečně kráčet." (Ž 40,2-3)





K reflexi

1. "Otec vyslovuje své věčné Slovo v mlčení - a v mlčení má být toto Slovo od nás přijímáno" (Sv. Jan od Kříže). Tato slova jsou výzvou pro celý můj život, pro můj životní styl …

2. Pavlova slova jsou odmítnutím jakýchkoli podob antisemitismu - a vedou mě k zamyšlení, jaký mám vlastně postoj k vyvolenému národu.

3. Petr nám ukázal, že můžeme "kráčet po vodě", pokud máme víru. Víru pak máme "ze slyšení" Božího slova. Zkus si připomenout (nebo si vyhledej v Písmu) nějaké Boží slovo, které oživí tvoji víru "v bouřce" (toto slovo bude pro tebe tím "stéblem").