Vykoupení nezačíná v Jeruzalémě, ale na poušti
Evangelista Lukáš představuje toto místo zvláštním způsobem. Mluví vlastně o slavnostních okolnostech a o velkých osobnostech té doby: zmiňuje patnáctý rok císaře Tiberia, místodržitele Pontského Piláta, krále Heroda a další "politické vůdce" té doby; pak zmiňuje náboženské představitele, Annáše a Kaifáše, kteří byli v jeruzalémském chrámu (srov. Lk 3,1-2). Na tomto místě prohlašuje: "Slovo Boží se stalo k Janovi, synu Zachariášovu, na poušti" (Lk 3,2). Ale jak? Očekávali bychom, že Boží slovo osloví některého z právě uvedených velkých mužů. Ale ne. Z řádků evangelia vystupuje jemná ironie: z horních pater, kde sídlí držitelé moci, se náhle přesouváme na poušť, k neznámému a samotářskému člověku. Bůh je překvapivý, jeho rozhodnutí jsou překvapivá: nezapadají do lidských očekávání, nesledují moc a velikost, které si s ním člověk obvykle spojuje. Pán dává přednost malosti a pokoře. Vykoupení nezačíná v Jeruzalémě, Aténách nebo Římě, ale na poušti. Tato paradoxní strategie nám dává velmi krásné poselství: mít autoritu, být kultivovaný a slavný není zárukou toho, že se zalíbíme Bohu. Naopak by to mohlo vést k tomu, že se člověk stane arogantním a odmítne ho.
Paradox pouště
Zůstaňme u paradoxu pouště. Předchůdce připravuje příchod Krista na tomto neprostupném a nehostinném místě plném nebezpečí. Když chce člověk učinit důležité oznámení, obvykle se vydává na krásná místa, kde je mnoho lidí a kde je vidět. Jan naopak káže na poušti. Právě tam, v místě vyprahlosti, v tom prázdném prostoru, který se táhne, kam až oko dohlédne, a kde není téměř žádný život, se zjevuje Hospodinova sláva, která - jak prorokuje Písmo (srov. Iz 40,3-4) - mění poušť v jezero, neúrodnou zemi v prameny vody (srov. Iz 41,18). Zde je další povzbudivé poselství: Bůh nyní stejně jako tehdy obrací svůj pohled tam, kde převládá smutek a osamělost. Můžeme to zažít v životě: často nás nedokáže oslovit, když jsme uprostřed potlesku a myslíme jen na sebe; daří se mu to zejména v hodinách zkoušky. Navštěvuje nás v obtížných situacích, v našich prázdnotách, v našich existenciálních pouštích. Tam nás Pán navštěvuje.
Pán přichází právě v situacích, které se zdají být nenapravitelné
Drazí bratři a sestry, v životě člověka nebo národa nechybí chvíle, kdy má dojem, že se nachází na poušti. Právě tam se Pán zpřítomňuje a často ho nevítají ti, kteří mají pocit, že uspěli, ale ti, kteří mají pocit, že selhali. A přichází se slovy blízkosti, soucitu a něhy: "Nebojte se, neboť já jsem s vámi, nezoufejte, neboť já jsem váš Bůh. Posílím tě a přijdu ti na pomoc" (v. 10). Při kázání na poušti nás Jan ujišťuje, že Pán přichází, aby nás osvobodil a dal nám znovu život právě v situacích, které se zdají být nenapravitelné a z nichž není východiska: přichází právě tam. Neexistuje tedy místo, které by Bůh nechtěl navštívit. A dnes nemůžeme nepocítit radost z toho, že si vybral poušť, aby nás oslovil v naší malosti, kterou miluje, a v naší neplodnosti, kterou chce uhasit naši žízeň! A tak se, drazí přátelé, nebojte malosti, protože nejde o to, že bychom byli malí a málo početní, ale o to, abychom byli otevření Bohu a druhým. A nebojte se ani neúrodnosti, protože Bůh se jí nebojí a přichází nás do ní navštívit!
Obrácení není první nabídkou, kterou bychom chtěli slyšet
Přejděme k druhému aspektu, ke konverzi. Křtitel ji hlásal nepřetržitě a vehementně (srov. Lk 3,7). I to je "nepříjemné" téma. Stejně jako poušť není prvním místem, kam bychom chtěli jít, tak ani pozvání k obrácení není první nabídkou, kterou bychom chtěli slyšet. Mluvit o obrácení může vyvolat smutek; zdá se, že je těžké jej sladit s evangeliem radosti. To se však stává, když se obrácení redukuje na morální úsilí, jako by bylo pouze plodem našeho vlastního úsilí. Problém spočívá právě v tom, že vše zakládáme na vlastních silách. To není správné! Zde se také skrývá duchovní smutek a frustrace: rádi bychom se obrátili, byli lepší, překonali své nedostatky, změnili se, ale cítíme, že toho nejsme plně schopni, a navzdory své dobré vůli vždy upadáme zpět. Máme stejnou zkušenost jako svatý Pavel, který právě z těchto končin napsal: " Je ve mě touha po dobru, ale ne schopnost ho konat, neboť nekonám dobro, které chci, ale zlo, které nechci" (Řím 7,18-19). Jestliže tedy sami nemáme schopnost konat dobro, které bychom chtěli, co to znamená, že se musíme obrátit?
Bůh je větší
Váš krásný jazyk, řečtina, nám může pomoci s etymologií evangelijního slovesa "obrátit se", metanoéin. Skládá se z předložky metá, která zde znamená nad, a slovesa noéin, které znamená myslet. Obrátit se tedy znamená myslet nad, myslet výše, to znamená překročit obvyklý způsob myšlení, překročit naše obvyklá myšlenková schémata. Mám na mysli právě schémata, která vše redukují na naše ego, na náš nárok na soběstačnost. Nebo ta, která jsou uzavřena zkostnatělostí a strachem, které ochromují, pokušením "vždycky se to tak dělalo, proč to měnit?", představou, že pouště života jsou místem smrti, a ne Boží přítomnosti.
Jan nás vybízí k obrácení, abychom šli dál a nezastavovali se zde; abychom šli dál, než nám říkají naše instinkty a než nám říkají naše myšlenky, protože skutečnost je větší: je větší než naše instinkty, než naše myšlenky. Skutečnost je taková, že Bůh je větší. Obrácení tedy znamená neposlouchat ty, kdo potlačují naději, ty, kdo opakují, že se v životě nikdy nic nezmění - pesimisty všech dob. Odmítnout věřit, že jsme odsouzeni k tomu, abychom se propadli do pohyblivých písků průměrnosti. Znamená to nepodlehnout vnitřním duchům, kteří se nejvíce objevují v dobách zkoušek, aby nás odradili a řekli nám, že to nezvládneme, že všechno jde špatně a že stát se svatým není nic pro nás. Tak tomu není, protože Bůh existuje. Musíme mu důvěřovat, protože On je naše "nad", naše síla. Všechno se změní, když mu dáme první místo. Zde je obrácení: Pán potřebuje pouze naše otevřené dveře, aby vstoupil a konal zázraky, stejně jako mu stačila poušť a Janova slova, aby přišel na svět. Víc nežádá.
Prosíme o milost věřit, že s Bohem se věci mění, že uzdravuje naše obavy, hojí naše rány, proměňuje vyprahlá místa v prameny vody. Prosíme o milost naděje. Protože právě naděje oživuje víru a rozněcuje lásku. Protože právě po naději dnes žízní pouště celého světa. A zatímco nás toto naše setkání obnovuje v Ježíšově naději a radosti a já se raduji z toho, že jsem s vámi, prosme naši Matku, celou svatou, aby nám pomohla být jako ona svědky naděje, rozsévači radosti kolem nás - naděje, bratři a sestry, nezklame, nikdy nezklame - nejen když jsme šťastní a jsme spolu, ale každý den, v pouštích, které obýváme. Protože právě tam je náš život s Boží milostí povolán k obrácení. Tam, v mnoha pouštích našeho vlastního nitra nebo životního prostředí, je život povolán k rozkvětu. Kéž nám Pán dá milost a odvahu přijmout tuto pravdu.
