Období během roku (cyklus A)
22. neděle v mezidobí - A / Angelus - papež František (Homilie v Mongolsku: Jen láska uhasí naši žízeň)

Zastavme se společně u těchto dvou aspektů: u žízně, která v nás přebývá, a u lásky, která naši žízeň hasí. 

Především jsme povoláni rozpoznat žízeň, která v nás přebývá. Žalmista volá k Bohu o své žízni, protože jeho život se podobá poušti. Jeho slova mají zvláštní ohlas v zemi, jako je Mongolsko: obrovské území s bohatou historií a země plná kultury, ale také poznamenaná vyprahlostí stepí a pouští. Mnozí z vás jsou tak zvyklí na krásu a únavu chůze, činnosti, která připomíná podstatný aspekt biblické spirituality, reprezentovaný postavou Abraháma a obecněji izraelského lidu a každého Božího učedníka: všichni jsme vlastně "Boží kočovníci", poutníci hledající štěstí, poutníci žíznící po lásce. Poušť, kterou žalmista evokuje, se tedy vztahuje k našemu životu: jsme tou vyprahlou zemí, která žízní po čisté vodě, po vodě, která by uhasila naši žízeň v hloubce; je to naše srdce, které touží objevit tajemství pravé radosti, která nás i uprostřed existenciální vyprahlosti může doprovázet a udržovat. Ano, nosíme v sobě neuhasitelnou žízeň po štěstí; hledáme smysl a směr svého života, motivaci pro činnosti, kterým se každý den věnujeme; a především žízníme po lásce, protože jedině láska nás skutečně uspokojuje, dává nám cítit se dobře - láska nám dává cítit se dobře -, otevírá nás důvěře a dává nám vychutnat krásu života. Drazí bratři a sestry, křesťanská víra na tuto žízeň reaguje, bere ji vážně, neodstraňuje ji, nesnaží se ji uhasit tišícími prostředky nebo náhražkami: ne! Protože v této žízni spočívá naše velké tajemství: otevírá nás živému Bohu, Bohu lásky, který nám přichází vstříc, aby nás učinil svými dětmi a bratry a sestrami mezi sebou. 

A tak se dostáváme k druhému aspektu: k lásce, která hasí naši žízeň. Nejprve byla naše žízeň, existenciální, hluboká, a nyní myslíme na lásku, která hasí naši žízeň. To je obsah křesťanské víry: Bůh, který je láska, se ve svém Synu Ježíši přiblížil tobě, mně, nám všem, chce sdílet tvůj život, tvou práci, tvé sny, tvou žízeň po štěstí. Je pravda, že se někdy cítíme jako opuštěná země, vyprahlá a bez vody, ale stejně tak je pravda, že Bůh se o nás stará a nabízí nám čistou, žízeň hasící vodu, živou vodu Ducha, která do nás tryská a obnovuje nás, osvobozuje nás od nebezpečí sucha. Tuto vodu nám dává Ježíš. Jak uvádí svatý Augustin, "poznáme-li sami sebe v žíznícím, poznáme se i v žízeň hasícím" (O žalmu 62,3). Pokud totiž mnohokrát v životě zakoušíme poušť, osamělost, únavu, neplodnost, nesmíme na to zapomínat: "Abychom v této poušti neselhali," dodává Augustin, "Bůh nás kropí rosou svého Slova [...]. Ano, dává nám pocítit žízeň, ale pak ji přichází uhasit. [...] Bůh se nad námi smiloval a otevřel nám cestu na poušti: našeho Pána Ježíše Krista", a to je cesta na poušti života. "A poskytl nám útěchu na poušti: hlasatele svého slova. Dal nám vodu na poušti, naplnil své kazatele Duchem svatým, aby v nich vznikl pramen vody, která vyvěrá k věčnému životu" (tamtéž, 3.8). Tato slova, drazí přátelé, připomínají váš příběh: v pouštích života a v únavě z toho, že jste malým společenstvím, vám Hospodin nedává postrádat vodu svého Slova, zejména prostřednictvím kazatelů a misionářů, kteří pomazáni Duchem svatým rozsévají jeho krásu. A Slovo nás vždy, vždy přivádí zpět k tomu podstatnému, k základům víry: nechat se milovat Bohem, aby se náš život stal obětí lásky. Protože jedině láska skutečně uhasí naši žízeň. Nezapomínejme: jen láska skutečně uhasí naši žízeň.

To říká Ježíš v dnešním evangeliu důrazně apoštolu Petrovi. Ten se nesmíří s tím, že Ježíš bude muset trpět, být obviněn vůdci lidu, projít mučením a pak zemřít na kříži. Petr reaguje, Petr protestuje, rád by Ježíše přesvědčil, že se mýlí, protože podle něj - a tak si to často myslíme i my - Mesiáš nemůže skončit poražený a rozhodně nemůže zemřít ukřižovaný, jako Bohem opuštěný provinilec. Ježíš však Petra kárá, protože tento jeho způsob uvažování je "podle světa", říká Kristus, a ne podle Boha (srov. Mt 16,21-23). Pokud si myslíme, že k uhašení žízně v našem životě stačí úspěch, moc, materiální věci, je to světské smýšlení, které nevede k ničemu dobrému a ve skutečnosti nás zanechává ještě vyprahlejší než předtím. Ježíš nám místo toho ukazuje cestu: "Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo chce zachránit svůj život, ztratí ho, ale kdo ztratí svůj život pro mě, nalezne ho" (Mt 16, 24-25). 

Bratři a sestry, nejlepší ze všech cest je tato: přijmout Kristův kříž. V srdci křesťanství je tato otřásající, mimořádná zpráva: když ztratíš svůj život, když ho velkoryse obětuješ ve službě, když ho riskuješ tím, že ho věnuješ v lásce, když ho zdarma daruješ druhým, pak se ti vrátí v hojnosti, vlije do tebe radost, která nepomíjí, pokoj srdce, vnitřní sílu, která tě podepře. A my potřebujeme vnitřní pokoj. 

To je pravda, kterou nás Ježíš zve objevit, kterou chce Ježíš zjevit vám všem, této mongolské zemi: nepotřebujete být velcí, bohatí nebo mocní, abyste byli šťastní: ne! Jen láska uhasí naše srdce, jen láska léčí naše rány, jen láska nám dává opravdovou radost. A to je cesta, kterou nás Ježíš naučil a kterou nám otevřel. 

I my, bratři a sestry, pak naslouchejme slovům, která Kristus říká Petrovi: "Jdi za mnou" (Mt 16,23), to znamená: staň se mým učedníkem, jdi stejnou cestou jako já a nemysli už podle světa. Pak budeme s Kristovou milostí a Duchem svatým schopni jít cestou lásky. Dokonce i tehdy, když milovat znamená zapřít sebe sama, bojovat proti osobnímu a světskému sobectví, riskovat živé bratrství. Je totiž pravda, že to všechno stojí úsilí a oběti a někdy to znamená, že musíme vystoupit na kříž, ale ještě pravdivější je, že když ztratíme svůj život pro evangelium, Bůh nám ho dá v hojnosti, plný lásky a radosti, na věčné časy.

Se svolením převzato z webu České sekce Vatican News.
Redakčně upraveno.