Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
27. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

27. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Iz 5,1-7
Vinice a svatba jsou častými prvky alegorií, zobrazujících vztah Hospodina a vyvoleného národa. Prorok sám se zde spodobuje jako přítel majitele vinice. Tento majitel čekal od vinice, tedy vyvoleného národa, úrodu a ve svém očekávání je zklamán. Prorokovým úkolem je toto zklamání publikovat, a tak volat k obrácení.


2. čtení
Flp 4,6-9
List Filipanům nemá typickou stavbu Pavlových listů, kde je postupně pozdrav, oslovení, dík, věroučná část, povzbuzení atd... a tak se někteří domnívají, že tento list vznikl složením několika Pavlových textů. Kap. 3 pak bývá považována za původně samostatný "bojový" list, a také zde ve 4. kap. nalézáme viditelné "švy". Jeden je v našem textu a to mezi V 7 a V 8. Samozřejmě, že všechny části listu mají stejnou hodnotu slova Božího, ale respektování stylistické stavby a historie vzniku textu je pomůckou k dobrému chápání textu a k respektování souvislostí textu.

K výkladu V 6-7 trochu chybí V 4-5. Je to vybídnutí k radosti a zároveň důraz na zdroj této radosti: "Pán je blízko". Tato blízkost je důvodem k bezstarostnosti, nikoliv snad nezodpovědnost, naivita nebo laciné pohrdání světem. A tato blízkost neznamená jen blízkost druhého příchodu Kristova. Pán je blízko v církvi, ve společenství, ve svátostech - je bezprostředně zakusitelný jako pomáhající, starající se. Místo starostí (které mohou být projevem nevíry, při všem jejich reálném a racionálním základu) je tu Bůh a modlitba. Přesněji: živý vztah k Bohu. Modlitba tu totiž není předpokládána jako automatický prostředek, ale jako místo, kde se člověk s Bohem stýká, ve víře své věci předkládá (ne jen požaduje) a ve víře děkuje - a to nejen za splněná přání! Prosí se totiž s vědomím, že jsme obdarováni tím, že jsme křesťané, obdarováni působící Boží láskou, projevenou v Kristu Ježíši. Jestliže se pak člověk správně (totiž skrze víru) zbaví starostí, pak zažije to, co víra dává - Boží pokoj. Že se nejedná o pouhé lidské "oddychnutí", to ukazuje charakteristika "převyšuje všechno lidské pomyšlení". Tento pokoj uchrání - ne od jakékoliv nepříjemnosti, ale mnohem víc, totiž: naše srdce, a to v Kristu Ježíši. Tedy střed naší osobnosti se nevychýlí, neodcizí Bohu, zůstane tam, kde je od křtu jeho místo.

V 8 - je otevřený světu, dnes bychom řekli. Křesťané si mají ve světě hledět všeho, co za něco stojí, co se nepříčí Bohu. Nemohou a nemají svět hodit přes palubu. Ovšem základním vodítkem v tom pro ně není nic menšího, než evangelium, které převzali od Pavla. (V9). Pak je zřejmé, že nebudou bez Boha. Opět připomínka "pokoje". Bůh, dárce pokoje. Z kontextu je zřejmé, že nejde o mír v dnešním politickém slova smyslu. Pokoj, dar Boží, je souhrnem všeho Božího požehnání. (U Pavla je bezpochyby nutno rozumět řeckému EIRENE ne ve světle římské politické terminologie, ale ve smyslu hebrejského ŠALOM, tedy v rabínském smyslu. Tam za základní hodnotu neplatil nikdy mír v dnešním slova smyslu, ale vždy požehnání Hospodinovo.).

Shrnuto: Jestliže tedy člověk nebude obrácen ke svým starostem, ale k Bohu a k tomu, co je ve světě dobré, bude jeho majetkem a ochranou Boží pokoj, převyšující všechno pomyšlení.


Evangelium
Mt 21,33-43
Zatímco my chápeme spásu přísně osobně, jako otázku rozhodnutí a životního výsledku jednotlivce, byla spása ve starozákonním chápání vázána především na národ. Ten si Hospodin vyvolil, s národem uzavřel smlouvu, z něho měl nejen vzejít Mesiáš, ale z tohoto vyvoleného národa se měla spása rozšířit po celé zemi. Nicméně v tomto národě měli lidé různou míru odpovědnosti: ti, kdo ho v určitých dobách vedli, samozřejmě větší, než ostatní. Naše podobenství mluví k vůdcům národa (farizeům, zákoníkům) a mluví současně o národu jako celku. Dá se říci, že Bůh v dějinách realizuje spásu pro jednotlivce prostřednictvím lidu. S těmi (jednotlivci), kteří zklamali, Bůh nepočítá. Ale z těch, kteří uvěřili, si vytvoří lid nový. Tento nový lid, církev, je určen k rozšíření spásy na všechny. Dokonce, jak vykládá svatý Pavel v listě Římanům, i na původní vyvolený národ.


K úvaze
Flp 4,6-9
Pokoj jakožto mír i pokoj, jakožto klid k práci, nebo klid v rodině, pokoj od zla a pod., to jsou věci, které jsou dnes ceněny a požadovány. Ani pro křesťana není nic z toho zbytečné. Ale právě on musí vědět jasně jednu věc: všechen skutečný pokoj je darem Božím, roste ze spojení s Bohem. Tento základ nelze obejít, překročit, natož vynechat či vyloučit.

Zdá se být až dospělého člověka nedůstojné všechno předkládat Bohu v modlitbě a prosbě, a tak nemít starosti. Není to nezodpovědnost? Ale jaký je vlastně užitek z našich starostí, z naší ustaranosti? Často jen ten, že si sami připadáme důležití. A kde už nejsme pro své starosti a starání se ani schopni se modlit, tam nás ten zlý dostal tam, kde nás chtěl mít.


Myšlenky k promluvě
Mt 21,33-43
Není tak těžké rozpoznat v podobenství, které jsme slyšeli, jednotlivé osoby. Hospodářem je Bůh, vinaři jsou vůdci vyvoleného národa, poslové jsou proroci a Bohem potvrzení učitelé v Izraeli, synem je Ježíš. Podobenství mluví o minulosti i budoucnosti, vzhledem k Ježíšovu životu. Je výstrahou pro část Ježíšových posluchačů. A je také nadějí pro všechny, kdo spásu skrze vyvolený národ očekávají a mohli být zklamáni, když vůdci národa Ježíše jakožto Mesiáše nepřijímali, jak je to na mnoha místech dosvědčeno v evangeliu. To všechno bylo ovšem tehdy, dávno. Ale jak je to teď? Proč si křesťané dodnes toto podobenství vyprávějí? Co jim má říci dnes? Jistě je nemá jen informovat o špatnosti těch, kteří žili kdysi dávno.

Vyjděme od konce. Od zaslíbení, že království bude dáno národu, který ponese jeho ovoce. Jak to chápeme po dvou tisíciletích? - Je dáno církvi. Ona má nést skutečnost Božího království do světa, ač sama Božím královstvím není. Jde tedy o nás. A tady se člověk musí ptát, jestli Ježíšovu kriteriu odpovídáme, nebo jestli se nestáváme zbytečnými podobně jako mnozí z vyvoleného národa v Ježíšově okolí. Jsme totiž, jakožto část církve, částí vinice, kterou její majitel, Bůh, vysázel. Církev je opravdu Boží dílo, protože církev roste z křesťanů, tedy z těch, které Bůh zbavil hříchu, přijal za vlastní a obdaroval svým Duchem. To všechno jsou samozřejmé a známé věci. Nicméně někdy se přece jen zdá, že řada křesťanů to vidí naopak. Staví se tak, jako kdyby Pán Bůh a celá církev měli být rádi, že oni ještě křesťany zůstávají. Že by měli být odměněni za to, že křesťany jsou. Jenže tak to opravdu není. Být křesťanem znamená být Bohem obdarován. Královsky a nezaslouženě. Znamená to být vsazen, vštípen do Boží vinice. Tedy do té nejlepší a nejušlechtilejší vinice. Kdo jiný má právo chtít si "odebrat" úrodu, než ten, kdo vinici vysázel a pečuje o ni? Kdo jiný, než Bůh? Komu jinému jsme jakožto křesťané dlužni? Nejde teď o to, abychom my sami měřili a posuzovali, zda jsme přinesli dostatečnou úrodu. Jde o to, abychom pochopili, komu jsme zavázáni. Abychom se trapně my sami nechovali jako majitelé, kterým je dlužen sám Pán vinice.

Už od počátku je člověk pokoušen jedním základním pokušením: v prvé knize Mojžíšově říká had lákavou nabídku: "Budete jako Bůh". Toto přehození rolí je velmi nebezpečné. Přihodilo se i nejednomu zbožnému farizeji nebo zákoníku, které Ježíš kritizuje. Měli bychom se mu jistě vyhnout.