papež František | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
28. neděle v mezidobí - C / papež František (Víra přibývá rozdáváním a roste rizikem)

»Tvá víra tě zachránila« (Lk 17,19). Tak se uzavírá dnešní evangelium, které nám ukazuje cestu víry. Na této trase víry vidíme tři etapy, po níž se se ubírají uzdravení malomocní, kteří volají, jdou a děkují.

Nejprve: volání. Malomocní se nacházeli v bědném stavu nejenom proto, že měli nemoc, která se také dnes vyskytuje a proti níž je třeba všemi silami bojovat, ale také proto, že byli vyobcováni ze společnosti. V Ježíšově době byli považováni za nečisté a jako takoví museli žít v izolaci, v ústraní (srov. Lv 13,46). Vidíme totiž, že cestou k Ježíši »zůstali stát opodál« (srov. Lk 17,12). Avšak třebaže je jejich stav nutí držet se zpovzdálí, přesto nahlas volají (srov. 13). Nenechají se ochromit zábranami, které kladou lidé, a volají k Bohu, který nikoho nevyobcovává. Takto se zmenšují rozdíly a vystupuje z odloučení; nikoli uzavíráním se do sebe a svého žalu a hloubáním nad soudy těch druhých, nýbrž voláním k Pánu, protože Pán slyší volání toho, kdo je osamocen.

Stejně jako malomocní potřebujeme my všichni uzdravení. Potřebujeme se vyléčit z nedůvěry v sebe, v život, v budoucnost; z mnoha obav; z mnoha neřestí, kterým otročíme;  z různých uzavřeností, ze závislosti a lpění na hrách, na penězích, na televizi, na mobilu, na souzení druhých. Pán osvobozuje a uzdravuje srdce, voláme-li k Němu a říkáme-li: „Pane, věřím, že mne můžeš očistit, uzdrav mne z mojí uzavřenosti. Ježíši, vysvoboď mne ze špatnosti a strachu.“ Malomocní jsou v Lukášově evangeliu první, kdo vzývají Ježíšovo jméno. Potom tak učiní i slepec a zločinec na kříži; lidé v nouzi volají Ježíšovo jméno, které znamená Bůh zachraňuje. Volají Boha jménem, přímo a spontánně. Volat jménem znamená mít důvěru, a Pánu se to líbí. Tak roste víra: důvěrným vzýváním, když přicházíme k Ježíši takoví, jací jsme, s otevřeným srdcem, aniž bychom zakrývali svoje ubohosti. S důvěrou denně vzývejme Ježíšovo jméno: Bůh zachraňuje. Jeho opakování - oslovení „Ježíši“ - je modlitba. Modlitba je branou víry, modlitba je lékem srdce.

Druhé slovo je jít. V dnešním krátkém evangeliu se vyskytuje asi deset sloves vyjadřujících pohyb. Zaráží však skutečnost, že malomocní nejsou uzdraveni, když stojí před Ježíšem, ale potom, co odcházejí: »A jak odcházeli, byli očištěni«, říká evangelium (v.14). Jsou uzdraveni cestou do Jeruzaléma, když stoupají nahoru. K uzdravení dochází na cestě života, na cestě, která je nezřídka stoupáním, protože vede vzhůru. Víra chce jít, vycházet; působí zázraky, pokud vyjdeme ze svých výhodných jistot, opustíme-li svá bezpečná útočiště a komfortní hnízdečka. Víra přibývá rozdáváním a roste rizikem. Víra činí pokroky, když jdeme vpřed, vybaveni důvěrou v Boha. Víra si razí cestu skromnými a konkrétními krůčky, jakými byly malé a konkrétní kroky malomocných a Námanova koupel v řece Jordán (srov. 2 Král 5,14-17). A tak je tomu také s námi: ve víře činíme pokroky pokornou a konkrétní láskou, každodenní trpělivostí, vzýváním Ježíše a cestou vpřed.

Cesta malomocných má další zajímavý aspekt: jdou společně. »Šli« a »byli očištěni« , říká evangelium (v. 14), vždycky v množném čísle: věřit znamená také putovat společně, nikdy o samotě. Po uzdravení si však těch devět jde po svých a pouze jeden se vrací, aby poděkoval. Tehdy Ježíš vyjádří svoji hořkost: »Kde jsou ostatní?« (srov. v.17). Skoro se zdá, že za oněch devět žadá účet po tom jediném, který se vrátil. Je pravda, že úkolem nás, kteří jsme tady, abychom „konali eucharistii“, je děkovat. Je naším úkolem starat se o toho, kdo nepokračuje v cestě, zbloudil. My všichni jsme strážci vzdálených bratří. Jsme jejich přímluvci, jsme za ně zodpovědní, jsme povoláni odpovídat za ně, mít je na srdci. Chceš růst ve víře? Ty, kdo jsi dnes tady, chceš ve víře růst? Pečuj o vzdáleného bratra, vzdálenou sestru.

Volat, jít a děkovat, což je poslední etapa. Pouze tomu, kdo děkuje, říká Ježíš: »Tvá víra tě zachránila« (v.19). Není jenom uzdraven, je také zachráněn. Tím je řečeno, že cílem není zdraví, dobré živobytí, nýbrž setkání s Ježíšem. Spása neznamená napít se sklenice vody za účelem dobré kondice, nýbrž vydat se k prameni, kterým je Ježíš. Pouze On osvobozuje ze špatnosti a uzdravuje srdce, pouze setkání s Ním zachraňuje a činí život plným a krásným. Ze setkání s Ježíšem se spontánně rodí poděkování, protože odhaluje to, co je v životě nejdůležitější, nikoli obdržet určitou milost nebo vyřešit nějakou nesnáz, nýbrž obejmout Pána života. V životě je nejdůležitější obejmout Pána života.

Je krásné vidět, jak onen uzdravený muž, kterým byl Samaritán, vyjadřuje veškerou svoji radost, hlasitě chválí Boha, padá tváří k zemi a děkuje (srov. v. 15-16). Cesta víry vrcholí životem v   díkůvzdání. My, kdo máme víru, se můžeme ptát, zda prožíváme svoje dny jako zátěž, kterou je třeba snášet, anebo jako chválu, kterou třeba vzdávat? Zůstáváme soustředěni na sebe v očekávání prosby o další milost anebo nacházíme svoji radost v díkůvzdání? Když děkujeme, Otec je dojat a sesílá nám Ducha svatého. Děkování není záležitost zdvořilosti či slušnosti, nýbrž víry. Srdce, které děkuje,  zůstává mladé. Říkat „děkuji, Pane,“ při probuzení, během dne a před ulehnutím, je protilék na stárnutí srdce, protože srdce stárne a osvojuje si špatné návyky. Stejně tak v rodině, mezi manželi: pamatujte na poděkování. „Díky“ je nejjednodušší a dobročinné slovo.

Volat, jít a děkovat. Dnes děkujeme Pánu za nové světce, kteří putovali ve víře a nyní je vzýváme jako přímluvce. Tři z nich jsou řeholnice a ukazují nám, že řeholní život je cesta lásky vedoucí  existenciálními periferiemi světa. Svatá Marguerite Bays však byla krejčovou a ukazuje nám sílu jednoduché modlitby, trpělivého snášení a tiché odevzdanosti. Pán tak v ní a v její pokoře oživil zář Paschy. Je to každodenní svatost, o níž mluví svatý kardinál Newman, který prohlásil: „Křesťan vlastní hluboký, mlčenlivý a skrytý pokoj, který tento svět nevidí. [...] Křesťan je radostný, klidný, dobrý, laskavý, vlídný, bezelstný, umírněný, neklade si požadavky [...] jeho jednání je natolik vzdáleno okázalosti a vybroušenosti, že na první pohled působí dojmem obyčejnosti“ (Parochial and Plain Sermons, V, 5). Prosme, abychom v temnotách tohoto světa byli takovýmito „laskavými světly“. Ježíši, „zůstaň s námi a my se zaskvíme jako Ty a budeme zářit tak, že se pro druhé staneme světlem“ (Meditations on Christian Doctrine, VIII, 3). Amen.

Homilie papeže při kanonizační liturgii 13. října, nám. sv. Petra