Proč Ježíš potírá slepému oči blátem a proč k tomu použil sliny?

Asi nás zarazí, proč Mistr potírá slepému oči blátem a proč k tomu použil sliny? Nešlo to udělat trochu estetičtěji?

Jan 9,1-41

Evangelium této 4. neděle postní A, kdy čteme větší část 9. kapitoly Janova evangelia (Jan 9,1-41), patří mezi křestní katecheze. Mělo tedy především pomoci těm, kteří se pro Krista rozhodují, hledají ho. A pomoci osvětlit, co znamená uvěřit v Ježíše...

Začněme odjinud

Janovo evangelium na rozdíl od ostatních je postaveno na dlouhých blocích asi podobně, jako se dnes píší knihy s mnoha stránkami v každé kapitole. Nahlédněme proto nejprve

na předchozí osmou kapitolu, kde náš velký úsek začíná 12. veršem: Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ A o něco dál doplnil: „Vy soudíte podle zdání. Já nesoudím nikoho.“ (Jan 8,15)

Na to následují tři kapitoly stále více se rozvíjející disputace, v níž farizeové nechtějí připustit, že by Ježíš mohl být Bohem poslaný zachránce. Pán však předloží konkrétní důkazy, jak čteme právě v Jan 9.

Kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče?

Nyní se vraťme k deváté kapitole. Hned na počátku nás zaujme Ježíšovo odmítnutí odpovědět na otázku, kdo nese vinu na slepotě člověka, kterého jakoby náhodou potkali. Učedníků se zjevně příběh tohoto člověka netýká. Ptají se čistě akademicky. Nesou si však v mysli představu, že za konkrétní bolestí člověka je jeden konkrétní hřích. Když člověk zhřeší, přijde okamžitě nějaký trest. Pán Ježíš však nechce vést žádnou akademickou diskusi. Exemplárně nám předvede, jak to je s hříchem, bolestí a Boží záchranou myslí. Bůh jedná teď a tady!

Jdeme na věc

Kristus se obrátí místo diskuse přímo na slepce! A ihned a rozhodně... a docela šíleně. Vždyť nic netušící slepec je najednou osloven neznámým člověkem, který mu navíc dává na oči bláto!

Asi nás zarazí, proč Mistr potírá slepému oči blátem a proč k tomu použil sliny? Nešlo to udělat trochu estetičtěji? Asi šlo, ale každé gesto má zvláště v Janově evangeliu opravdu důležité místo. Pro porozumění se musíme vrátit na začátek první knihy Písma svatého Genezis. Právě tam se popisuje stvoření člověka z „prachu země“ (Gn 2,7). Ve stejném verši text ještě pokračuje: „a vdechl mu v chřípí dech života.“ A v první kapitole Gn se popisuje, že Bůh tvoří svým slovem. Ježíš v Jan 9 naznačil, že jedná až nápadně podobně. Sliny souvisí s ústy, dechem, mluvou... Ježíš slepce posílá jít se omýt. Zní tu tedy i slovo, příkaz. Všimněme si také, že slepec neviděl nikdy, zrak mu chyběl od narození. To vše výše zmíněné vede k jednoznačnému objevu. Ježíš tu „stvoří“ nový zrak! Jde o stvořitelský čin. Už nikoli jen uzdravení, ale stvoření. Takové jednání může učinit jen Bůh.

Můžeme u scény ještě zůstat. Slepec se má jít umýt. To také není jen náhoda. Právě „omytí“ bude později základním gestem pro každého křesťana. Bůh stvořil zrak a Boží Syn svým vykoupením nás obmyl. A každý křesťan je omyt křtem, a tak napojen na Božího Syna. A zvláště dospělí katechumeni to znají. Oni se museli rozhodnout, zda poslechnou jako náš slepec v evangeliu, a půjdou se nechat omýt ve křtu. Možná to z hlediska světa kolem nás zní podivně a legračně. Dnes, když je běžné podvádět či lhát tu stojí někdo, kdo se chce veškerého takového jednání zříci a nechat se od všeho toho omýt Boží mocí. Nechat si stvořit srdce tepající pro „jiný pohled“ na svět, tepající pro Krista.

Proces výslechů

Nu, a v příběhu evangelia začal dlouhý až únavný proces výslechů, ve kterém je však více a více patrné, že farizeové nechtějí slyšet o Ježíši jako někom, kdo má od Boha moc proměňovat skutečnost. Jejich interpretace je dopředu jasná. Místo pozastavení se nad moudrostí uzdraveného žebráka, jeho zkušeností s Bohem, ho vyženou...

Jejich jednání pobuřuje. Ale popravdě, je to pohled i do našich vlastních řad. Zkusme si na chvilku stoupnout na jejich místo. Znamená to, že pokud uznají zázrak na ušmudlaném bezdomovci. Museli by připustit, že tento člověk zažil něco mocnějšího, než oni sami. Dokonce ho Bůh naplnil milostí více než je! Museli by ho přijmout mezi sebe. Ale především by museli připustit, že Ježíš mění zaběhanou víru se všemi pravidly, na které jsme si již zvykli. A to radikálně.

Malá odbočka o karanténě

Dovolím si odbočku. Právě, když nyní místo pravidelné nedělní mše se nemůžeme ani sejít, se všechna zažitá pravidla hodně narušují. Celý svět je jinak. Někdo mluví o Božím trestu, jiný je konečně chvíli s rodinou a je za tuto situaci vděčný. Jiný se nakazil a možná spílá své neopatrnosti. A jinde lékaři a zdravotní pracovníci padají vyčerpáním. Není právě tato tak podivná chvíle výzvou vidět svět Božíma očima a nikoli jen obrazech toho, na co jsme zvyklí? K čemu nyní Bůh volá svět, naši zemi a také nás? Opravdu jen ke karanténě?

Vyhodili ho...

Vraťme se k příběhu evangelia. Farizeové uzdraveného odsoudí: „Celý ses narodil v hříchu, a nás chceš poučovat?“ (Jan 9,34). Často soudíme, aniž bychom domýšleli pravdivost, spravedlnost, nejednou soudíme bez milosrdenství nebo pochopení situace, jen s pocitem vlastního ohrožení či ohrožení našich jistot. Hrůzné je, že lidé s „jasným“ předporozuměním pošlapou podstatu věci, i když ji vlastně chtějí chránit!

Vyhledal uzdraveného

Zajímavé je, co se dělo pak. Ježíš sám vyhledal uzdraveného! Pán hledá člověka, který mu otevřel své srdce. To se nestalo jen tenkrát, ale znovu a znovu se opakuje v dějinách!

„Věříš v Syna člověka?“, ptá se ho. Toto je základní otázka křesťanské víry! Jsme u jádra příběhu. „Po tom všem, cos zažil, věříš?“ Věříš, v Krista? V to, že je Božím Synem? Nikoli mudrcem, léčitelem, filosofem, mravokárcem, revolucionářem... Ale Bůh!

Viděls ho

„Viděls ho,“ říká dále Pán. A najednou se vynořuje začátek kapitoly. No, jistě! O to šlo. Nebyl uzdraven proto, aby se mu žilo snadněji, ani proto, aby se hádal s farizeji. Ale proto, aby uviděl, aby poznal Syna člověka.

Přijali jsme Pána Ježíše proto, abychom se setkali s Bohem. Poznáváme ho v eucharistii, potkáváme ho ve svém životě, pokud mu dovolíme jednat. Možná jde v Kristově odpovědi o jemnou ironii. Vždyť, tak říkajíc, první, koho slepec uviděl, zaregistroval uzdravenýma očima, byl právě Ježíš!

Věřím

„Věřím, Pane...“ Toto je odpověď člověka, který poznal Krista. Už ví, že věřit v Boha není otázka diskusí s kamarády u piva nebo přednášek znalého profesora. Věřit znamená opřít se o Boha. A Kristus se tak stává světlem, které září. To platí za všech okolností, i když jsou podmínky jakkoli obtížné!

Autor: Němeček Michal

Témata: kázání, homilie