Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
5. neděle velikonoční B / Stůl slova - Aleš Opatrný

5. neděle velikonoční B

Rozbor textu

1. čtení
Sk 9, 26-31
Po obrácení měl Pavel potíže a to jak s bývalými protivníky, tak s bývalými spojenci. Celkem typická situace. Učedníci, tedy jádro církve, se zdráhali uvěřit, že se Šavel skutečně obrátil. Naopak "řecky mluvící Židé", kterým byl řecky mluvící římský občan a přitom farizej - Šavel - zřejmě velmi blízký, se s jeho obrácením nemohli smířit. Proto Šavel odchází. Boží plán s ním je velký a sahá do daleké budoucnosti.


2. čtení
1Jan 3, 18-24
Obsah prvního listu Janova vypadá na první pohled jako řada praktických pokynů nebo příkazů. A přece to není pusté moralizování, které se v křesťanském hlásání tolik rozšířilo. Janova slova jsou opřena o to, co popisuje na začátku listu (1 Jan 1,1) - o plnou, bytostnou zkušenost s tím, koho viděl, koho se jeho ruce dotýkaly, v kom poznal slovo života - o zkušenosti s Ježíšem. Ani naše kázání dnes nemůže být dobré, pokud by tato zkušenost chyběla. Samozřejmě, že se opíráme v první řadě o víru svědků, o Písmo, nicméně dobré rady pro křesťanský život můžeme dávat jednak proto, že Písmo a víru církve známe, a pak také proto, že jsme se tajemství Ježíšova života sami "dotkli". Neznamená to samozřejmě, že by člověk předával jen svou vlastní zkušenost, znamená to, že člověk předává přejatou nauku, víru církve, kterou okusil sám ve své životní praxi.

V 18 - milovat činem znamená vlastně totéž, co následovat Krista, být s ním zajedno. Na něm také poznáme, že toto milování činem není laciné nevidění překážek nebo povrchní projevování lásky, ale že je to láska, která člověka něco stojí, čin, ve kterém se sám dávám k dispozici, kde jsem ochoten i ztrácet.

V 19 - k tomuto pohledu nás vedou slova tohoto verše. "Být z pravdy" to je něco víc, než jen respektovat příkazy nebo sledovat nějakou ideologii. Tady jde o to, co v jádru jsme, jde totiž o naši totožnost s Kristem, z níž vyrůstá naše jednání. A tedy - naše svědomí upokojí to, že jsme zajedno s Kristem, že jsme v jeho pravdě svými činy, s ním spojenými. Být v Kristu vždy totiž znamená nezištnost a žití z Božího daru tak, že uskutečňujeme jeho vůli. To je ovšem víc, než pouhé dělání dobrých skutků, ty mohu někdy dělat jen kvůli sobě, pro svůj zisk.

V 20 - zde se překlady dost liší. Bůh je svrchovaným soudcem našeho života, nikdo menší. A jeho soudu "unikáme", když jsme v Kristu (Jan 3, 18), ne tehdy, když se chlubíme svými činy.

V 21-22 - jsme-li v Kristu, pak nás naše srdce neobviňuje, jsme s ním zajedno a naše modlitby jsou pak také zajedno s Boží vůlí, můžeme být tedy vyslyšeni. Vyslyšení není za odměnu, vyslyšen může být ten, kdo je zajedno s Kristem ("prosí v jeho jménu").

V 23 - je to vlastně obdoba velkého přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Věřit v Ježíšovo jméno vlastně znamená věřit v Boží lásku, projevenou v Kristu Ježíši. A na ní může člověk odpovědět dobře jen láskou k Bohu i k lidem.

V 24 - zdánlivě obyčejné rady do života ústí ale v největší věc, které zde na zemi může křesťan dosáhnout. Zůstávání u Boha a zůstávání Boha v nás je vlastně začátek věčnosti, je to naše účast v nebi už tady, je to Boží království v nás. Jestli z jeho síly žijeme, jestli jsou jeho dary v nás činné, to je pravé kritérium plnosti křesťanství. Ledacos dobrého může v životě udělat i nevěrec a má to pro něho i pro druhé cenu. Ale "mít Ducha" může jen ten, kdo je v Kristu. K tomu má tedy křesťan dojít. Pokud je jen "hodný" ale stejně bezbranný a bezmocný proti zlu a proti tomu, co je Bohu odcizeno, jako druzí, jako nevěřící, pak moc místa Duchu v sobě zřejmě neudělal. Pak žije spíš v sobě, než v Bohu.


Evangelium
Jan 15, 1-8
Ve Starém zákoně byl vinicí Hospodinovou Izrael. Tato vinice nakonec za moc nestála, nenesla příliš dobré ovoce. Ježíš se objevuje sám jako nový a bezpečně dobrý vinný kmen, který nese ovoce. Kdo se k tomuto kmeni připojí, ten má účast na novém životě, na nové smlouvě (Jer 31,31), ten nepodléhá soudu (Jan 3,18; 6, 40.58; 14,21), ale přešel ze smrti do života. Náš text není jen slovem o přebývání v Ježíši, o tom, že křesťané žijí z Ježíše jako z životodárné mízy. Je totiž také slovem o soudu - viz V 2 a V 6. Nejde tedy jen o to, že naroubování na Ježíše znamená jedinou cestu, jediný způsob, jak dobře obstát před Bohem. Jde o věc života a smrti, věčného života a smrti.


K úvaze
Mluvit o tom, že bez Ježíše, bez náležení jemu, jsme ztraceni, to se zdá být dnes nepopulární až neúnosné. Lidé chtějí být samostatní, nezávislí. Přitom se většinou smrti bojí a nechtějí o ní slyšet. Ale není nakonec třeba jít vždy tak daleko. Už život bez odpuštění, bez nalezení Boží lásky, je životem, který je ukrácen, v němž je přítomno příliš mnoho strachu, výčitek, beznaděje Je asi dobré nevysvětlovat skutečnosti spásy a zatracení jako skutečnosti "odměny a trestu", ale jako výsledek životní orientace. Ten, kdo je připojen ke Kristu, je pro Boha a tedy pro věčnou budoucnost "použitelný", jeho život pokračuje a rozvíjí se. Ten, kdo k němu nijak připojen není ani vírou, ani způsobem života, totiž životem podle svědomí, v nezištné lásce pro druhé, není ve věčnosti použitelný, nechce a nemůže tam být, proto je z kmene života, kterým je Kristus, odříznut.


Myšlenky k promluvě
1 Jan 3, 18-24
Jan 15, 1-8
Křesťanství opravdu člověku nenabízí málo. Mnozí ale zůstávají "před branami" a tak je pro ně křesťanství dost chudé. Zachovávat přikázání, hledat v Bohu oporu, dělat dobré skutky, modlit se ráno a večer, chodit do kostela atd. - to jsou všechno věci dobré a prospěšné. Křesťanství však nabízí mnohem víc, než jen to. Jan o tom mluví v obou dnešních úryvcích. Ukazuje, že skrze víru, skrze žité křesťanství, vede cesta k zůstávání v Bohu a k zůstávání Boha v člověku.

Je tedy všechno to, co jsme vyjmenovávali na začátku, zcela zbytečné? V žádném případě. Je to naopak nutné. Ale zachovávání přikázání, dělání dobrých skutků atd. není ještě celým křesťanstvím a není jeho vrcholem - o to jde. Zůstávání v Bohu, o němž mluví Jan, totiž není výplodem zbožného citu, ani iluzí přecitlivělého člověka, ale je to plnost odpovědného vztahu mezi člověkem a Bohem, který má zasahovat všechny vrstvy v člověku. A není to opravdu jen věc pocitů, protože ten, kdo v Bohu zůstává, ten, kdo je naroubován na pravý vinný kmen, ten nese mnoho ovoce. A není to ovoce lidské výkonnosti, ale ovoce Božího života, který je nám skrze Krista darován. Toto "naroubování na Krista" je cílem všeho našeho poznávání Boha, našeho vnímání a chápání evangelia a našeho úsilí a prohloubení naší víry. Stojí tu jako protiklad k nemístné autonomii člověka, tak jasně ukázané na příběhu o hříchu prvních lidí v ráji. Člověk, který si chce sám stačit, který chce žít jen a pouze za sebe, který nestojí o to, aby byl na Krista naroubován, ten se musí obejít bez Božího života. A to znamená v praxi žít bez odpuštění, bez milosti, bez věčnosti v Bohu. Je to krutá daň za autonomii! Ale Bůh na to člověka upozorňuje, a když potom takovouto ratolest, která nenese ovoce, odřezává, nemůže si člověk stěžovat.

Je nutné si ještě všimnout toho, jak lze poznat, že člověk opravdu z Boha žije. Říká to úryvek z 1. listu Janova. Zůstává-li Bůh v člověku, pozná se to podle Ducha. Jestliže tedy je křesťan plný nevole, závisti, tvrdé zarputilosti, sobectví nebo bezradnosti, plný strachu ze zla a nepříjemností, potom zřejmě mnoho přítomnosti Ducha v něm nebude. Měl by se tedy v tom případě podívat, na jaký kmen je vlastně naroubován. Má-li však v sobě Boží pokoj, radost, schopnost odpouštět, nebojácnost, která plyne z víry, ne z vlastní síly, má-li v sobě skutečný dar rady - netápe tedy stále, jak a co dělat, pak je v něm zřejmě Duch Boží, potom je zřejmé, že zůstává v Bohu a Bůh v něm. A to je nakonec největší pozemská výhra, které lze dosáhnout. Nespočívá tedy v pocitech, ve sladkém oblažujícím náboženském "snu", ale v každodenní životní praxi. Život, žitý v Bohu, z daru jeho Ducha, nemusí být vždy ani šťastný, ani jen úspěšný, podobně, jak to bylo v pozemském životě Ježíšově. Ale je to vždy život, v němž radost i utrpení nejsou marnými, mají cenu, pro nás i pro druhé. Je to život, který nepodléhá smrti, ale přechází ve věčnost.