Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
05. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

5. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Job 7,1-4.6-7
Job se obrací k Bohu a popisuje svůj stav. Jeho postoj je v mnohém charakteristický pro postoj trpícího nemocného člověka:
- utrpení chápe jako "od Boha přidělené"
- vše se mu jeví bezvýchodné
- se zlepšením, se šťastnými dny nepočítá

Dnešní evangelium je pak odpovědí. Ukazuje, jak se Bůh staví k utrpení a nemoci. Pokud bychom chtěli pochopit pohled knihy Job na problém nemoci, museli bychom se zabývat větší částí knihy. Tento krátký úryvek na to nestačí.


2. čtení
1Kor 9,16-19.22-23
Pavlovy vztahy s církevními obcemi, které založil, nebyly ani zdaleka idylické. Pavel své svěřence miloval, ale mnohé otázky vzájemných vztahů si museli někdy dost dramaticky vyjasňovat. Apoštol se nejednou musel hájit. Tak je tomu i v 9. kapitole listu do Korinta. Pavel se zřejmě hájil proti nařčení, že Korinťany vysává. Ve V 3-14 dovozuje, že by měl jako hlasatel evangelia na odměnu právo. Přesto tohoto práva nevyužil (V15).

V 16 - kázání evangelia je pro Pavla první životní povinností, nikoliv prostředek obživy.

V 18 - výslovně říká, že svou službu dělá zadarmo, ač by mohl jednat i jinak.

V 19 - to mu dává svobodu. Na druhé straně však touha hlásat evangelium ho dělá závislým na těch, kterým slouží: je otrokem všech.

V 20-23 - Pavel popisuje svůj "elastický postoj" při hlásání evangelia, který byl nejspíš napadán. Smyslem jeho počínání ovšem není opatření si vlastního prospěchu, ale získání lidí pro evangelium. V tomto získání pro evangelium vidí svůj prospěch, "mzdu", ne v hmotných statcích.

Protože Pavel pochopil věci zcela podstatné, může relativizovat to ostatní. Kdo podstatné body evangelia nenajde, je ovšem v nebezpečí, že bude absolutizovat věci nepodstatné.


Evangelium
Mk 1,29-39
Dnešní perikopa sestává ze tří formálně i obsahově odlišných úseků:
a) V 29-31 jsou jednoduchým vyprávěním o zázraku;
b) V 32-34 jsou souhrnnou zprávou o Ježíšově činnosti, která slouží jakožto závěr předchozího vyprávění a přechod k dalšímu. Jsou v ní shrnuty motivy z Mk 1,21-31 (Ježíšova moc uzdravovat od nemocí a posedlostí, zákaz démonům oznamovat Ježíšovo jméno i skutečnost, že je Mesiášem);
c) V 35-39 jsou také kompozicí evangelisty, která má ilustrovat Ježíšovo poslání a jeho situaci.

ad a) Ježíšova moc se uplatňuje dále, a to i za hranicemi synagógy. Uzdravení je líčeno velmi prostě - uskutečnilo se pouhým gestem. Uzdravená správně reagovala - "sloužila mu", což je v evangeliu vyjádřením pro určitou formu následování.

ad b) Ježíš uzdravoval tělesně i duševně nemocné. Zajímavé je, že výslovně nechtěl "zveřejnit", kým je. Odhalení jeho bytosti a poslání (že je Mesiášem, synem Božím) se stalo veřejně podle evangelisty až na kříži. Tak bylo znemožněno triumfalistické, politické, nacionalistické zneužití Ježíšova působení a navíc vyzvednut význam a smysl kříže.

ad c) Ježíšova modlitba je v Markově evangeliu zmiňována třikrát: zde (tedy na začátku), uprostřed (Mk 6,46) a nakonec v Getsemanech. A vždy v tichu noci, bez okázalosti.

Závěrečný odstavec zcela jednoznačně dokazuje, že Ježíš není divotvůrce, uzdravovatel nemocí, kouzelník, ale hlasatel zvěsti, která sama má moc radikálního "uzdravení" a která je tělesným a duševním uzdravením jen ilustrována.


K úvaze
"Máme nemocnice, léky, chirurgii atd., nepotřebujeme tedy čekat na nějakého "uzdravovatele". Toto sebevědomí moderní doby (odhlédneme-li od všech možných léčitelů) je celkem pochopitelné. Ovšem netýká se evangelia! Ježíš rozhodně nepřišel proto, aby konkuroval medicíně, nebo aby změnil od základu vnější okolnosti lidského života. To je ovšem pro mnohé pohoršením. Jestliže totiž člověk klade své naděje jen do hranic tohoto života (tedy do intervalu od narození po smrt) a dál s ničím nepočítá, a je-li mu "zdraví, štěstí, dlouhá léta" vším, potom by stál nanejvýš o takového divotvůrce, který by mu toto vše opatřil. Problém je tedy v tom, jak dalece a široce kdo pozná rozsah svého lidství, možnosti, které jsou mu dány, nebo ke kterým může být pozván ("moderní člověk" na jedné straně povýšil lidství nade vše, na druhé straně rezignoval na možnosti, o nichž jasně věděl třeba středověk, že totiž člověk je schopen poznat Boha, být mu partnerem a že člověk má možnost "zúčastnit se" věčnosti, že jeho bytí je tomuto světu transcendentní). Jinými slovy: "moderní člověk" se vyvýšil na nebesa, ale současně si upřel ty atributy, které s Bohem souvisejí, a tak se vlastně zmenšil, ponížil.


Myšlenky k promluvě
Mk 1,29-39
Nemusí být bez užitku položit si poněkud provokativní otázku: Co bychom dělali, kdyby se objevil mezi námi Ježíš a začal působit podobně, jak o tom čteme v evangeliu? Byli bychom rádi? A hlavně: hodilo by se nám jeho působení do života církve? Je samozřejmě třeba uznat, že od situací, o kterých píše evangelium, uplynulo na dva tisíce let. Že žijeme v jiném prostředí, v jiné kultuře. Ale i my jsme jen lidmi, jako byli Ježíšovi současníci, a žijeme ve stejném, Bohem stvořeném světě, ve kterém žili oni i Ježíš.

Co tedy Ježíš v Palestině dělal? Dnešní evangelium to podává v určitém přehledu. Učil, tedy hlásal Boží slovo, uzdravoval a modlil se. Jinými slovy: vnášel slovem i činem do světa to, co bylo a je Boží a tak tento svět měnil k lepšímu. A přitom zůstával v naprostém sjednocení s Otcem.

Napravovat svět - pro to by měl jistě smysl i člověk dneška. Mnozí, ať už v církvi nebo mimo ni - se o to snaží, někteří ale rezignují, protože nevidí úspěchy. Všimněme si ale, že Ježíš na jedné straně vnáší dobro do světa tak, že je to ke prospěchu všech, ale na druhé straně jasně vidíme, že se neobrací k jakémusi "všeobecnému" světu či lidstvu, ale obrací se k lidem jednotlivě, osobně. A nezdá se, že by ho trápila malá produktivita takovéto práce. Vidíme však, že Ježíš svou činností z mnohých dělá učedníky. Nepočítá jen se svou vlastní prací, se svým vlastním působením, ale zřetelně počítá se zmnožením, znásobením svých sil těmi, které oslovil, ovlivnil, vyučil a získal.

Druhou věcí, kterou nesmíme přehlédnout, je to, že Ježíš neopouští hlavní linii svého působení, nenechá se řídit tím, co si lidé přejí. Vyšel proto, aby kázal, to dělá, a svá slova doprovází mocnými činy. Nebo ještě lépe: jeho slova se projevují nejen zvukem, ale i mocnými činy. A slovo, které Ježíš rozsévá, je schopno přinést užitek, vykoná víc, než je jen okamžitý efekt nějakého uzdravujícího zásahu.

Konečně nesmíme přehlédnout, že se Ježíš modlil. Kardinál Ratzinger dokonce píše, že: Středem Ježíšovy osoby a života je podle svědectví Písma nepřetržitá komunikace s Otcem. Protože modlitba je středem Ježíšovy osoby, je účast na jeho modlení předpokladem poznání a pochopení Ježíše (Ratzinger: Hledět na probodeného).

Modlitba sjednocující s Ježíšem, modlitba sjednocující s Otcem - to je zřejmě naprosto podstatná součást Ježíšova života. A to je také nezbytným úkolem církve. Při intenzivním "napravování" světa či církve se může tato nezbytná úloha dostat někam na okraj nebo přímo zmizet. Neznamená to jen vadu na kráse zbožnosti křesťanů, ale znamená to vlastně vynechání podstatné části úkolu, které církev od Krista převzala.