Šabaka Petr | Sekce: Kázání
Období během roku (cyklus B)
06. neděle v mezidobí B / Petr Šabaka
Pro izraelity byla nemoc projevem Božího trestu.
Chci, buď čistý
Promluva 6. neděle Mezidobí B 2006
„Je nečistý. Bude bydlet v odloučení, jeho obydlí bude mimo tábor“ (Lv 13,46). Hospodin vyvedl Izraelity z Egypta, z domu otroctví. Vytvořil z něho svůj lid. Vyvrcholením tohoto osvobození byla smlouva na Sinaji, kterou uzavřel s Mojžíšem, prostředníkem celého vyvoleného národa. Když tuto smlouvu uzavřel a Mojžíš postavil pro Hospodina stan setkávání, sestoupila Hospodinova sláva z vrcholku hory doprostřed svého lidu, do stánku setkávání. Od té chvíle musel být celý Boží lid svatý, protože Hospodin je svatý. Kdyby tomu tak nebylo, jeho přítomnost by se ztratila. Vyjádřením svatosti byla i kultická čistota. Ten, kdo je nečistý, nemůže být ve společenství Božího lidu, musí být vyhnán, vyobcován.
Pro izraelity byla nemoc projevem Božího trestu. Nemocný člověk se asi nechoval spravedlivě, asi nedodržoval Hospodinova přikázání, asi nedodržoval předpisy o očišťování. Nemocný člověk porušuje stabilitu svatého lidu. Musí být vyloučen. Proto bylo na kněžích, aby vyřkli diagnózu: „Čistý! – nečistý!“.
Zaposlouchejme se znovu do epizody Ježíšova života: „Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn“ (Mk 1,40-42). Jaká revoluce je ukryta v těchto dvou veršících!
Ten, který je vyloučen z lidského společenství, nalézá cestu k Ježíši. Jeho bolest Ježíš slyší a nejen to. Ježíš se malomocného nebojí a dotýká se ho. Jeho dotyk je uzdravující. „Málo-mocný“ se stává „mnoho-mocným“. Stává se nositelem svědectví: „Jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví“ (Mk 1,44).
Aby k nám evangelium promluvilo, je třeba se ptát, kdo je dnes malomocný (anebo dovolte mi rozložit slovo na málo-mocný). Kdo je dnes vystrčen na okraj našeho společenství? Nemusíme mluvit jen o bezdomovcích nebo ubožácích v misijních oblastech. Ti se nám před očima ukážou jako první. Nestačí se jen s druhým nebavit? Nestačí mu naznačit, že je něčím odlišný od průměru? Že příliš vyniká jeho osobitost?
Jestliže takový člověk nalezne Ježíšův uzdravující dotyk, stává se svědectvím proti naší nevíře a neschopnosti milovat.
Církev si zakládá na své jednotě v různosti. Ale ruku na srdce, je tomu skutečně tak?
Předej veslo a budeš zachráněn
Promluva 6. Neděle v Mezidobí B
„On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstal venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad.“ (Mk 1,45)
„Uzdravení malomocného a exorcismy jsou znamení mesiášského času. Uzdravení malomocného, které je přirovnáváno k zmrtvýchvstání, představuje vrcholný bod prvního úseku Ježíšovy veřejné činnosti.“ (POPPI, A., I quattro vangeli, Messagero, Padova 1997 str. 271)
Pro Ježíšovy současníky je pod termínem malomocenství skryta široká paleta nakažlivých kožních nemocí. Malomocenství je „viditelné znamení hříchu“ (LÉON-DUFOUR, X. Slovník biblické teologie, Velehrad – Křesťanská akademie Řím, Řím 1991, str. 209) Hřích plodí nečistotu a nečistota musí být vyloučena ze středu lidu, který je zasvěcen Hospodinu. Proto ona exkomunikace malomocného: „Po všechny dny, co bude postižen, zůstane nečistý. Je nečistý. Bude bydlet v odloučení, jeho obydlí bude mimo tábor.“ (Lv 13,46)
Proto je také Ježíšovo chování považováno za revoluční. Dotykem prolamuje bariéru mezi čistým a nečistým, svatým a profánním. On se dotýká mrtvého, hříšného, zavrženého. On v malomocném spatřuje ubohého a potřebného. Z tohoto gesta můžeme poznat plný smysl celého Ježíšova vtělení: „Sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Flp 2,7-8) A dokonce můžeme pokračovat v poznání celistvé ekonomie spásy: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (Jan 3,16-17)
Ale vraťme se na počátek, k verši, o který nám jde: „Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstal venku na opuštěných místech.“ Ježíš vychází od Otce a sjednocuje se s naším světem. On ho chce sdílet vyjma hříchu. Jak říká prorok: „Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal“ (Iz 53,4). A o něco dále: „On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných“ (Iz 53,12). Ježíš se stal vyhoštěným namísto malomocného, který se vrací mezi své blízké.
Vybavila se mi v mysli pohádka Tři zlaté vlasy děda Vševěda. Setkáme se v ní s Plaváčkem, který potkává u černého moře převozníka:
„Pozdrav Pán Bůh, starý převozníku!“ – „Dejž to Pán Bůh, mladý poutníku! Kam tudy cestou?“ – „K dědu Vševědu pro tři zlaté vlasy.“ – „Hoho, na takového posla dávno čekám. Dvacet let už tu převážím a nikdo mě nejde vysvobodit.“ (ERBEN, K. J., Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Naše národní pohádky, Svoboda, Praha 1982, str. 258)
V čem spočívá ona spása od převozníkova údělu? Předání vesla. A my můžeme poznat, že Ježíš je tím Spasitelem, který dobrovolně přijímá veslo, aby osvobodil člověka.
Možná, že už asi začínáme chápat, jaké konkrétní poselství, jaká výzva je nám dnes nabídnuta: Ježíš již zemřel a vstal z mrtvých. On již zvítězil nad vším, co nás může naplňovat strachem, co nás může spoutávat, paralyzovat a zotročovat. Pojmenujme a ukažme mu své „veslo“, svůj úděl, své „malo-mocenství“ čili bezmoc: „Chceš-li …“ (Mk 1,40). Nebo: „Buď vůle tvá …“ (Mt 6,10). Odhodlejme se vykročit do tmy nejistoty, zda naše touha bude naplněna, slyšena a vyslyšena. Každý z nás má jistě jinou a tu svou.
A co pak? „Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho …“ (Mk 1,41). Ježíš se nezdráhá dotknout se nás. Na nás spočívá pozornost k jeho dotykům, které často mohou mít nečekanou a netradiční podobu. Dotyk přináší pokoj, radost, klid, ticho, mír, světlo, nadhled či, chceme-li, odstup. Někdy jeho dotyk vybízí k odvážné změně!
Má řeč je stále bez závěru. Dovolím si rozhodně zmáčknout spoušť a vystřelit myšlenku, která jistě zasáhne cíl: „Víra v jediného Boha nás totiž vede k tomu, abychom všechno, co není on, užívali natolik, nakolik nás to přibližuje k němu, a abychom se toho zříkali natolik, nakolik nás to od něho vzdaluje“ (Katechismus katolické církve, 226). Povzbuzujme se k důvěře. Je Bůh vševědoucí a všemohoucí a nekonečně milosrdný a shovívavý, dobrotivý a milující.
Slitoval se
Promluva 6. neděle mezidobí B
„Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: ‚Chceš-li, můžeš mě očistit.‘“ (Mk 1,40) Když jsem si četl komentáře ke dnešním liturgickým textům, setkal jsem se všude s rozborem tématu malomocenství ve Starém i Novém zákoně. Asi se tak děje pokaždé, když se to nabízí. Zaujala mne jen jedna myšlenka. Proč se vlastně kožní nemoci a lepra považovaly za něco víc než nemoc, za trest Boží, za důsledek hříchu?
Přečetl jsem si: „Křikem a nářkem varuje náhodně přicházející, aby se k němu nepřibližovali, neboť jeho tělo je nejen těžce nemocné a pro potenciálního návštěvníka tudíž smrtelně nebezpečné, ale nadto je sídlem nečistých démonů, kteří číhají, koho dál zlikvidovat.“ (P. Vladimír Slámečka) V 91. žalmu se vypočítávají nástrahy, kterých bude Hospodinův služebník uchráněn. Mezi nimi je i nákaza: „Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne, moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne“ (Žl 91,5-6).
Stejně jako je nákaza skrytá, zákeřná, nebezpečná, tak tehdy chápali Židé malomocenství jako projev hříchu, který má tendenci se šířit. Ne nadarmo dnešnímu evangeliu předchází verš: „A tak šel, kázal v jejich synagógách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy“ (Mk 1,39). Ježíš kázal blízkost Božího království a svá slova potvrzoval skutky vítězství nad zlem.
V srdci nosím stále intenzivněji touhu stále hlouběji prožívat liturgii svátosti smíření. Obsahuje několik rituálů, které možná ani nepozorujeme. „1) Příprava kněze a kajícníka; 2) Přijetí a povzbuzení kajícníka; 3) Přečtení úryvku z Písma svatého případně jeho recitace zpaměti, což může učinit jak kněz, tak kajícník; 4) Vyznání hříchů a přijetí dostiučinění; 5) Rozhřešení (s rukama nad hlavou kajícníka nebo alespoň s jednou vztaženou rukou). Tomu úkonu předchází modlitba kajícníka, v níž vyjádří svou lítost nad hříchy a své dobré předsevzetí; 6) Projev díkůvzdání a propuštění kajícníka.“ (POKORNÝ, Ladislav. Světlo svátostí a času. 2. vyd. Praha: Zvon 1990. s. 46)
Dnešní velký příběh malého člověka z evangelia se může stát i naším velkým příběhem ve svátosti smíření. Můžeme jej zabudovat do slavení zpovědi. Můžeme jej při zpovědi citovat jako slova touhy po odpuštění a smíření.
„Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: ,Chceš-li, můžeš mě očistit.‘ Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: ‚Chci, buď čist.‘ A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn.“ (Mk 1,40-42) S určitou mírou fantazie můžeme parafrázovat třeba takto: „Přistoupí kajícník ke Ježíšovu knězi a na kolenou ho prosí: ,Chceš-li, můžeš mne očistit.‘ Ježíš se slitoval, kněz vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: ‚Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem.‘ A hned se od jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn.“
„Slitoval se“ (Mk 1,41). V originále je použito slovo pro velice intenzivní vnitřní hnutí. Jedná se nejen o nějaký plytký cit, ale o výraz boje proti zlu, které se v malomocném a potažmo i v nás odehrává. Ježíš je plný soucitu s člověkem, obrazem Božím, a proto mu není lhostejný hřích, který ho odděluje od společenství i od něj samotného.
Autor: Šabaka Petr
Témata: Nemoc | kázání, homilie | stan
