Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Advent (cyklus B)
1. neděle adventní B / Stůl slova - Aleš Opatrný

1. neděle adventní B

Rozbor textu

1. čtení
Iz 63,16-64,7
Adventní doba má svou teologicko - liturgickou náplň, nejen svou specifickou atmosféru, někdy hodně málo křesťanskou, totiž jen nákupní. Advent je jistě také přípravou na Vánoce. Ale je také - a možná ještě více - přípravou na Kristův druhý příchod. Určitě tomu tak je v liturgii - v mešních textech i v liturgii hodinek, v Denní modlitbě církve, a to hlavně v prvních dvou adventních týdnech. Nemůžeme-li tyto texty studovat a sledovat, může nám pomoci kancionál. Adventní písně jsou z kancionálu zřejmě teologicky nejhodnotnější. Nejen v rorátech, ale i v písních "Ejhle, přijde Pán a Bůh náš" a "Vesele zpívejme" najdeme v mistrné zkratce jak obsah adventní doby, tak i osobní program k jejímu prožití. Kdybychom tedy chtěli shrnout stručně obsah adventní liturgie, mohli bychom říci asi toto: Texty proroků, hlavně Izaiáše, připomínají téma očekávání. Očekávání spásy, vyvedení ze zajetí (tehdy z Babylona), uvedení do Boží skutečnosti. Nepřipomínají ale jen očekávání. Přinášejí také ujištění o Boží věrnosti, o jistotě spásy. Připomínky Ježíšova narození, na jehož oslavu se chystáme, naději ve spásu zkonkrétňují. Ale i to je na první pohled něco, co leží v minulosti. A tak je tu tedy třetí krok: přítomnost a druhý příchod Ježíše Krista v budoucnosti. Protože tu byl příchod první, je tu smysluplná naděje, že příchod druhý bude dokonáním spásy pro všechny a na věky. "Proto se připravme, špatností se zbavme" - je adventní výzvou k pokání.


Iz 63,16-64,7
Jsou to slova pravdy a útěchy pro národ, který byl a zůstal národem vyvoleným přes nevěrnosti, odpady a tresty. Jsou řečena do situace, kdy se poprvé skupiny Židů vracely zpět do Palestiny z babylonského zajetí. Je zde cítit pravdivá bolest nad zlem, které měli v dějinách za sebou, jsou cítit prožité důsledky zla, ale také jistota Boží věrnosti. Otec - vykupitel - ten, který přichází z nebe ke svému lidu - Bůh blízký - to jsou základní slova tohoto textu.

Pro dobré porozumění je třeba chápat kontinuitu židovství a křesťanství, překonat ve světle II. vatikánského koncilu předsudky mínící, že Starý zákon je mdlým předobrazem, a že je tedy skoro zbytečný, a že Nový zákon je úplně nový a tedy zcela jiný než Starý zákon. Církev je nový Boží Izrael, nositelka starozákonních zaslíbení, v ní se ukazuje a realizuje to, co bylo lidu smlouvy slibováno do budoucna, žije se v ní mnohé z toho, o čem už Starý zákon svědčil. Toho a takového Boha, o němž mluví zákon a proroci, křesťanství zná, nese ho ve svých dějinách a v každé generaci nově (ne pouze znova) prožívá.


Žalm 80/79
Bůh jistě v Ježíši Kristu přišel, definitivně a neodvolatelně. Dobrý pastýř - Kristus - je v lidstvu napořád přítomen. A přece se i my můžeme slova žalmu modlit pravdivě: kdykoliv se totiž my vzdálíme, musíme volat "přijď nás zachránit" - on neodešel, to my jsme poodstoupili.


2. čtení
1 Kor 1,3-9
Všechno máme, totiž ještě více, všechno očekáváme. Co se týká nauky (objektivních znalostí) i co se týká poznání (subjektivního uchopení pravd, vhledu do tajemství), máme vše v Ježíši Kristu, se kterým se setkáváme v Písmu, modlitbě, tradici, liturgii. Není na co nového čekat, žádné nové zjevení nás nemůže přeorientovat. Do toho, co zde už je, ovšem můžeme vrůstat, zde nejsme s poznáním u konce. Ale i tak nám zůstává nesplnitelné "prázdné místo" a tedy touha v čekání: ještě nepřišel náš Pán Ježíš Kristus a ještě se vesmír, svět, osud lidstva nedovršil. A tak se může objevit poctivá otázka: nepřijdeme nějak o ono vyvolení, naplnění? Jistota této budoucnosti pro nás, naší naděje, spočívá pouze v Bohu:
- on nás povolal ke společenství s Ježíšem Kristem;
- on nám dává vytrvat do konce;
- on je věrný.
Vědomí, že jsme současně dostali v Ježíši Kristu všechno a v jeho druhém příchodu vše budoucí čekáme, je jedním ze základních kamenů křesťanské víry. Chybí-li první či druhá půlka této dvojice, je to zlé.


Evangelium
Mk 13,33-37
Bdění je úmorné, je-li jen na povel. Není úmorné, čeká- li někdo na "miláčka svého srdce" (Velepíseň). Perikopu lze pojmout jako výhružný text, a potom je ovšem její smysl deformován. Nebo ji můžeme pochopit jako zaslíbení, které říká: je na koho čekat, ale bylo by tragédií ho propásnout. Jde tedy o zodpovědné vedení života, ne o to, abychom se uchránili před překvapujícím Bohem!


K úvaze
V následujících nedělích si budeme (kromě ostatních témat) hledět základního adventního námětu, jímž je druhý příchod Pána. Budeme uvažovat, jaké místo má eschatologické očekávání v křesťanském životě dneška.

Člověk si velmi rád zjednodušuje život, "má rád jasno". Buď žít s Bohem a mít teď od něho vše, nebo žít bez Boha a čekat vše od sebe - to je jedna z možných falešných alternativ. Křesťanská víra se těmto zjednodušením vzpírá. Bůh je za námi i před námi, nese nás i čeká nás, obdaroval nás, chce nám všechno dát... Je tedy dobré vidět, co nám dal už teď (2. čtení "skrze Krista...dal...bohatství všeho druhu") co nám slibuje - co to znamená, že Ježíš Kristus přijde (2. čtení + evangelium). Z naší strany to všechno vyžaduje bdělost (evangelium) a hluboké přesvědčení, že Bůh je Otec, že nás utvořil, přichází, je Vykupitel (1. čtení).

Když toto vše zvážíme, můžeme to promítnout do konkrétních situací, otázek, rozhodnutí našeho života. V nich pak máme zahlédnout, jak žijeme z tohoto bohatství, které nám Bůh dal. A současně, čím plněji toto bohatství Boží - ne tohoto světa - pronikáme, tím víc můžeme chápat, co ještě chybí, čekat na dovršení. Ti, kdo Kristovo bohatství neznají, čekají buď na bohatství tohoto světa, které ale není ani klíčem k životu, ani klíčem k budoucnosti, nebo na katastrofu, která by udělala všemu konec.


Myšlenky k promluvě
V posledních letech jsou témata jako katastrofy, konec světa, nenadálé světové neštěstí, přítomny v lidském myšlení i mluvení ve větším rozsahu. A zřejmě mnohé z toho je už po léta usazeno v našem podvědomí a tam koná své dílo. Myšlenky o hrozícím konci všeho vedou někoho k velké aktivitě, jiného k pasivitě, k úniku, k hledání sebepotvrzení. Zdá se, že někteří lidé se svými činy jakoby zoufale chtějí ujišťovat, že ještě žijí a že žijí naplno. Kde jsou doby velkých optimistů šedesátých a snad i sedmdesátých let, doby důvěry v pokrok techniky, v lidskou rozumnost, v netušený rozvoj? Dnes se uvažuje (a právem!) o možných kolapsech ekologických, hospodářských, genetických, politických, vojenských... a to v kruzích lidí věřících i nevěřících. Co s tím vším má podniknout křesťan? Má "oprášit" staré představy o konci světa? Nebo se přiklonit k optimismu navzdory všemu? Nebo se dát na sbírání takových soukromých zjevení, která o katastrofách mluví nebo je přímo slibují? Pokusíme se tuto a příští neděli hledat orientaci v textech Písma, které liturgie přináší.

Evangelium končí imperativem: "Bděte!" Proč? Hrozí nám nebezpečí? To možná také, ale varování evangelia není varováním před nebezpečími, která vytváří člověk. Navzdory všem katastrofickým předpovědím říká evangelium těm, kteří Ježíše přijali jako Pána: "Bděte - hrozí vám spása!" Ano, spása především. Kdo by ji propásl, tomu ovšem hrozí zavržení. Ale Pán nepřišel jako posel zkázy, ale jako posel spásy! Přišel ji lidem získat, přijde ji v lidstvu dokonat. Bdi tedy, ať pro tebe nepřijde nadarmo! Bát se by ovšem nebylo tím nejlepším postojem, vždyť toho "pána" z evangelia posílá Hospodin - Otec, o němž mluví Izaiáš. Hospodin, který sice nechal svůj národ padnout jeho vlastní vinou, který ho nechal odvléci do zajetí, který dopustil, aby byl zbořen chrám, ale přesto je to Otec, který se svého nevěrného syna nezřekne. Je takový, jaký není nikdo druhý. Sám tento národ nakonec vysvobodí. A to, co Izaiáš jen tuší a napovídá, říká Pavel ve 2. čtení v plnosti: Bůh nám dal v Ježíši Kristu bohatství všeho druhu... Dal nám konkrétní bod jistoty v budoucnosti - druhý, definitivní příchod našeho Pána. A dal nám k tomu dar vytrvalosti, povolal nás a je věrný, jak nemůže být věrný žádný člověk.

Jak se tedy může a má stavět křesťan vůči tomu všemu, o čem jsme uvažovali od začátku? Vůči obavám z katastrof, vůči pocitu, že tento svět je blízko konce? Troufám si říci, že má především stát v jistotě. Určitě ne v jistotě ze sebe sama, ale v jistotě z Boží věrnosti, z moci jeho vyvolení a jeho nepředstavitelného otcovství. A dále v jistotě, že ať bude cokoli, posledním slovem, poslední událostí, poslední tečkou, bude příchod ukřižovaného a vzkříšeného Pána - Spasitele a tedy také soudce.

To nás ovšem vede k pokání, ale také k důvěře. Může nás to odvést od nepatřičné důvěry v člověka a důvěry v tento svět, ale nemá to vést k pocitům marnosti, k nihilismu. Protože křesťan by neměl skončit u ničeho jiného než u důvěry v Pána a Spasitele, který je projevem Otcovy lásky k nám, k tomuto světu.