Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus C)
1. neděle postní C / Jak nezahynout na poušti

1. čtení Dt 26,4-10

Mojžíš řekl lidu: 4„Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina, tvého Boha. 5Ujmeš se slova a vyznáš před Hospodinem, svým Bohem: 'Můj praotec byl potulným Aramejcem, sestoupil do Egypta a přebýval tam v malém počtu osob jako přistěhovalec. Ale stal se tam národem velkým, mocným a početným. 6Egypťané však nás týrali, sužovali a podrobili tvrdému otroctví. 7Tehdy jsme křičeli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin slyšel náš hlas, viděl naši bídu, lopotu a útlak. 8Hospodin nás vyvedl z Egypta mocnou rukou, napřaženým ramenem, šířil velký strach a působil znamení a divy. 9Přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zem, zem oplývající mlékem a medem. 10Nyní hle - přináším prvotiny plodů půdy, kterou jsi mi dal, Hospodine!' Položíš koš před Hospodinem, svým Bohem, a pokloníš se Hospodinu, svému Bohu.“



Modlitba díkůvzdání za úrodu, zasazená do rámce jarní liturgie „prvotin“, obsahuje velmi staré vyznání víry, které se člení do tří částí: povolání patriarchy (potulný Aramejec Jákob), dar svobody po hořké zkušenosti v Egyptě, dar „země oplývající mlékem a medem“. Z tohoto „vyznání“ je patrné, že se Bůh „vtělil“ do konkrétních lidských událostí, které byly někdy poznamenané bolestí a hříchem. Každý jednotlivý žid chápal tyto události jako své osobní dějiny, které jej vyzývaly k vlastní odpovědi. K této odpovědi patřilo slovo vyznání a vděčnost projevená hmotným darem.





Mezizpěv Žl 90

Buď se mnou, Pane, v mé tísni.

Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, - kdo dlíš ve stínu Vznešeného, - řekni Hospodinu: „Mé útočiště jsi a má tvrz, - můj Bůh, v něhož doufám!“ *

Nepřihodí se ti nic zlého - a útrapa se nepřiblíží k tvému stanu. - Vždyť svým andělům přikázal o tobě, - aby tě střežili na všech tvých cestách. *

Na svých rukou tě ponesou, - abys nenarazil o kámen svou nohou. - Po zmiji a hadu budeš kráčet, - šlapat budeš po lvu i draku. *

Vysvobodím ho, protože lne ke mně, - ochráním ho, protože zná mé jméno. - Vyslyším ho, až mě bude vzývat, - budu při něm v tísni - zachráním ho a oslavím. *





2. čtení Řím 10,8-13

Bratři! 8Co říká Písmo? 'Blízko tebe je to slovo, máš ho v ústech i ve svém srdci'; to je slovo víry, které hlásáme. 9Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. 10Víra vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. 11Písmo přece říká: 'Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.' 12Není totiž žádný rozdíl mezi židem a pohanem: všichni přece mají jednoho a téhož Pána a ten je bohatě štědrý ke všem, kdo ho vzývají. 13Vždyť 'každý, kdo bude vzývat jméno Páně, bude spasen'.



„Bůh vyvedl Izraele z Egypta“-tato věta je souhrnem víry každého Izraelity. „Bůh vyvedl Krista z mrtvých“-toto vyznání obsahuje víru nové smlouvy, ve které se naplnily starozákonní dějiny. Víře v Ježíšovo vzkříšení odpovídá vyznání „Ježíš je Pán“. Místem, kde klíčí víra, je lidské srdce, nejvnitřnější svatyně člověka. Z tohoto nejhlubšího středu však dokonalá a plná víra „přetéká“ navenek a projevuje se veřejně, před druhými lidmi. Takové svědectví víry přináší spásu nejen tomu, kdo vyznává, ale také tomu, kdo naslouchá, pokud ve svém srdci přisvědčí těm slovům se živou vírou.





Zpěv před evangeliem

Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.



Evangelium Lk 4,1-13

1Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha svatého. Duch ho vodil pouští 2čtyřicet dní a ďábel ho pokoušel. Ty dny nic nejedl, a když uplynuly, vyhladověl. 3Ďábel mu řekl: „Jsi-li Syn Boží, řekni tomuto kameni, ať se z něho stane chléb!“ 4Ježíš mu odpověděl: „Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk.'“ 5Pak ho (ďábel) vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa 6a řekl mu: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. 7Jestliže se přede mnou skloníš, všechno to bude tvoje.“ 8Ježíš mu na to řekl: „Je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit!'“ 9Potom ho ďábel zavedl do Jeruzaléma, postavil ho na vrchol chrámu a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se odtud dolů! 10Je přece psáno: 'Svým andělům dá o tobě příkaz, aby tě ochránili, 11takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.'“ 12Ježíš mu odpověděl: „Je řečeno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha!'“ 13Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času.



Čtyřicet let trvalo putování Izraele pouští, čtyřicet dní pobyl na poušti Ježíš. Poušť je místem zásadního rozhodnutí pro Boha, nebo proti němu. Ježíš se tam střetává s ďáblem v moci Božího slova a v síle Ducha, kterého přijal po křtu. V Lukášově podání se třetí pokušení odehrává v Jeruzalémě čili ve městě, ke kterému také směřuje celé evangelium. „Když ďábel dokončil všechna pokušení, opustil ho až do určeného času“ (v. 13). Tento čas nastal při vyvrcholení Ježíšova života v Jeruzalémě. Tam podstoupil nejdůležitější pokušení: přijmout nebo odmítnout své mesiánské poslání skrze cestu kříže.





K hlubšímu porozumění textu

Pokušení na poušti je těsně spjato s předcházejícím úryvkem o křtu: spojujícím článkem je pojem „Boží Syn“ (Boží Syn znamená Mesiáš, v návaznosti na starozákonní úzus). Ježíš, slavnostně Otcem hned po křtu prohlášený Božím Synem, třikrát odmítá projevit se jako Syn – Mesiáš podle falešných mesiánských představ (dvakrát ďábel předkládá svoji nabídku větou: „Jsi-li Syn Boží…“). Tak jako křest představuje určité ztotožnění Ježíše s Božím lidem, stejně tak i pokušení na poušti (po vysvobození z Egypta a uzavření smlouvy Izrael zakouší zkoušky na poušti). Paralela je o to víc posílena tím, že Ježíšovy odpovědi Satanovi jsou převzaté z Deuteronomia, kap. 6-8, právě z pasáže popisující Izraelovu zkušenost na poušti. A tak Ježíš, ztělesnění Izraele, ve své osobě zakouší to, co Izrael: s tím rozdílem, ovšem, že on úspěšně dosvědčuje své synovství tam, kde Izrael zklamal (Izrael byl prohlášen za adoptovaného Božího syna, Dt 8,5).

Příběh je úmyslně zařazen na tomto místě, protože slouží jako důležitá předehra Ježíšovy služby. Ačkoli motiv „zkoušení Ježíšovy oddanosti vůli Otcově“ se v evangeliu objevuje stále znovu, je třeba se s tím konfrontovat hned od počátku: tím se udává základní tón následnému vyprávění.

Perikopa se skládá ze tří pokušení zarámovaných do uvádějící věty (v. 1-2) a závěru (v. 13):
pokušení proměnění kamenů v chléb (v. 3-4)

pokušení na věži chrámu: zkoušet Boží věrnost (v. 5-8)

pokušení přijmout království světa (v. 9-12)

Ve všech třech případech Ježíš odmítá ďáblovu nabídku vždy citováním věty z páté knihy Mojžíšovy.

V této perikopě se setkáváme s tématem, které je životně důležité pro teologii evangelií: Ježíš žije pro Otce, a dokazuje to právě v mezních lidských situacích, v nouzi a nedostatku. To, co se Ježíšovi nabízí (chléb, bezpečnost, království světa) patří právem jeho synovské a mesiánské důstojnosti. On je však povolán k tomu, aby vyjádřil svoji identitu jen v souladu s Boží vůlí.

Plněním svého poslání v poslušnosti vůči Otci nám Ježíš ukazuje, že na prvním místě miluje Otce celým srdcem a celou vůlí (Dt 6,5). Ve svém věrném přilnutí k učení Zákona ukazuje zásadní soulad vlastního učení i služby se Zákonem správně pochopeným (srv. 5,17).

1 Poušť je obzvlášť vhodným místem zkoušky. Zmínka o vedení Duchem navazuje na předcházející událost křtu, při které Duch sestoupil na Krista: Duch je suverénním aktérem v Ježíšově životě a službě. V paralelním příběhu o zkoušení Izraele na poušti je Hospodin ten, kdo uvádí na poušť (Dt 8,2). Zatímco Duch je ten, který vede na poušť, ďábel je tím zkoušejícím.

2 Zmínka o Mojžíšově postu (po čtyřicet dní a nocí – Dt 9,9) se víckrát opakuje v kontextu Dt 6-8, který je základem naší perikopy. Pravděpodobně číslo 40 připomíná čtyřicetileté putování pouští, které bylo obdobím společenství s Hospodinem (jak dotvrzuje Deuteronomium): stejně tak máme chápat i Ježíšův pobyt na poušti.

3 Pokušitel nepochybuje o tom, že Ježíš je Synem Božím, ale spíš zkouší jeho oddanost Otci: jeho otázka se nemá ani tak přeložit „jsi-li Syn Boží“, ale spíš „protože jsi Syn Boží, …“ (jde o tzv. skutečnou podmínkovou větu). Pro pochopení tohoto pokušení je třeba si uvědomit, že v této chvíli půst a zakoušení hladu jsou Otcovou vůlí pro Syna. Při nedostatku jídla na poušti začali Izraelité „reptat“ z nedostatku víry (Ex 16) – Ježíš si střeží svou věrnost k Bohu a odmítne nabídku přízemního mesiášství. Proměnit kameny v chleby by znamenalo odmítnout Boží vůli a dopustit se neposlušnosti. Můžeme však jít dál a najít něco hlubšího. Protože pokušení se týkají právě Božího Syna a zázračné nasycení je mesiánským skutkem, pravděpodobně je v tom zahrnuté také špatně načasované projevení mesiánské moci. To by se opět týkalo jen vztahu mezi Ježíšem a Otcem: Ježíš totiž nebyl pokoušen před lidmi.

4 Tato věta je z Dt 8,3, kontextem je bloudění izraelského národa na poušti. To je zásadně důležité pro pochopení perikopy, kde Syn Boží znovuprožívá zkušenost Izraele, Božího syna, ale jako vítěz, a ne jako poražený. Podobnou větu najdeme i u Jana: „mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal“ (Jan 4,34). Syn nevykonává mesiánskou moc tak, aby naplnil svá přání: on zůstává věrný Otcově vůli a naplňuje mesiánskou roli v utrpení a nouzi (srv. Žd 5,8: „Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel“). Ježíš miluje Otce celým srdcem a celou silou (Dt 6,5) i za cenu odříkání a omezení.

5-8 Mojžíš před svou smrtí vystoupil na vrchol hory Nebo a odtamtud nepohlédl pouze na zaslíbenou zem, ale všemi směry (Dt 3,27): rabíni to symbolicky vysvětlili jako pohled na celý svět. V této souvislosti Mojžíš varuje lid, aby nepodlehl bohatství Kanaanu (Dt 8,10-14). Druhotně je hora také místem setkání s Hospodinem, nebo naopak idolatrie (Dt 12,2). A o to jde v tomto pokušení: podlehnout Satanovi, nebo osvědčit věrnost Hospodinu.

Ďábel nabízí všechna království světa: jistým způsobem paroduje Otcovo slovo „Požádej, a národy ti předám do dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země“ (Ž 2,8; srv. Ž 72,8; Zj 11,15). Nepřítel opět zkouší odvést Ježíše od Otce: a jeho nabídka je důmyslná, protože láká Krista něčím, co mu právem náleží (srv. Mt 28,18: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“), ale špatnou cestou, protože za cenu modloslužby. Klanění, které Kristus přijal od mudrců, chce ďábel pro sebe. Navíc moc nad světem nemá ďábel, ale Otec: ten ji dá Kristu („je mi dána“ je tzv. pasivum divinum, ve smyslu „Bůh mi dal“).

V tomto posledním pokušení máme klíč k pochopení podstaty všech pokušení: tak jako v příběhu z Geneze (3,1-7), jde vždy o volbu mezi vůlí nepřítele, nebo Boha, což implicitně zahrnuje podřízení se prvnímu či druhému. Ďábel se chce postavit na místo Boha. Ježíš však jasně prohlašuje, že tím prvním je Bůh.

9-13 Třetí pokušení se odehrává ve svatém městě čili v Jeruzalémě: chrám je místem zvláštní Boží ochrany, a právě o to teď jde.
V prvním pokušení si Ježíš měl opatřit jídlo „na vlastní pěst“: měl zachránit sebe uplatněním vlastní moci. Zde, oproti tomu, se má vystavit smrtelnému nebezpečí (má skočit dolů), a tak donutit Boha k záchrannému činu. První pokušení se týká špatně chápané aktivity, kdežto druhé špatně pochopené pasivity. Opět je Kristus povolán ne k tomu, aby přeceňoval svoji důstojnost a identitu Mesiáše, ale aby žil v poslušnosti Otci.

Zajímavé na tomto pokušení je právě to, že ďábel používá větu z Písma (říká „je psáno“, stejně jako samotný Ježíš). A je to o to záludnější, že zmíněná věta ze žalmu skutečně platila pro každého věrného Izraelitu a potažmo pro Syna Božího, zástupce Izraele: poselstvím žalmu je totiž Boží ochrana věrného Izraelity. Zmínka o andělích anticipuje Ježíšův výrok při zatčení: „Či myslíš, že bych nemohl poprosit svého Otce, a poslal by mi ihned víc než dvanáct legií andělů?“ (Mt 26,53). Zde není žádný specifický mesiánský prvek, ale spíš zkouška poslušnosti a důvěry.

Ježíš odpovídá citací z Dt 6,16: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého“. V Deuteronomiu tento verš pokračuje: „tak jak jste ho zkoušeli v Masse“ (Massa znamená „zkouška“). Izrael pokoušel (zkoušel) Boha v Masse: kde však lid první smlouvy zklamal, Syn prokazuje poslušnost. Větou z Dt 6,16 Ježíš dosvědčuje, že nebude zkoušet Otce. Můžeme v tom opět vidět Ježíšovu poslušnost.





K úvaze

„Panis noster verbum Dei; sudemus in audiendo, ne moriamur in jejunando“ (Augustin). „Boží slovo je naším chlebem: ať se potíme při naslouchání, abychom nezahynuli při postění“. Jistě to Augustin nemyslel v tom smyslu, že bychom se měli potit strachem a hrůzou z Božího slova. Spíš je to míněno tak, že se máme usilovně snažit slyšet a přijmout Boží podněty – a toto úsilí má být tak intenzivní, že se obrazně řečeno při tom potíme, tak jako při namáhavé práci.

A samotný Kristus je živoucím příkladem tohoto „naslouchání v potu“. Nepodléhá laciným a svůdným řešením, ale „v námaze“ se podřizuje Božímu hlasu, kráčí po Otcově cestě. Touto drahou poslušností si Ježíš „vydobyl“ život – a to právě v okamžiku oslabení těla, při postu. Boží slovo se pro něj stalo životní mízou, pokrmem… ale zároveň osvěžující rosou pod pražícím sluncem pouště.

Postní putování se může stát vysilujícím asketickým cvičením (pouhým odříkáním vyprazdňujícím náš život), namáhavou cestou pouště daleko od zabydleného domova zvyků (pokud se snažíme „vykořenit“ nějaké špatné zvyky), pomalým klopýtáním a „upadnutím“ kvůli celkovému oslabení (a tím upadnutím míníme např. podléhání netrpělivosti a zlobě vůči bližním, třeba kvůli maličkostem) – nechceš-li podlehnout, nechceš-li padnout vysílený, znechucený (s pochybovačnou otázkou „je toto pravé prožívání postní doby?“), pak… se posiluj Božím pokrmem, Božím slovem. To je ta výbava na cestu, „proviant“, který ti umožní dojít až do Jeruzaléma, místa smrti a vzkříšení.

Najdi si proto čas, aby ses sytil Božím slovem. A toto slovo skutečně přijmi, podobným způsobem jako pokrm: otevři ústa touhou, rozžvýkej Boží slovo přemýšlením, přijmi jej do svého nitra, tj. do svých citů a záměrů. Boží slovo je chlebem i pro tebe!





K aplikaci

1. A nevzpomeneš si na nějakou událost ze svého života, kdy ses nacházel v otroctví, spoutaný různými „okovy“ (hříchu, zlozvyků)? Anebo se zrovna teď nacházíš v takové situaci? Pak volej o pomoc k Hospodinu…

2. Postní cesta je znovuobjevením daru víry, přesněji víry ve vzkříšeného Krista. Toto vyznání „slavnostně“ proneseš o velikonoční vigilii – a aby se to nestalo „prázdným opakováním“, zamysli se nad Pavlovým textem.

3. Boží slovo dává sílu, ukazuje cestu ve svízelných a zamotaných situacích… a proto sám sebe ochudíš, pokud uložíš Bibli do knihovničky. Nechceš si, jako postní předsevzetí, vyhradit si každý den čas na čtení nějakého úryvku z Písma (obzvlášť vhodné jsou biblické texty používané v liturgii)?