Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus C)
1. neděle postní - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

1. neděle postní - C

Rozbor textu

1. čtení
Dt 26,4-10
Vysvobození z Egypta bylo pro Izrael základní zkušeností s Bohem. Poznali tak Boha osvobozujícího, který slyšel - viděl - vyvedl. A to, co obětující Izraelita má, je Boží dar - od Boha dostal zemi i úrodu.

Náš text představuje vlastně velmi stylizovanou připomínku události osvobození z Egypta. I tak je ale zcela jednoznačným vyznáním a uznáním, že Hospodin, Bůh otců, je, na rozdíl od nepravých božstev, mezi něž patřil i faraón, bohem osvobozujícím, tedy skutečným Bohem.


2. čtení
Řím 10, 8-13
Apoštolu Pavlovi v jeho neúnavné činnosti nejde jen o nějaké zlepšení života, zlepšení jeho kvality. Jde mu o spásu. A v této části listu Římanů o spásu Židů. Po přípravné činnosti Mojžíše a jeho zákona přichází Ježíš. Jeho vzkříšení ukazuje Pavel jako základní a zásadní obsah víry křesťana. Z víry ve vzkříšení pak roste praktický postoj: Ježíš je Pán, tedy svrchovaná a vše převyšující osoba. Tato víra musí být v srdci - nitru člověka, v centru jeho bytí. Ale nejen to. Musí být i "v ústech" - musí být vyznána. Ježíš a jím způsobená záchrana se musí stát známou. Nepřišel jako mistr tajného učení ani jako osobní utěšovatel, ale jako zachránce všech.


Evangelium
Lk 4,1-13
Ježíš přišel plný Ducha. Duch ho vodil po poušti, a to právě tam, kde ho ďábel pokoušel. A ten, když odešel, tak neodešel napořád, ale "do dané chvíle". Toto vše se poněkud ztrácí vedle hlavní výpovědi o odmítnutí pokušení. A přece je třeba vědět i to.

Ježíšovo pokušení pak celou Spasitelovu postavu přibližuje našemu životu. Pokušení je naším každodenním údělem. Duch zla svou práci nevzdává. Není to ale absolutně mocný protivník, totiž takový, který by byl rovnocenný Bohu. Člověk je postaven do tohoto světa a v něm patří v zásadě Bohu. Toto se ďábel snaží překazit. Zkouší pevnost této vazby. A člověk může být zřejmě i Duchem veden do této zkoušky. Ale zkouška není totéž co prohra. Navíc je časově ohraničená a bude se zřejmě opakovat ("odešel do dané chvíle"). V té zkoušce je třeba říci s Ježíšem ďáblu jasné "ne" - kompromisy jsou zhoubné.


K úvaze
Dt 26,4-10
Tento text není od našeho života vzdálen tak, jak by se na první pohled zdálo. Bůh nepřestal být Bohem, který slyší - vidí - vyvádí z otroctví. Jsou tu ale dvě nebezpečí špatné interpretace: ta prvá by se dala nazvat jako "příliš hmotná". Je to totiž představa, že Bůh nás musí vyvést hlavně nebo pouze z nějaké pozemské bídy do země dostatku a hojnosti nebo z naší osobní tísně, jakou je třeba nemoc, do šťastné pozemské skutečnosti, kterou může představovat zdraví, v němž se ovšem člověk dál možná nebude starat ani o Boha, ani o smrt. Tou druhou je zase přílišná spiritualizace: v ní je představováno osvobození jako záležitost čistě vnitřní, bez projevu ve vnějších okolnostech a skutečnostech. Nás tedy musí zajímat, jak máme rozumět tomuto textu ve světle Krista, tedy jako křesťané.

Osvobození Židů z Egypta bylo velkým činem, a přece jen předběžným - bylo to vysvobození pravé, ale nedokonalé. Bylo to totiž vysvobození jen z vnějších sil. Izrael, putující po poušti, měl sice tuto vnější svobodu dál, ale nebyl svobodný od zla uvnitř - kterým byla nedůvěra, reptání, touha po viditelném božstvu (zlaté tele), jak čteme v knize Exodus. Vysvobození z Egypta bylo první a nutnou etapou. Teprve potom mohla následovat etapa další - poznání Hospodina, na kterého byl lid v poušti zcela odkázán. A teprve později, po dlouhé době, přichází Ježíš, který osvobození dokonává. Sám je svobodný, a to nejen jako Boží syn, ale i jako člověk, jak uslyšíme v dnešním evangeliu. Je totiž plný Ducha a je svobodný od zla, které si ho chtělo podrobit ("pokloníš-li se přede mnou ... dám ti to") a zavázat.

Bůh i dnes slyší, vidí a vyvádí prostřednictvím Ježíše. A i dnes to znamená dát se na cestu, kterou jsme předtím nešli. Postní doba tedy má být cestou k osvobození. Proto je třeba si nejdříve uvědomit, co nás poutá, váže a tíží, v čem je naše bída. V dalších postních nedělích pak budeme cestu osvobození sledovat takto:
2. neděle - jistotou naší cesty je smlouva
3. neděle - Bůh je ten, kdo je s námi
4. neděle - smíření je cestou ke svobodě
5. neděle - Kristus je naší zaslíbenou zemí


Myšlenky k promluvě
Dt 26, 4-1O

Situace malého kmene ve velké říši nikdy a nikde nebyla lehká. Izrael v Egyptě byl právě v takovéto situaci. Nárůdek bez práv a bez možnosti změnit vlastní situaci. Otroci. Národ, určený nakonec více méně k likvidaci. A právě tento bezmocný národ zažije něco, na co v celých svých dalších dějinách nezapomene a nechce zapomenout: vysvobození, způsobené Hospodinem. Vysvobození zázračné, ale také náročné, které si pak každoročně připomínal jako velkou slavnost. První čtení dnešní neděle je popisuje jako každoroční připomínku, která je spojena s díkem. "Hospodin nás vyvedl", "Hospodin nám dal nové místo, dal nám zemi." Na to nesmí žádný Izraelita zapomenout.

Ale proč si to čteme my, křesťané, a to na začátku postní doby? Jistě ne jako pouhou dějepisnou zajímavost. Všechno to, co se v bohoslužbě čte, modlí a koná nějak souvisí s naším životem. Věci minulé jsou v liturgii pro náš život zpřítomňovány. A my máme i ve svém vlastním životě poznat stejně milosrdného, slitovávajícího se a osvobozujícího Boha, jako ho poznali Židé v Egyptě. Potřebujeme přece také osvobození. Ale od čeho?

Ta otázka je docela vážná. Vychovaný křesťan ovšem zná odpověď. Řekne "od hříchu". A má pravdu. Ale nemusí to znamenat, že věc celou pochopil. Nebo ještě jinak: ví, že i když ve svátosti pokání najde odpuštění hříchů, když bude od nich osvobozen, nemá ještě vystaráno. Bude znovu pokoušen. A bude znovu podléhat. Hřích z jeho života bude mizet a přece nevymizí. Takže: jak je to s tím osvobozením od hříchu?

Nebudeme pospíchat s odpovědí, pokusíme se nad naším osvobozením a nad naší svobodou přemýšlet krok za krokem po pět postních nedělí. Snad se nám to vyplatí.

Především - zužitkujme vlastní zkušenost. Zažili jsme nesvobodu, dobu, kdy jsme nemohli moc cestovat do zahraničí, kdy jsme nemohli podnikat, kdy jsme se stále ohlíželi, kdo nás poslouchá, když jsme řekli něco, co se oficiálně neříkalo. Církev byla velice nesvobodná, když všechno možné a nemožné jí muselo být povolováno a hlavně zakazováno úřady, kdy nemohla jmenovat své biskupy, kdy nemohla své věci uspořádávat tak, jak by chtěla - a tak dále. Tohle je už všechno pryč. Můžeme všichni dělat a organizovat kde co, otázkou je spíš, zda na to máme peníze nebo zda to umíme. Žijeme ve svobodné zemi. Díky Bohu za to. Ale znamená to, že jsme v ráji? A znamená to, že jsme opravdu svobodní? Tady už to není s odpovědí tak jednoduché. Nepřemýšlejme teď o tom, co všechno nám vadí na lidech, společnosti, na nás samých. Kde vidíme nespravedlnost. Jistě bychom toho našli dost. Ale přemýšlejme o tom, jakou svobodu vlastně od Boha čekáme? Co je ta svoboda, o které mluvili Židé, když vzpomínali na vysvobození z Egypta? Než si na to odpovíme, vraťme se ještě jednou do minulých let. A zeptejme se takto: byla za minulé éry svoboda? Odpověď je celkem jednoduchá. Plná svoboda nebyla, a ve srovnání s okolními zeměmi jí bylo velmi málo. Nebyla to svoboda, jakou naše země znala v době mezi válkami. A ptejme se dál. Když nebyla svoboda - byli jsme svobodni? Tady už není odpověď tak jednoduchá. Ten, kdo byl ve vězení nebo v nějaké jiné tíživé situaci, měl svobody málo. Ale byl opravdu nesvobodný? A ten, kdo byl na svobodě, ale stále se strachoval, kdo ho kde uvidí, co na něho řekne a oč přijde - byl svobodný? Pěkně se nám to zamotává. Ale podívejme se znovu na Izraelity. Pokud byli závislí na faraónovi, byli opravdu nesvobodní. Báli se. Neměli budoucnost. Když ale začali za pomoci Mojžíše věřit Hospodinu, když mu začali věřit víc než faraónovi a víc než svým očím, které je stále ujišťovaly o tom, že jsou otroci, začalo to být jiné. Začali být svobodni, a Bůh dal této jejich svobodě i viditelnou podobu: svou mocí je vyvedl, vytrhl z Egypta. Ale nepřevedl je do ráje, kde (jak to známe z pohádek), by "jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli ..." Vyvedl je na poušť, kde to vůbec nebylo lehké. Kde se jim dokonce začalo stýskat po Egyptě. Kde neměli co jíst, kde neměli vodu, kde byla potíž za potíží. A když už se blížili k zemi, kterou jim Hospodin slíbil, objevili se nepřátelé, ohrožení. Takže: kde byla vlastně ta změna? Ne tak ve vnějším okolnostech, ale v základu jejich života: od vyvedení z Egypta byli lidem Hospodinovým. Nemuseli a nesměli být závislí ani na faraónovi, ani na nijaké jiné moci. A ten, na kom byli závislí, tedy Hospodin, se jim "představil" jako někdo, kdo je schopen je osvobodit a jako někdo, kdo se o ně bude starat. Jde o to, odhalit toto i dnes, pro nás.

Postní doba je dobou vrcholící přípravy katechumenů na křest a je dobou přípravy na obnovu křtu pro nás pokřtěné. A křest - to je naše vyvedení z Egypta, to je, jak říkali už staří církevní otcové, náš přechod Rudým mořem. Přechod do svobod dětí Božích. A právě o tuto svobodu jde. Ještě přesněji: jde nám o to, abychom svobodu dětí Božích odhalili i v těchto podmínkách, v životě ve svobodném světě. Abychom odhalili naší závislost na Bohu jako zdroj naší nezávislosti na světě a ve světě. Abychom se dostali z každého egyptského otroctví do Boží svobody. Chceme-li toho dosáhnout, potom je třeba, abychom v postní době věnovali pozornost v prvé řadě Bohu - jeho slovu, jeho slibům, abychom mu zas o něco více porozuměli. Kdybychom věnovali pozornost zejména sami sobě, byla by to velká pošetilost. A nic by nám to nepomohlo. Zůstali bychom v otroctví svých představ, hříchů, neuskutečněných plánů a nesplněných přání. Tedy nesvobodni.