Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
1. neděle postní / Stůl slova - Aleš Opatrný

1. neděle postní

Rozbor textu

1. čtení
Gn 9,8-15
Písmo nenechává nikde člověka na pochybách o tom, že iniciativu ve vztahu mezi Bohem a člověkem má vždy v první řadě Bůh, a že tato iniciativa je v případě vyvoleného národa iniciativou zachraňující. A tak i po potopě, po hrozném důsledku lidské pýchy, je tu z Boží strany nejen nabídka, ale i uzavření smlouvy. Tato smlouva je neuvěřitelně jednostranná: Bůh v ní zajišťuje budoucnost všemu živému, zavazuje se, že se potopa nebude opakovat. Od lidí se v tuto chvíli ještě nežádá nic. Duha je znamením smlouvy, znamením, které může velmi často a prakticky kdykoliv a kdekoliv člověku připomenout Boží závazek.


2. čtení
1 Petr 3,18-22
Potopa očistila lidstvo a po ní byla nabídnuta nová budoucnost lidem, budoucnost zajištěná smlouvou. Křest znamená ovšem mnohem víc. Je to očištění, které také uschopňuje k nové smlouvě, která zajišťuje věčnou budoucnost a neuvěřitelné naplnění, totiž Boží království, věčný život. My jsme daleko za potopou a také jako křesťané daleko za tímto novým očištěním, totiž za křtem. Žijeme tedy v nové smlouvě. Postní doba nám má umožnit plněji obnovit, objevit a prožívat tuto situaci jistoty nové smlouvy.


Evangelium
Mk 1, 12-15
Dnešní úryvek má dvě témata: jednak Ježíšovu přípravu na veřejnou činnost, včetně pokušení a dále nejstručnější charakteristiku Ježíšova kázání (V 15).

První téma asi spíš zůstane v pozadí - u Marka je vyjádřeno nejstručněji, u Matouše a Lukáše je vyprávěno mnohem bohatěji.

Ve V 15 je vlastně obsaženo vyjádření celé Ježíšovy činnosti s jejími důsledky pro člověka:
- "naplnil se čas": v Bibli čas jen tak neubíhá. Bůh má svůj plán, věci jdou podle něj k svému naplnění. A tak když se naplní čas, může se teprve určitá věc stát (jako se Marii naplnily její dny a porodila svého jednorozeného - Lk 2, 6-7)

- "přiblížilo se Boží království" - toto jedinečné přiblížení se Boha k člověku, do jeho života, je definitivní. My sami žijeme v této plnosti časů, do které se při Ježíšově příchodu dospělo. Boží království je realitou v našem životě, i když trpíme tím, že se toto království ještě neprosadilo (a v tomto světě neprosadí) ve své plnosti, že je tu tedy stále zlo (srov. Řím 8,19).

- "obraťte se" souvisí s příchodem království. Nelze se obrátit kamkoliv. Ani od hříchu kamkoliv ne! Jde o to, obrátit se k Bohu, který v Kristu přichází, k jeho království, k jeho milosti. Jinak: "Hledat Boží království a jeho spravedlnost" a doufat, že "ostatní nám bude přidáno".

Oba pojmy, Boží království a obrácení (pokání), mají pro lidi smysl dnes jen tehdy, když nejsou prázdnými náboženskými floskulemi, ale když se dojde k jejich zkonkrétnění v životě dnešních lidí.

Samo Boží království je věc jaksi neuchopitelná (srov. "Boží království není tady nebo tamhle, je mezi vámi"). Ale je to zároveň vrcholná nabídka člověku. Člověku je nabízeno bohatství, moc, uspokojení všech potřeb, sláva, nadřazenost, nezranitelnost, pohodlná existence, a mezi všemi těmito věcmi může člověk volit Otce, který se k němu obrací v Kristu svým slovem, svou milostí a tento dar může vidět jako největší a jeho získání podřídit ve svém životě vše. Bůh potom i v jeho životě kraluje (a spolu s ním tedy pravda, láska, odpuštění), Bůh, který se přiblížil se svou obdarovávající, odpouštějící milostí až na práh naší bytosti je "vpuštěn dovnitř".

A "konat pokání", "obrátit se"? To v prvé řadě neznamená dělat něco nepříjemného, ale znamená to obrátit se k někomu, obrátit se do určitého směru: ke Kristu, a podle něho k Otci, jít za Kristem cestou, která k Otci směřuje. To dnes znamená obrátit se z mnoha cest úspěchů, konformity, pohodlí, zaběhnutosti, "normálnosti", po nichž lidé šlapou a stát se (ne záměrně!) tak trochu bláznem, netuctovým člověkem, tím, kdo má odvahu být (neokázale!) jiným.


K úvaze
1 Petr 3,18-22
Je marné chtít prohloubit své křesťanství, zlepšit svůj duchovní život pouze prací na sobě, snahou, zvýšeným konáním zbožných skutků a neobnovit (a často důkladně neopravit) náš obraz Boha. P. Jan Evangelista Urban kdesi napsal: "Člověk je takový, jaký má obraz Boha". I křesťané často věří v Boha - strašáka nebo policajta, nebo naopak v Boha - neškodného dobráka ("milý Pánbíček"). V Boha, jak ho znal Izrael, a v Boha - Otce našeho Pána Ježíše Krista, věří jen někteří.

Pohled do Starého zákona v následujících postních nedělích nám ukáže Boha, který se stará, který je neuvěřitelně angažován pro člověka, Boha věrného a spravedlivého, který zlo nepřehlíží, ale překonává ho štědrostí svého milosrdenství a slitováním.

Izraelský Bůh smlouvy je Bůh věrný, který zavazuje sebe sama mnohem víc, k větším věcem, než svého partnera, totiž Izrael (zde ve smlouvě po potopě ještě nediferencovaně celé lidstvo). Tento Bůh stojí ve smlouvě věrně přes všechny odpady Izraele a dovede ji v Ježíši Kristu k naplnění. My v tomto naplnění žijeme, jeho "tvarem" je církev. V ní člověk dochází záchrany jako v Noemově arše a je ovšem dál posílán do života, jako ti, co opustili Noemův koráb, ovšem v jistotě Boží záchrany, v jistotě smlouvy, kterou se Bůh vůči člověku váže.

Je tedy třeba si znovu "prohlédnout" náš vlastní obraz Boha a ptát se sebe sama, zda s Boží věrností vůči sobě samému počítám, zda se cítím být účastníkem smlouvy, zda tedy také žiji z daru, který mi Bůh ve smlouvě dává.



Obecně k postní době

Čím můžeme naplnit příštích čtyřicet dní? V čem pro nás může být smysl postní doby? Život křesťana obsahuje tři základní vztahy: - vůči Bohu - vůči bližnímu - k sobě samému. A tyto vztahy potřebují ozdravění. To ale nezačne zřejmě tím, že si zarputile něco odřeknu a budu stále myslet na to, jak mi to chybí. Začátek ozdravování, obnovy, může být v tom, že se pokusím v postě svůj život zjednodušit. Budu jej oprošťovat od toho, co je přebytečné a zbytečné, i když to jinak považuji (nebo se to považuje) za normální. Měl bych se tak stát volnějším. Ale to ovšem nestačí. Mluvili jsme o třech základních vztazích, které je třeba ozdravovat. A kvůli tomu je třeba nejprve vzít Boha, bližního i sebe vážně. Vypadnout z mnoha schémat a automatismů života a lépe pochopit, kdo je Bůh, kdo je bližní, kdo jsem já - a jaké jsou (před Bohem a podle Boha) oprávněné požadavky každého z těchto tří jmenovaných. To vlastně znamená znovu odkrývat řád Boží, v němž má Bůh, bližní i já sám své místo. Hřích totiž tento řád zatemňuje a převrací a já se tedy mám pokoušet skrze Krista znovu "správně vidět". To "správně" se zřejmě také bude krýt se základním Božím postojem vůči člověku a současně s největší lidskou schopností - s láskou. S láskou vůči člověku i Bohu.

Můžeme tedy říci, že půst má být dobou oprošťování se od zbytečného, dále dobou pravdy a dobou lásky. Rozhodně ne dobou agrese - ani vůči bližnímu, kterého bychom trestali místo sebe, ani vůči sobě samotnému. Agrese roste z pocitu nesnesitelnosti, a to buď nesnesitelnosti bližního pro nás, nebo z nesnesitelnosti sebe sama. Ale Bůh nás snáší - nás osobně i každého z bližních, a tak je jisté, že i my se máme pokusit o podobné...

Modlitba, půst a almužna jsou prastaré křesťanské postní praktiky. Mohou být i pro nás vhodnými nástroji - ale ne cíli! Modlitba jako cesta k bytí s Otcem a k přeorganizování našeho života podle Boha. Tedy modlitba, která nás s Otcem spojuje a která skýtá možnost vše důležité v našem životě s ním probrat, přezkoumat před jeho tváří. A v neposlední řadě modlitba jako projev lásky k bližnímu, tedy modlitba za vlastní i cizí, za známé i neznámé lidi, kterým tato služba může prospět.

Půst zdaleka není jen odepřením si jídla. Půst jako zřeknutí se čehokoliv, co je v mém životě postradatelné, zbytečné nebo překážející. A půst jako zřeknutí se toho, co je pro mne postradatelné a co může obohatit potřebného bližního. A to jsme u třetího bodu - u almužny. Je to slovo dnes cizí. Ale i dnes je nerovnost mezi lidmi. Je to jak nerovnost ekonomická (nemocní, důchodci, lidé s nižším vzděláním, rodiny s dětmi), tak nerovnost co do pocitu štěstí, užitečnosti, lidských kontaktů. Dávat sebe, svůj čas, zájem, trpělivost těm, kteří to potřebují, počínaje od vlastních dětí, manželů, rodičů, až po lidi osamělé, nešťastné, trpící, únavné, to je také almužna.

Postní doba není dobou chmurného odříkání, ani dobou neustálého přemítání nad utrpením Páně, i když to mnohdy křížové cesty a postní písně navozují. Přečteme-li si v misálu liturgické texty postních nedělí, uvidíme, že jde spíš o dobu prohloubení, obnovy, přibližování se k Otci skrze Krista, který k nám v Písmu mluví. Je to doba vytrvalé, ale radostné práce, která by měla vyústit v našem smíření s Bohem a v obnově křestního slibu v liturgii Velké noci.


Myšlenky k promluvě
Gn 9,8-15
Když se podíváme do dějin, vidíme, že lidé v jednotlivých obdobích a v různých oblastech světa prožívali doby spokojené, doby nadějné, a také doby, kdy se o budoucnosti lidí pochybovalo, kdy lidská existence se zdála být ohrožená. Ne příliš dávno má za sebou Evropa období optimismu, teď je spíš zas "odliv", u mnohých je strach o budoucnost lidstva a značnou konjunkturu mají různé předpovědi katastrof, konců světa, Božích trestů.

Pohled do Písma nás může vést ale k velmi vyrovnanému stanovisku, které se nepohybuje ani v krajnosti nezodpovědného optimismu, ani v katastrofickém strachu před blížícími se katastrofami. Celý Starý zákon má jako jeden z hlavních pojmů pojem "smlouva". A tento pojem ve starozákonním podání nabývá jasnějších a jasnějších rysů a dějiny Izraele kromě toho svědčí o tom, jak věrně Bůh v této věci stojí. Náš dnešní úryvek z knihy Geneze je časově nejstarší zmínkou o této věci. Jde o smlouvu mezi Bohem a lidstvem, kterou se Bůh zavazuje, že žádnou potopu, žádnou všeničící katastrofu už neudělá. Dává tedy lidstvu záruku budoucnosti, záruku ze své strany. Touto zárukou ovšem není omezena ničivá moc člověka, je ale zajištěna základní podmínka k životu z nejmocnější strany, totiž ze strany Boží. Bůh už nezahubí "veškeré tělo", tedy veškerý život. Toto Boží zaslíbení dává základní jistotu života těm, kdo Bohu věří. Ale nejen to, Bůh tuto smlouvu dál rozvíjel: jeho dar nezůstává u pouhého života. Nabízí smlouvu Abrahámovi a jemu zajišťuje nejen potomstvo, ale slibuje, že ho učiní požehnáním, že z jeho potomstva vyroste ten, kdo bude požehnáním pro všechen lid, Spasitel. Dál "zužuje" svou smlouvu - z lidstva na Izrael, v Izraeli na Davida a jeho potomstvo. Izrael i Davidovci smlouvu porušují, ale Bůh zůstává stále věrný. Slibuje smlouvu novou a věčnou (Jer 31,31), neporušitelnou a v Kristově krvi tuto smlouvu uzavře a nabídne nakonec židům i pohanům, tedy všemu lidstvu. A to už jsme v době po Kristu, v době naší. Všechna Boží zaslíbení, všechny Boží závazky, které čteme ve Starém a Novém zákoně, platí a naplňují se. Jistota Boží věrnosti je zásadní jistotou našeho života i naší budoucnosti. A tato jistota neleží jen v budoucnosti, jen před námi. Žijeme ji a můžeme ji zakoušet. Jsme přece pokřtěni. Zemřeli jsme ve křtu hříchu, životu bez Boha, věčné smrti, beznadějnosti a nesmyslnosti života. Tak jako voda potopy odplavila hříchem proniknutý svět před potopou, tak voda křtu odplavila lidství beznadějně zamořené hříchem a smrtí. Neodplavila ho nějak obecně ze světa, ale odplavila ho z nás, z našeho pokřtěného bytí. Jsme tedy zachráněni, a proto osvobozeni od strachu. Jestliže to víme a z toho žijeme, je to pro nás velmi dobré. Ale co ti ostatní? Není to nějak nelidské, "dělat na ně dlouhý nos", říkat si - já se mám a s tebou kdoví jak to dopadne? K ničemu takovému ovšem právo nemáme. Jsme-li zachráněni, pak jsme v tomto světě živými svědky zachraňujícího a věrného Boha, který nechce vše zahubit, který nechce smrt hříšníka, ale který chce, aby se obrátil a byl živ. Jsme svědky Boha, který si nepotřebuje získávat autoritu demonstrovanou brutální mocí. Jsme svědky Boha, který svou věrnost a svůj vztah k nám lidem bere tak vážně, že nechal i umřít svého Krista, svého milovaného Syna, abychom my byli přivedeni k němu, a ne odsouzeni, jak bychom zasluhovali.

Postní doba, do níž jsme vstoupili, by nám měla a mohla znovu postavit před oči velké Boží činy - jeho smlouvu a jeho věrnost, činy, které mají kořen v minulosti, ale které stále trvají. A které čím déle trvají, tím jsou věrohodnější, průkaznější. Co takto jasně vidíme, to se pak také může stát plnější součástí našeho života, našich jistot a východisek. A obrátit se k Bohu, který je naprosto věrný, je snazší než obrátit se k Bohu pouze obávanému.