Halík Tomáš | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus B)
1. neděle postní / Žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili

Gn 9,8-15
1 Petr 3,18 – 22
Mk 1,12-15


Na první neděli postní zpravidla rozjímáme o třech pokušeních, kterým byl - podle Lukášova a Matoušova podání - náš Pán vystaven na poušti. Dvě z nich měla za cíl zkorumpovat jeho poslání, učinit z něj mesiáše „veřejného úspěchu“ a laciných efektů; třetí pokušení jej chtělo lapit do démonie touhy po moci a světovládě. Jak víme, Ježíš tomu všemu dokázal říci NE. Jeho církev jako celek a patrně každý z nás celoživotně zakoušíme, jak je důležité, a zároveň leckdy nesnadné, jít v jeho stopách a umět vždy znovu v podobných situacích říci odejdi, satane.

V dnešním evangeliu, Markově, je celá scéna pokušení na poušti vylíčena velice stručně: Ježíš byl na poušti zkoušen satanem, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. Stará asketická tradice církve i nás zve v postní době „na poušť“. Znamená to na čtyřicet dní poodstoupit od všeho, co nás pouze baví, ukolébává a rozptyluje. Udělat si v sobě ticho, prostor k rozlišení, abychom mohli pozorně naslouchat „hlasům“ okolo nás i v našem nitru. Jsou tam totiž promíšeny, a je třeba pečlivě rozeznávat – vzpomeňme na dnešní evangelium - které pocházejí od divoké zvěře, a které jsou andělské. Smyslem postu je také rozlišit, čemu musíme říci NE, a co jsou naopak ony výzvy a inspirace, kterým bychom se měli otevřít. To mnohdy není tak jednoduché, jak se na prvý pohled zdá.

Ježíš šel na poušť, jako to činili někteří proroci před ním a mnozí poustevníci a jiní lidé víry a Ducha ve staletích po něm, včetně naší doby. Duchovní člověk nejde na poušť proto, „aby tam měl klid“. Duchovně zkušení lidé vždy věděli, že poušť je spíše místo obývané démony. Přišli tam, aby tam s duchy zla takříkajíc „bojovali na jejich vlastním hřišti“. V tichu pouště, v mlčení, v samotě, v postu se totiž někdy uvnitř člověka rozezní i věci, které až dosud úspěšně přehlušoval a vytěsňoval. Dokáže tam pak zpravidla pozorněji posoudit i to, co přichází „zvenčí“ a také to, co si přinesl ve svých vzpomínkách. Ani my –zejména v době postní -neutíkejme před tím, co se ozývá v nás a kolem nás.

Možná, že jedním takovým „signálem“, jehož obsah a smysl bychom měli pozorně zkoumat, je událost, která se stala tento týden. Na Václavském náměstí se ve čtvrtek ráno upálil osmnáctiletý student gymnázia z Humpolce.

Je to událost, která při vší soustrasti s bolestně zmařeným mladým životem patří spíše do černé kroniky? Je to událost, kterou můžeme zaznamenat stejně, jako mnoho neštěstí a lidských tragedii kolem nás – to znamená, už druhý den na ní zapomenout? Anebo má smysl nějaké výzvy pro celou společnost? O tom se snažím v těchto dnech přemýšlet před Hospodinem - a nyní se o to pokusím také před vámi a s vámi.

Ten student si pro svůj čin, pro svou smrt, vybral symbolické místo, místo sebeupálení Jana Palacha. Smrt Jana Palacha byla pro mnohé lidi - zejména mé generace, neboť jsme tenkrát byli stejně mladí jako on - jednou z přelomových životních událostí. Mnozí jsme si v následujících dvaceti letech „normalizace“, kdykoliv se nás snažili zastrašováním či sliby pohnout ke kolaboraci, vzpomněli na Palacha a dostali sílu říci NE. Pro mě osobně znamenala oběť Jana Palacha velmi mnoho.

Jistě je mnoho důvodů, abychom čin studenta z Humpolce, Zdenka Adamce, nestavěli do stejné řady s činem Palachovým. Dnes žijeme ve zcela jiné době a situaci než v roce 1969. Jistě mnoho věcí v naší společnosti může být důvodem k tomu, abychom se dopálili, ne však upálili. Sám obsah poselství, které Zdeněk po sobě nechal - a já jsem se snažil jeho dopis na rozloučenou číst velmi pečlivě – příliš vážnosti nebudí: celé to poukazuje na nějakou podivnou sektu, která nabízí na jedné straně katastrofický, apokalyptický scénář vidění světa a na druhé straně naivní a utopistická řešení. Média k tomu všemu ochotně přidávají další důvěrné informace o osobních těžkostech toho chlapce – ale kdo v tom věku neprochází krizemi a průšvihy? – a jak se dalo čekat, mnozí zpochybňují jeho duševní zdraví. Ano, zdá se, že máme spoustu důvodů k tomu, abychom s tou čtvrteční událostí byli brzo hotovi, zbagatelizovali jí a rychle zapomenuli. Média se už ostatně po třech dnech živí zas jinými vzrušujícími skandály.

Přesto mi dovolte, abych s vámi o tom všem ještě chvíli přemýšlel. Vidět do spleti subjektivních motivů takového činu je obtížné, zpravidla to nedokáže ani ten člověk sám. Kdo z nás se dokonale vyzná ve svém vlastním srdci? Proto je dobré nesoudit , soud nechat na Bohu. Nebudu se pokoušet o mravní hodnocení toho činu, chtěl bych porozumět jeho smyslu pro nás.

Nemohu se totiž zbavit otázky, zda takový čin není jeden z vrcholků ledovce. Ledovce, jehož obrovská část je pod povrchem. Pod povrchem myšlení a chování zejména té nejmladší generace, která může působit bezstarostně – přinejmenším na ty, kteří se dívají právě jen na ten povrch. Netvoří skrytou část tohoto ledovce pocity beznaděje, bezbrannosti vůči zlu, ztráty smyslu? Obávám se, že právě chlad tohoto ledovce některé mladé lidi žene k drogám, jiné k nejrůznějším sektám nebo extremistickým politickým skupinám napravo i nalevo.

Podívejme se na chvíli přes hranice naší civilizace, také do sousedních zemí a kontinentů. Nebylo to právě přesvědčení, které student z Humpolce vyjádřil ve svém dopise slovy, že náš svět je v moci satana, tím, co vedlo nedávno jiné mladé muže k tomu, aby nasedli do sebevražedných, -ale zároveň i vražedných letadel? Jiné vede podobný pocit k tomu, že obracejí násilí nejen proti sobě, ale i proti svým učitelům a svým spolužákům. Takových alarmujících činů, jakým byly nedávné sebevražedné útoky arabských teroristů i vraždy a sebevraždy školáků v Americe a nyní v Německu, v našem světě v poslední době lavinovitě přibývá. Patrně jsou to symptomy něčeho, co bychom neměli brát na lehkou váhu. Znepokojivě přibývá lidí, kteří by nejraději chtěli - řečeno slovy Ivana Karamazova - vrátit Bohu vstupenku do tohoto světa. A příliš často to spojují s nenapravitelnými akty násilí na sobě a mnohdy také na druhých; ostatně, i každá sebevražda je násilím také na těch druhých.

Co říci lidem, které jejich zkušenosti s naším světem – jakkoliv krátké, omezené, ale přece jen strašně bolavé – vedly k podobnému zoufalému závěru. Co jim odpovědět, když se ptají, co udělat s tímto světem, aby byl vytržen z moci zla? Každý z nás může být vystaven takovým otázkám ze strany svých přátel, spolužáků, žáků, anebo jednou i svých vlastních dětí.

Napadají mne tři věci. Zaprvé je hrozně důležité, abychom tyto otázky nezlehčovali a nebagatelizovali ani problémy, které jsou za nimi. Zadruhé je však třeba, abychom se my sami nenechali uhranout zlem, nepropadali panice a beznaději a nešířili takové apokalyptické vidění světa. Všimněte si, že takové katastrofické scénáře nejraději šíří ti, kteří si myslí, že okamžitě mohou nabídnout svá jednoduchá mesiánská řešení. Bohužel, někdy to provozují i pod praporem křesťanství.

A zatřetí: musíme mít odvahu říci, že s mnohými těmi problémy které ten student pojmenoval - ať už je to zhrubnutí společnosti, všudypřítomné násilí ve virtuálním i faktickém světě, nebezpečí velmi problematické války v Iráku, úpadek našeho životního i mravního prostředí - si prostě nevíme rady. Nedisponujeme odpověďmi a řešeními, která by toto vše rychle odklidila ze světa. I zdánlivě zbožné odpovědi – „stačí, kdyby všichni lidé dodržovali Desatero, uvěřili v Pána Ježíše, a hned by všechny tyto problémy zmizely“ – jsou jen nebezpečné fráze, protože víme – a to dokonce z Písma svatého – že tato podmínka nikdy splněna nebude. Vždycky budeme žít ve světě, kde se bude prolínat svatost s hříšností a kde platí, že „i spravedlivý hřeší sedmkrát denně“. Důležité je alespoň vytvořit prostředí, kde bychom o těch složitých problémech naší doby mohli seriózně přemýšlet, navzájem hovořit a společně hledat různá řešení - byť to vždycky budou řešení jen částečná a nedokonalá. Ti, kdo slibují, že na zemi rychle zařídí ráj, obvykle z něj udělají dřív nebo později peklo.

Jak už jsem řekl, chodí kolem nás mnoho lidí, kteří by nejraději chtěli vrátit Bohu vstupenku do tohoto světa. Ale my jim nemůžeme – narážím na pointu jedné velmi smutné židovské anekdoty o muži, který se chtěl vystěhovat ze Sovětského svazu - nabídnout jiný globus, nemůžeme nabídnout jiný svět, než je ten, jehož jsme součástí.

O to víc je potřeba uchovávat místa, kde o těchto věcech alespoň můžeme otevřeně mluvit, přemýšlet, a také se modlit: tam svítá paprsek naděje, tam se snad může rodit ten kvalitativně jiný styl života a myšlení, který nabídne určité alternativy - byť nezmění zemi v ráj a ani se o to nebude pokoušet.

Ano, je to apel i na nás křesťany. Možná, my, kteří jsme zde, tak bolestně neprožíváme a tak negativně nehodnotíme svět; možná, že na nás tíže dneška natolik nedoléhají, protože máme určité struktury, které nás chrání před těmi pocity beznaděje - ať už jsou to duchovní hodnoty, o které se opíráme, nebo naše rodiny či nejrůznější společenství. Lidé, kteří žijí ve svém mikroklimatu bez velkých konfliktů, pochopitelně prožívají a hodnotí svět jinak, než ti, kteří se cítí sami, nezajištění a znejistění ve svém osobním životě. Nicméně onen pocit beznaděje ze světa kolem nás není jen projevem osobních frustrací a depresí několika deviantů. My ho nesmíme brát na lehkou váhu.

Když jsem druhý den po onom tragickém činu jsem šel po Václavském náměstí a myslel na tohoto chlapce, po náměstí se z mikrofonu rozléhal zajíkavý hlas dívky z nějaké evangelizační skupiny. Stylem, který mi příliš připomínal tón moderátorů televizních soutěží nebo reklamních agentů, nás ujišťovala, že Kristus žije a miluje nás. Podíval jsem se kolem do tváří chodců, kteří spěchali v pátek večer z práce domů, co to s nimi dělá; vskutku nevypadali příliš nakaženi dívčiným zbožným nadšením. Řekl jsem si: Uměla by tato slova včera zadržet chlapce, který si pod zimníkem nesl sirky a láhev z hořlavinou?

Obávám se, že tento způsob evangelizace asi moc nepomáhá. Je třeba hledat a stavět most mezi zvěstí, že Kristus je živý a miluje nás a mezi pocitem úzkosti ze světa, do něhož jsme dnes postaveni. Stavět tento most není tak jednoduché, jak si snad mnozí myslí. Skandovat zbožná hesla do megafonu je trochu málo, ba může to spíš od Krista odradit. Je třeba zvěst evangelia, která nám byla svěřena, znova promýšlet, věrohodně předávat, především tím, co vyzařujeme ze svého vlastního života. A nesmíme vycouvat ze světa, byť se nám jevil jako divoká poušť. Je třeba v něm vytrvat, mít odvahu jít mezi divoká zvířata a mít trpělivost čekat na ten andělský hlas, který nám přinese boží odpověď. Nesmíme lidem nabízet zkratky, nýbrž spíš blízkost a snahu rozumět.

A proto nepřeslechněme ani ten čtvrteční zoufalý výkřik hořícího těla. Modleme se, aby Bůh přijal tento čin jako volání touhy po světě, který by nebyl naplněn jen řevem divoké zvěře, a aby tomuto chlapci, Zdeňku Adamcovi, dal alespoň za hranicemi tohoto našeho bolavého světa účast na pokoji a radosti andělů.

AMEN
(březen 2003)


***

Se svolením převzato z knihy Oslovit Zachea, kterou vydalo Nakladatelství Lidové noviny v prosinci 2003.


Další ukázku z této knihy naleznete zde.