Aleš Opatrný | Sekce: Kázání
Období během roku (cyklus C)
11. neděle v mezidobí - C / Stůl slova
Rozbor textu
1. čtení
2 Sam 12,7-10.13
Skvostné vyprávění o Davidově hříchu a Nátanově napomenutí stojí znovu za přečtení. Naše perikopa přináší jen závěr celého textu, ale i ten je neobyčejně obsažný.
Ani v milosrdném Božím odpuštění není pravda nadbytečná. A tak je nejprve Davidovi připomenuto vše, co od Boha dostal a co pro něj Hospodin udělal. Není toho málo, je to prakticky celá Davidova sláva. Samotný Davidův hřích je představován jako pohrdnutí Hospodinem, totiž jeho přísliby a dary, na nichž měl David stavět svou budoucnost. Davidovým hříchem je ohrožena další existence nebo spíš realizace Božích zaslíbení, Boží plán. Přes to není David odmrštěn, nestává se pro další historii zbytečným. Ale protože je David vinen smrtí Uriáše (byť zprostředkovaně, nezabil ho sám ale protivníci, "meč Ammonův") a vinen cizoložstvím, bude meč hubit nadále příslušníky jeho rodu.
Davidovo uznání viny je velice stručné (v hebrejštině jen 2 slova "hřešit" a "Hospodin"). A přece obsahuje vše potřebné: přiznání se k vlastnímu činu i uznání, že hlavním, komu je tím David dlužen, je Hospodin. Toto vyznání - lítost znamená odpuštění. Ale ne tak, jako by se nic nestalo. Je to odpuštění na starozákonní úrovni. Od Davida je odňata nejhorší sankce, totiž smrt, je s ním i nadále počítáno. Ale sociální důsledky jeho činů zůstávají. Chlapec vzešlý z cizoložství zemře a "meč se nevzdálí".
2. čtení
Gal 2,16.19-21
Pro nás není zachovávání obřadních předpisů mojžíšského Zákona problémem, ale pro Pavlovy současníky, pokud byly vychováni v židovství a přijali křesťanství, to byla otázka velkého významu. Pavlova argumentace vychází z toho, že Zákon nemohl nikoho ospravedlnit, tedy udělat ho před Bohem vyhovujícím. To Ježíš může a dělá. Proto s jeho příchodem se stává Zákon nadbytečným, případně překážejícím. Ježíš nepřinesl nějaký zákon nový, novou sbírku předpisů, ale přinesl život. Do tohoto života se vstupuje křtem a vírou. A není třeba se vracet zpět.
Evangelium
Lk 7,36-8,3
Vztah Ježíše a farizeů nebyl zřejmě od počátku špatný, Ježíš je zde pozván ke společnému stolu - to je akt přátelství a úcty. Hříšnice: buď sama hřešila, a to tak, že to bylo veřejně známo, nebo její muž byl veřejně známým hříšníkem a na ní se pak toto označení v Izraeli vztahovalo také.
"Přistoupila zezadu k nohám" - leželi u stolu na boku, hlavou ke stolu, nohama pryč od něj, proto mohla přistoupit zezadu k nim.
Ve farizeově nitru se objevuje otázka, kdo vlastně Ježíš je, když nepozná hříšnici, když nemá vhled do její osoby. Ježíš ale má vhled do všech, i do nitra farizeje. A proto vypráví podobenství a Šimon mu s úctou naslouchá ("pověz, Mistře! - doslova "učiteli", titul, dávaný rabínům).
Bůh je v rabínské literatuře často znázorňován jako obchodník. Podobenství je tedy o Bohu a hříšníkovi, přesněji o vztahu Boha a hříšníka-dlužníka, o jejich vztazích vzájemných. Pasivní tvar "jsou ti odpuštěny hříchy" v závěru textu znamená zamlčení nevyslovitelného jména Bůh. Tedy "Bůh ti dopouští hříchy" a proto údiv zástupů!
V podobenství vychází nakonec špatně farizej, ne žena hříšnice. Ne proto, že by hříchy nic neznamenaly, ale protože farizej Ježíšovi neprokázal lásku. Nic od Ježíše nedostal? Nebo si to neuvědomoval? Nebylo mu odpuštěno, protože byl dobrý, nebo proto, že ničeho nelitoval? Na toto všechno text neodpovídá. Ale nepochybně hájí hříšnici a ukazuje, že láska mezi Bohem a člověkem může vyrůstat i z jiného kořene, než jen z pocitu spravedlnosti, jak si zřejmě mysleli farizeové a po nich mnozí a mnozí další.
K úvaze
Text ukazuje Ježíše jako pravého proroka, který nejen že vidí do srdce lidí, ale přináší Boží odpuštění. Dále ukazuje na souvislost mezi odpuštěním a láskou, která je obousměrná a stojí ve víře ("tvá víra tě zachránila"). Není zde ovšem míněna víra v cokoliv, ale v Boží odpuštění, které se skrze Krista přibližuje. Láska, která vzchází po hříchu a odpuštění, je něčím, co "tvrdě spravedliví" nikdy nepochopí. Bůh dluhy a hříchy neznicotňuje, ale odpouští (tedy je uznal!), a tak vyvolává lásku. Při srovnání s prvním čtením je zde patrné, jak jdou u Ježíše věci dál, než ve Starém zákoně. Tam byla jen odvolána nejhorší sankce a umožněno pokračování v načaté cestě (ale už to je hodně), tady navíc je navozen vztah - vztah lásky. Víra v Novém zákoně není jen výrazem přináležitosti k lidu smlouvy, jako většinou ve starozákonních textech, ale je personální záležitostí, která otevírá vztah nejvyšší lidské kvality - osobní lásky.
Myšlenky k promluvě
Lk 7,36-8,3
Není to jednoduché - až příliš jednoduché - když pláč, slzy a víra stačí k odpuštění hříchů u prokazatelné hříšnice? Můžeme tomu věřit? Nezdá se nám, že by to všechno mělo proběhnout nějak vážněji a přísněji, že by ta žena měla za své hříchy nějak pykat, že by měla ukázat, jak už umí žít dobře, že by měla pocítit, že hřích není jen tak něco lehkého ...? Nejsou to marné a zbytečné myšlenky a všechny mohou vycházet z našich opravdových životních zkušeností. Ovšem slova evangelia nemůžeme nebrat vážně. Jak tedy vše pochopit?
Lidé si často myslí, že hříšník je šťastný člověk, že dělat zlo je vlastně velké potěšení, které je jim - spravedlivým - odepřeno. Evangelium i životní zkušenosti ovšem říkají něco jiného. Zlo je zátěž - a Ježíš zřejmě proto jedná s hříšníky s velkým taktem a s velkým slitováním. Na hříších nikdo takříkajíc dlouhodobě nevydělá. A nejen to. Hříchy ve chvíli, kdy si je člověk skutečně připustí, ukáží svou tíži: hříšník, vědom si svých vin, je skutečně člověkem velmi trpícím. A právě těmto lidem Ježíš ukazuje, že je tu cesta nápravy. Ta nespočívá v tom, že si člověk přivodí utrpení a zármutek ještě větší. Spočívá v tom, že člověk pozná a uzná Boží lásku k němu. Že se hříšník této lásce vystaví - že v ní opravdu uvěří. Nemusí to být zrovna snadné a ani to není mnohdy bezbolestné. Ale je to Kristova cesta, která vede k cíli. Má to smysl, je to užitečné a pravdivé.
Víra, láska a odpuštění totiž patří k sobě, nelze je od sebe oddělit. Víra bez odpuštění by byla buď zcela neužitečná, nebo nesnesitelně tvrdá. Láska bez víry není málo, ale vůči naší hříšnosti by byla bezmocná. A odpuštění bez víry by bylo někde daleko od nás - nikdy bychom po něm nemohli sáhnout. Musíme tedy tyto všechny tři věci udržet takříkajíc pohromadě. A v Ježíšově osobě je pohromadě najdeme. Ježíš zcela věří svému Otci a v nás víru vzbuzuje. Odpouští hříchy, rád, bez podmínek. A miluje svého Otce - a nás k lásce volá. Tam, kde ho skutečně vnímáme, nemůžeme zabloudit a nemůže se oddat falešné naději. Jen ho musíme vidět takového, jak nám ho evangelia ukazují a nesmíme si ho vytvářet jen podle svých (většinou nesprávných) představ. V Ježíšově okolí vždy dopadali špatně ti, kdo nechtěli vidět Ježíše takového, jaký je, ti, kteří trvali na své vlastní představě Mesiáše. A dobře dopadli nakonec ti, kdo, ač byli hříšníci, poznali pravdivě jak své hříchy, tak Ježíše samotného.
Autor: Aleš Opatrný
