Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
12. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

12. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Job 38,1.8-11
Některá starozákonní čtení v liturgickém mezidobí doplňují a ozřejmují základní teologickou výpověď evangelia, jiná ji jen v určitém bodě osvětlují, takřka ilustrují. Dnešní úryvek je spíš druhého typu. Evangelium bude vypovídat především o tom, kdo je Ježíš. Prvé čtení mluví o tom, co je moře, že je to dílo Hospodinovo, že to není něco, co by Hospodina převyšovalo. V kontextu knihy Job je ale náš úryvek částí řeči, v níž Hospodin ukazuje svou svrchovanost. Teprve tento širší kontext je vlastně dostatečným osvětlením myšlenek evangelia.


2. čtení
2 Kor 5, 14-17
V 14: Láska Kristova nás pudí (nutí) nebo láska Kristova nás spojuje - oba překlady jsou možné. Podstatné je, že láska Kristova vede křesťana k tomu, co je řečeno dál: k naprosté změně nejen názoru na život, ale ke změně celého zakotvení života. Je to, jako když by někdo umřel a pak začal žít úplně nově, novým způsobem, z nového zdroje. Nepřehlédněme, že k této změně nenutí člověka žádná moc, ale Kristova láska, kterou je ovšem třeba napřed poznat. Lidé, kteří jsou třeba i pro lidskou lásku uzavřeni, mají těžký přístup ke Kristu.

V 15: Žít někomu, žít pro někoho, to znamená proražení krunýře sebestřednosti, znamená to začátek života, který je naplněn, který není zmarněn.

V 16: Neposuzovat Krista podle lidských měřítek (doslova podle těla) znamená neposuzovat ho tak, jak ho posuzoval Pavel před svým obrácením. Tehdy se mu Ježíš "nevešel" do jeho vlastních lidských představ o Mesiáši. Teď Pavel tak už neposuzuje ani Krista ani jiné lidi. To minulé, jen světské, zemřelo. Odkud pochází, z jaké země, z jakého rodu, jakou má minulost, to už není důležité. Důležité je nové bytí, které má křesťan z Krista. Důležité je to nové, které Bůh v Kristu daroval. Je to život z Ducha. Ale není to něco, co by se vymykalo pozemskosti, není to žádný únik. Jako křesťané máme nový život z Krista, ale žijeme ho "v těle", v pozemských okolnostech a skutečnostech, v tomto hmotném trojrozměrném světě, který je Boží.

V 17: Tedy toto nové je třeba vidět zde, v tomto světě. Tam prožívá "nové stvoření v Kristu" svůj počátek a teprve odtud vede cesta k naplnění v Božím království.

Shrnutí:
Křesťan je v tomto světě, ale není z tohoto světa. Chce- li se tomuto světu přizpůsobit, dělá-li jako by byl vlastně jen a pouze z tohoto světa, hraje falešnou hru. Ale chce-li z tohoto světa utéct, dělat, že v něm není, je to také nepravda. Křesťan žije z nového zdroje, žije z Ducha. Ale toto nové stvoření, tento život z Ducha, může prožívat jen ve svém těle, jen v této pozemské skutečnosti, která je svým původem Boží a kterou proto musí brát vážně.


Evangelium
Mk 4, 35-40
"Tato perikopa je částí Markovy zprávy o Ježíšově činnosti u Genezaretského jezera (Mk 3, 7-5, 43). Obsahuje první ze tří vyprávění o zázracích, které nechává Marek následovat po kázání u jezera (Mk 4, 1-34). Je to:
a) utišení bouře na moři (4, 35-41)
b) uzdravení posedlého z Gerasy (5, 1-20)
c) vzkříšení dcery Jairovy a uzdravení ženy (5, 21-43)
Ježíš se zde ukazuje jako nade vše povýšený Pán, jehož moc je znázorňována v nápadně úmyslném stupňování:
a) moc nad přírodními mocnostmi a démonicky ovládanými silami
b) moc nad démony, prokazovaná v bezprostřední konfrontaci s nimi
c) moc nad nemocí a smrtí"
(R. Würstl)

"...po podobenstvích ve 4. kapitole mluví Marek o Ježíšových zázracích. Ježíšovy zázraky nejsou žádnými důkazy jeho božství, nejsou jimi pro kritické a vědecké myšlení dnešního člověka a nebyly jimi, jak ukazuje konečný výsledek, ani pro Ježíšovy současníky. Že Ježíš dělal zázraky, o tom není sporu. To podstatné na zázraku nespočívá v tom, že se děje něco jedinečného a nemožného, nýbrž v tom, že ve znamení, které nikdo neposlouchá, a tam, kde chybí víra, nedělá Ježíš žádné zázraky...

Což nemáte víru? ptá se Ježíš učedníků poté, co přikázal moři, aby ztichlo. Byla to ještě slabá víra a navíc k tomu strach (4, 40). Ale počátek tu byl. Tento počátek víry se projevuje v bázni, která učedníky zachvátila v otázce: Kdo je tento člověk? "
(Schott)

Nemáme-li text "znásilňovat", je třeba vzít především na vědomí, že pro Ježíšovy současníky bylo moře (jezero) sídlem démonů a bouře znamenala zpravidla moc zla, proti níž byl člověk slabý. Naproti tomu Bůh je Židy v mnoha žalmech oslavován jako ten, kdo má moc nad vzedmutým mořem, na koho tato rozpoutaná moc zla neplatí. Z tohoto hlediska je Ježíšova moc nad bouří legitimací jeho božského poslání. To, co se tvrdívá ve verších (u nás i v nových učebnicích), že Ježíš jako pán nad přírodními zákony dokazuje jejich překonáním své božství, nemá se světem bible moc společného. Ale není to nakonec přesvědčivé ani pro člověka dneška. Toho nakonec fascinuje mnohem víc zlo v srdci člověka, než rozbouřené moře.

Je dobré si uvědomit, že text nemluví jedině a pouze o utišení bouře. Ježíš sám celou cestu po moři vyvolal a potom klidně spí. Jeho spánek je právě tak výmluvný jako slova, jimiž poručil moři; projevuje se jako neokázalý, ale skutečný suverén nad mocí zla.

Další slova, která nesmějí být přehlédnuta, jsou: "Kdo to jen je?" Tazatel zřejmě zná odpověď a chce, aby ji našel i posluchač; ten ovšem není odkázán jen na předávaná slova evangelia. Může sám udělat zkušenost s Ježíšem jako s někým, kdo je pánem nad zlem. Může zažít utišení bouře v sobě, nebo v lidských vztazích, může sám poznat Ježíšovu moc nad zlem. Text evangelia ho jednak k nalezení takové zkušenosti vybízí, jednak, pokud ji udělá, mu pomáhá, aby ji správně zařadil.


K úvaze
Lze jen třikrát podtrhnout to, co říká citace ze Schottova misálku. Naopak, jako odstrašující příklad může, bohužel, sloužit druhý díl našeho nového katechismu "Dějiny spásy", kde na straně 34 je tento úryvek převyprávěn a jako poučení je z toho vyvozeno, že Ježíš je pánem přírody a že nás může vytrhnout z každého nebezpečí. O Ježíšově moci nad zlem ani slova, o tématu "víra" také ani slova. Zato se tu kladou základy k velmi problematickým věcem. Jestliže totiž představíme Ježíše jako Pána přírody, pak ve chvíli, kdy se člověk prokáže jako pán nad přírodními silami (a to je v dílčích věcech často), stává se Ježíš zbytečný nebo obyčejný, jako každý jiný. A tvrdit, že nás Ježíš může vytrhnout z každého nebezpečí může být člověku kamenem úrazu ve chvíli, kdy skutečně trpí, kdy mu nebezpečí ubližuje a nic se neděje. Ježíš přece nepřišel jako člen "horské služby". Chceme-li pochopit Ježíšovu moc nad zlem, musíme ji asi nejdřív pocítit a pochopit jako jeho moc nad zlem v nás, ne mimo nás. Tam musí být ten zlý nejdříve spoután, odtud pro každého z nás začíná náprava světa. "Kdo to jen je?" Tímto ustrnutím nad poznanou Ježíšovou mocí může začínat skutečná víra člověka.


Myšlenky k promluvě
2 Kor 5,14-17
Každý člověk se chce nějakým způsobem mít dobře, to je docela přirozené. Ale k naplnění tohoto cíle nacházejí lidé různé cesty. Někdo si myslí, že jeho štěstí bude úměrné tomu, jakou moc si získá, někdo si chce získat moc, postavení, jméno v práci či v obci, jiný se domnívá, že čím víc věcí si opatří, tím to bude lepší, a jiní nechtějí zas nic jiného, než aby byli ponecháni v klidu, aby se mohli starat sami o sebe, pečovat o sebe, mít vše pro sebe a dost. Společným rysem těchto a mnoha podobných postojů je to, že tito lidé zůstávají uzavření do sebe, že se jejich život neotevírá navenek, spíš se uzavírá. A člověk, který žije pro sebe a není schopen či ochoten žít pro druhého, je člověk, který je vlastně více či méně neschopen lásky. To ovšem znamená, že jeho život je velice chudý. Ježíš ale tento bludný kruh zaměření se na sebe roztíná. U Pavla jsme slyšeli: "...umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých." Člověk tedy nemusí žít život, který je uzavřený sám do sebe. Nemusí stále chtít mít víc a víc pro sebe a nebýt přitom o nic šťastnějším - nemusí se podobat pejskovi, který se honí za svým ocasem a nikdy ho nedohoní. Může žít pro druhého a jako křesťan v prvé řadě - žít pro Ježíše. A to znamená žít pro někoho, jehož láska je obrovská a jistá, pro někoho, kdo za nás, a tedy i za mne umřel. Pro někoho, jehož láska je nekončící - vstal z mrtvých, žije navěky po pravici Otcově, nepodléhá smrti. Když tedy člověk tento krok udělá, jeho život se začne měnit. Ne tak, že by se tento člověk stával dokonalým a bezchybným, ne tak, že by se všechny těžkosti ze života vytratily. Začne se měnit tak, že zdroj života, cíl všeho, oč usiluje, začne být vymaňován ze sobectví, ze zaměření na sebe. A toto je tak velká změna, že se to rovná novému narození. Je to totiž přijetí Ježíšem darovaného zdroje života, nebo jinak - přijetí Boží lásky, projevené v Kristu Ježíši. Staré pominulo - pomíjí strach, že přijdu v životě zkrátka, strach, že nebudu milován, pomíjí touha nějak sebe sama odškodnit za to, oč mne život skutečně nebo domněle ochudil. A nové, které nastupuje? Není to v prvé řadě dokonalost, ve které je člověk bezchybný, naprosto se ovládající, není to nějaké superlidství. Tím novým je jednak nový zdroj života, jak o tom byla řeč už výše, a dále je to nová svoboda, která člověku skutečně dává křídla. Svoboda, která odbourává svazující strach o sebe sama a která umožňuje člověku, aby využil to nejlepší, co v něm je.

Toto všechno, o čem byla řeč, neprožíváme ovšem nějak jednorázově. Snad ten, kdo byl pokřtěn jako dospělý, prožil jasněji, skoro rázem, nové narození. Ale pro nás, kdo jsme byli pokřtění jako děti, tento nový život začal dřív, než jsme začali vnímat, protože tento nový život začíná křtem. A tak, jak člověk začne chápat, tak může růst jeho víra. Teprve vírou můžeme své nové narození uchopit a uskutečňovat. A víra zraje v lidech různě rychle. Někdo třeba až v pokročilejším věku objevuje tuto novost, kterou dává křesťanský nový život, který roste z toho, že už nežijeme sami sobě. Prakticky nikdy není na tyto "objevy" pozdě. A je vždy skvělé, když jsou udělány. Ale čím dřív se nám je podaří udělat a hlavně skutečně prožívat, tím bohatší bude výsledek našeho života, a to nejen pro nás, ale i pro druhé. Význam sobce pro druhé lidi nebývá moc velký. Člověk, který byl Kristem vyveden ze sobectví a žije Kristu, je naproti tomu člověkem, který pokračuje v jeho úkolu, a tak tedy jeho život je a musí být čím dál víc láskou, která sebe rozdává.