Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
12. neděle v mezidobí - C - Stůl slova

Rozbor textu

1. čtení
Zach 12,10-11
Napoprvé budeme asi vnímat perikopu automaticky "novozákonníma očima" jako přímý prorocký text o Ježíšovi. Nebude to zlé (Jan 10,37 a Zj 1,7 používají Zachariášův obraz probodeného k vyjádření poselství o Ježíši), ale bude to málo. Pokusíme se tedy nejdříve o výklad na rovině Starého zákona. Tam to bylo především slovem do současnosti, ne hlavně proroctvím do budoucnosti (ostatně pro Židy by byla představa trpícího Mesiáše zcela nepřijatelná). Kdo je to tedy "ten, kterého probodli" k němuž budou vzhlížet a v něhož budou doufat? Mohl to být někdo z okolí prorokova, kdo byl zabit (např. Zachariáš, syn Jojadův - 2 Par 24,20-22). Ten pak může být brán jako předobraz Mesiáše, přičemž trpící Mesiáš může být naplno pochopen a přijat až po zmrtvýchvstání. Dále by to mohl být trpící služebník Boží (blíže neurčený), o němž mluví Iz 53. Někteří se pak také domnívají, že by to mohli být Izraelité, padlí v eschatologickém boji národů. Ale z hebrejského textu se dá údajně vyčíst i jiný překlad: "budou se dívat na mne, kterého probodli". Pak by probodeným (obrazný výraz!) byl Jahve, zraňovaný a opuštěný národem, který ho přes to všechno pod vlivem ducha milosti vidí jako naději. Z lítosti, která je tak velká, že se podobá kultickému oplakávání přírodního božstva Haddad-Rimon, které mělo být každý rok nářkem probuzeno, vyrůstá naděje na odpuštění.

Nový zákon, který přejímá Zachariášův text, se drží posledního chápání (Jahve jako probodený) a vidí v probodeném boku (srdci) Ježíšově ztělesnění tohoto symbolu "probodení Jahve", symbolu Boží bezbrannosti vůči lidské zlobě a přece z ní pramenícího odpuštění. Vidění, hledění, je pak u Jana cestou víry (kdo mne vidí, vidí Otce). Tedy pohled na ukřižovaného vede k lítosti, lásce, naději.


2. čtení
Gal 3,26-29
Křest, který následoval po uvěření, je pro Pavla nejzákladnější životní změnou. Křtem se "obléká Kristus", což je obrat z antického dramatu. Tam se změnou oblečení přijímala jiná role. Pokřtěný se tedy stává někým jiným. Je Kristův, a to je rozhodující. Zda je Řek nebo Žid, muž nebo žena, je úplně jedno.


Evangelium
Lk 9,18-24
Tato perikopa sestává ze tří částí. Je to vyznání Petrovo, předpověď Ježíšova utrpení a výzva učedníků k následování cestou kříže. Ovšem všechny tři části chápe Lukáš jako jeden celek.

V tomto evangeliu Ježíšova modlitba často předchází jakoukoliv důležitou akci nebo důležité výroky. Polarita lidé - učedníci je i tu zachována. Když jde o názory lidí, odpovídají všichni učedníci. Když jde o mínění učedníků (a tedy o vyznání), odpovídá - jako i jinde - za všechny Petr.

"Za Jana Křtitele" - patrně mínění těch, kteří byli Janovi dříve blízko a neviděli větší rozdíl mezi Ježíšem a Janem. "Za Eliáše" - Eliáš vzatý do nebe (2 Král 2,1-18) byl očekáván, že se navrátí za dob Mesiáše (srv. Mk 9,11n., Jan 1,21.) "Jiný z dávných proroků" - postava (nejmenovaná), očekávaná na konci časů.

Poslední dvě mínění nejsou zrovna nízkým míněním o Ježíši! Jejich zastánci chápali, že se u něho děje cosi nového a konečně platného. Ale teprve Petr říká vše naplno: "Boží Mesiáš." Tedy ten, koho Bůh pomazal, koho autoritativně označil a poslal k záchraně mnohých, k nastolení mesiášského věku. Až sem to všechno probíhá podle starozákonních představ. Nový, nečekaný a pro mnohé pohoršlivý tón přináší Ježíš svou předpovědí utrpení (srv. Mk 8, 32-33).

Zákaz mluvit o Ježíši jako Mesiáši platil zřejmě do velikonoc, do jeho smrti a vzkříšení. Teprve potom totiž mohl každý správně pochopit, jakým způsobem je Ježíš Mesiášem, tím teprve byla odstraněna možnost nedorozumění ohledně představ o Mesiáši. Ježíš mesiášské označení neodmítal, ale chtěl jeho očištění.

Lukáš zdůrazňuje, že Ježíšův život stojí pod jistým "musí" a toto "musí" není požadavek úspěchu či určité práce, ale spočívá v plánu a ve vůli Otcově. Té se Ježíš plně podřizuje. Trpět, být zavržen, zabit-vzkříšen. Tato klíčová slova předznamenávají nejen život Ježíšův, ale i život křesťanů (viz další část perikopy). Ježíš se zde zřejmě plně identifikoval s postavou (jinak nedefinovanou) Syna člověka, převzatou z Daniela. Obraz Mesiáše tak na sebe bere rysy trpícího Božího služebníka z Iz 53 a je značně jiný, než byla představa mesiáše, politického osvoboditele u Židů, nebo než jsou představy mesiášů v moderních dějinách.

Výzva k následování je zde trochu přizpůsobena denním okolnostem života křesťanů. U Marka v 8. kapitole ji lze vykládat jako výzvu k přijetí (mučednické) smrti. Zde je vloženo "každý den" a tak nejde už (jen) o smrt, ale o denní životní strasti, které ovšem se smrtí souvisejí a tak či onak k ní vedou. Kdo chce jít za Ježíšem, ten má vzít kříž a tím Ježíše následovat. Tedy ne jít jen tak za Ježíšem k Otci, ale s křížem k Otci. Že je takto možné (ale i nutné) dát v sázku vše, až po věc tak nenahraditelnou, jakou je život, ukazuje poslední věta, která neponechává ani skulinku k chytráckému úniku.


K úvaze
Tyto perikopy svým obsahem dělají generální škrt přes všechny obrazy lidsky vysněných bohů a mesiášů, přinášejí pohoršení mnoha lidem, a to pohoršení kříže a zároveň křesťanství jedinečně "uzemňují" a přibližují ho životním okolnostem křesťanů všech dob.

Na jedné straně si totiž člověk dělá obrazy o božstvu nebo o zachránci, který se snadno přenese přes všechny překážky a bez vlastního utrpení a zničení vyhraje nad zlem (viz mnohé cenné pohádky!). Tento naivní obraz záchrany a pomoci moderní doba současně odmítá a současně ho znova a znova tvoří nebo obměňuje. Na druhé straně člověk věřící i nevěřící, staromódní i moderní je denně konfrontován s utrpením, umíráním, denně je na něj vkládán jeho kříž. Jak se k tomu postaví? Přijme-li ho dnes jen ve jménu toho, že zítra to bude lepší - bez kříže, propadá vlastně iluzi. Zítřek přinese další kříž. Královská cesta přijetí kříže a jeho tvůrčího zpracování vyžaduje přesvědčení, že "tam", za ztrátou toho, co chci podržet (i života) je něco (někdo), kdo je větší, než cokoliv zde i než já.


Myšlenky k promluvě
Lk 9,18-24

Člověk se domnívá, že se stal středem světa, že je sám pánem všeho, že mu vše patří a všeho může dosáhnout a že se stal svobodným. Ale právě tento moderní člověk se bojí jako čert kříže jakékoliv ztráty ve svém životě. Zapírat se? Ztrácet? Umírat? Jen to ne. Žít. Mít. Užít. Získat. Urvat. A přece život nás stále o něco obírá. O mládí. O čas. O síly atd. ... Chtít mít to, co se nám bere? Z toho roste strach. A nesvoboda. A tak člověk, který má dojem, že se osvobodil, neb prohlásil, že není nikomu zodpovědným a že mu vše patří, se stává bytostí nemocnou strachem, skutečným i smyšleným. A člověkem, který není schopen se vzdát ničeho, a tedy ani milovat. Ježíš neprotestuje proti tomu, že ho Petr nazývá Mesiášem a tedy zachráncem. Ale mluví hned o svém utrpení, ba i o smrti. Není to pro nás milá písnička, tím spíš, že hned je připojena výzva, abychom ho v tom následovali. Opravdu máme hledat smrt? Není to něco zvráceného? Ne, smrt určitě hledat nemáme, ale smrt a utrpení a mnohé ztráty v životě hledají nás. A dokonce zjistíme, že čím jsme hodnější, čím víc se snažíme nesobecky milovat, tím víc nás to stojí, tím těžší je kříž. Je to divné? Ale vždyť to je právě cesta Kristova. Miloval lidi jako nikdo jiný a miloval Boha jako žádný člověk: proto je Mesiášem. Jenže proto, že toto realizoval právě v tomto a ne v nějakém pomyslném světě, musel trpět, přineslo mu to utrpení a smrt. Ale také vzkříšení. Jestliže tedy chceme podíl na jeho životě a tedy podíl na věčnosti, nezbývá nám, než nastoupit tuto cestu. S jasnou tváří. Vždyť Ježíš nám tuto cestu prošlapal, vyzkoušel, dokázal, že vede k cíli. Je to cesta ztráty strachu, cesta svobody. Cesta jednoduchá a přece náročná; člověk se totiž musí přestat řídit příklady tohoto světa, musí přestat dbát na to, co se cení a vyslovit to, co vidí na Ježíši Kristu. Je to cesta víry, cesta kříže i svobody.