Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
12. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

12. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Jer 20,10-13
Část Jermiášova osobního vyznání vyjadřuje jeho obtížné a bolestné životní zkušenosti (viz např. Jer 26). I v této neradostné situaci neztrácí prorok důvěru v Hospodina. A také jen Hospodinu náleží konečné vyřešení pře Jeremiášovy s jeho odpůrci. Pokud by nás pak zarazilo slovo o pomstě, nesmíme přehlédnout, že je zde řeč o pomstě podle míry Hospodinovy, nikoliv Jeremiášovy.


2. čtení
Řím 5,12-15
Text je dost těžký a pro dnešního člověka jsou špatně srozumitelná slova o Zákonu (V 13). Pochopitelná je ale antiteze Adam - Kristus.
V 12 - hřích prvních lidí otevřel bránu pro smrt, která tak vstoupila do lidstva.

V 13 - Mojžíšský zákon sice vedl lidi ke správnému životu, ale také umožňoval přesně popsat, co je to hřích. V tom smyslu ho Pavel někdy označuje takřka za původce hříchu.

V 14 - smrt se dostala mezi lidstvo pádem prvních lidí a své dílo konala už před vydáním Zákona na Sinaji. Pavel nepovažuje smrt jen za přirozený děj, ale za důsledek hříchu.

V 15 - Pavla ovšem nezajímá tolik hřích a smrt, jako nový život v Kristu. Dílo života v Ježíši Kristu daleko převyšuje Adamovo dílo zkázy.


Evangelium
Mt 10,26-33
Slova tohoto úryvku jsou řečena na adresu rozesílaných misionářů. Jde o souhrn výroků, redakčně spojených. Smysl je vcelku jasný - zbavovat strachu do světa rozesílané Ježíšovy učedníky.

Evangelium počítá zcela realisticky s množstvím potíží a nepřátelství, se kterými se setkává věřící. Počítá i se smrtí. A přece říká Ježíš: "nebojte se". Jeho "nebojte se" ovšem není výzvou k lehkovážnému přesvědčení, že všechno dobře dopadne. Je to výzva k víře, že Bůh je ve všem konečným (často až eschatologickým!) vítězem. Být křesťanem tedy znamená stát na straně konečných vítězů.


K úvaze
Řím 5,12-15
Nebývá často snadné pochopit, že jeden hřích (Adamův) měl tak velké následky. Není ale nesnadné vidět obrovské rozměry hříšnosti lidí v celých dějinách, dnešek nevyjímaje. Proti tomuto rozvinutému dědictví Adamova hříchu stojí velikost a rozsah Kristova vykoupení, které přesahuje všechno myslitelné. Je s podivem a je docela smutné, že mnoho křesťanů dnes není schopno vidět sílu a velikost vykoupení a počítat s ní. Může se pak stát, že křesťan je fascinován hříchem, ke kterému má odpor, a ne vykoupením, na kterém by měl stavět. Následkem toho je jednak pesimistický pohled na svět a hlavně špatné pochopení Kristova díla vykoupení.


Myšlenky k promluvě
Řím 5,12-15
Běžný člověk dneška je většinou na zlo do velké míry zvyklý, život lidí bez hříchu si nedovede představit. Na druhé straně ale každý člověk, dnešní jako včerejší, touží potom, aby zlo bylo ze světa odstraněno. Nikdo nechce, aby ho zlo poškozovalo a překáželo mu. A pokud by se snad někdo v bláhové pýše domníval, že on sám je zla prost, že se nijakého zla nedopouští, nebude to určitě tvrdit o svých bližních. Zlo tu je, ať mu říkáme hřích nebo ne. A člověk stojí před otázkami: "Kde se zlo vzalo, když ho nikdo nechce?" a "Jak zlo odstranit ze světa?" Na obě otázky se těžko uvnitř světa hledá odpověď. Písmo odpovědi přináší, ale člověka dneška mnohdy tyto odpovědi neuspokojují. Domnívá se, že na to všechno přijde sám a lépe, ale ono se to stále nedaří.

Co tedy říká ke zmíněným dvěma otázkám náš úryvek? Především ukazuje nejen zdroj zla, ale i jeho nejhorší důsledek: smrt. Přesněji řečeno - mluví o hříchu prvních lidí. Ti se odtrhli svým hříchem od Boha, od důvěryplného vztahu s ním. A proto se před nimi otevřela propast bolestné smrti. Nejen ovšem pro ně, ale pro celé lidské pokolení. Dosah zla je opravdu veliký, až neuvěřitelně veliký. A představy, že ho vlastními silami - které jsou zlem narušené! - zcela odstraníme, jsou představami bláhovými. Písmo ovšem o odstranění zla i jeho nejvážnějšího důsledku - znicotňující smrti - mluví, ale není to řeč podle lidských přání. My sami nejsme přemožitelé zla, je jím Ježíš, kterého Pavel nazývá novým Adamem. Ale toto přemožení zla není tak nepatrné, jako jsou naše dobrá díla. Je nejenom větší, než naše dobré činy, ale je také nekonečně větší, než dosah zla, hříchu. To, co dokázal v kladném slova smyslu Ježíš, daleko převyšuje to, co dokázal hřích prvních lidí, zmnožený o hříchy naše. Napadne nás ovšem otázka - jak to, že tu ale zlo, hřích a pro nás velmi bolavá smrt stále jsou, když Ježíš překonal moc a sílu hříchu a smrti? Odpověď je jednoduchá i obtížná zároveň. Ježíš, jak známo, nepřináší nápravu světa plošně, najednou, nuceně pro všechny. Ježíšův čin záchrany je vázaný na osobní uvěření. Do jaké míry člověk Ježíše přijme za Mistra, Pána a Spasitele svého života, do té míry se jeho záchrana - a tím i záchrana světa - děje. Jinak řečeno: z Boží strany je všechno připraveno. Ale do jaké míry se to promítne do osobního života jedince, a tak i do celé společnosti, záleží na stupni naši víry, se kterou Boží věci přijmeme a ustavíme ve svém životě. Adam Bohu dostatečně nevěřil. Ukřižovaný Ježíš ukazuje, že Bohu lze věřit až za práh smrti - a že se to vyplatí, že takováto víra vede skutečně k cíli. Nemá tedy cenu přemýšlet o tom, jak se mají změnit druzí, jak předělat celý svět kolem sebe. To největší, co každý z nás může udělat, je co nejplnější přijetí Ježíšových slov, jeho zalíbení, jeho životní cesty do našich životů. Čím víc se prosadí v našem životě on, tím víc se prosadí dobro a tedy život. A to není jen v náš prospěch, ale ve prospěch všech, ve prospěch celého světa.