Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
13. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

13. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Mdr 1,13-15: 2,23-24
S ostrostí, pro někoho možná až překvapivou, ukazuje kniha Moudrosti smrt jako nepřítele, jako plod ďáblovy závisti. Nesmrtelnost člověka, o které je zde řeč, je ovšem viděna jako Boží záměr, ne jako něco, co si by si mohl člověk sám opatřit. Také Nový zákon ukazuje smrt jako nepřítele- viz 1Kor 15,26; Zj 20,14; 21,4. Vzkříšení, darované skrze Ježíše Krista, je pak konečným naplněním Božího záměru s člověkem.


2. čtení
2 Kor 8, 7.9.13-15
Pavel měl jeruzalémskou církevní obec ve vážnosti (Gal 2, 6). Ve druhém listě Korintským věnuje značnou část textu právě problému sbírky pro jeruzalémskou církevní obec. Nechápe však tuto akci ani jako povinnost, ani jako pouhé hospodářské opatření, ale jako dílo lásky. Toto dílo lásky podle něho organicky doplňuje víru, poznání, horlivost korintských (byla to církev bohatá na dary Ducha! viz 1 Kor 12-14). Další pádný důvod vidí Pavel v chudobě Kristově (viz Flp 2, 5-11), která se stala příčinou našeho zbohatnutí.

Pavlova výzva však čelí i možné nemoudrosti, "sebezničujícím tendencím" (verš 13). Zbídačení jedněch proto, aby se druhým z bídy pomohlo, není dobrým řešením. Pavlovi jde o vyrovnání - o bratrskou službu.

Celá tato záležitost sbírky pro jeruzalémské není žádným návodem k řešení hospodářských těžkostí. Jde zde spíš o víru, než o ekonomiku. Problém rozdělování bohatství tak, aby byla zajištěna prosperita celku, to jsou problémy ekonomie. Ale souvislost víry a poznání s praktickými činy lásky pro potřebné a to na vlastní úkor, to je věc víry. Problémy světa řeší po stránce ekonomické národohospodářství. Problémy lidských vztahů a postojů může řešit křesťanství, je-li přijato. Poslední otázkou není, zda se někdo nají, to je prostředek k životu. Poslední otázkou je, do jaké míry bude někdo člověkem. K tomu nestačí potrava (ač je nutná), k tomu je nutná i lidská důstojnost a lidská úroveň lásky, ochoty k pomoci, nesobeckosti atd.

A z jiné strany - charitou nelze nahradit víru. Ale každá skutečná křesťanská víra se musí projevit láskou, bude tedy také konat charitu. Pokud k ní nedospěje, je neúplná.


Evangelium
Mk 5, 21-43
Náš text přináší dva zázraky, jejichž líčení je v Markově evangeliu "srostlé" v jeden celek. Kratší verze v lekcionáři vypreparovává jen jednu ze zpráv. My budeme v dalším počítat s textem nezkráceným.

"Kdo chce pochopit tuto perikopu, musí vzít nejprve v úvahu svéráz novozákonních vyprávění o zázracích. K Ježíšovým činům nemáme bezprostřední přístup jako ho máme k událostem naší doby. Tyto zázraky patří do minulosti. Nám jsou přístupné jen texty, v nichž se tyto události odrážejí. Literární fixace není ovšem událost sama. My nemáme - a to je hermeneuticky velmi významné - Ježíšovy zázraky jako takové, nýbrž setkáváme se s tím, jak je určití lidé, kteří se setkávali s Ježíšem, viděli. Máme je tedy v kontextu významu, v němž byla vyprávění o zázracích uváděna. Exegeze zkoumá literární danosti těchto vyprávění, a nechává promlouvat to, co je v nich vyjádřeno."

"V žádném případě nesmí kazatel dál podporovat ony překonané, nebiblické představy, které vidí v zázracích především porušení přírodních zákonů." (F. Kamphaus, biskup v Limburgu)

Není možno zde podat rozbor celé perikopy, je to dlouhá a spletitá záležitost. Nicméně je třeba upozornit na to, že úkolem kazatele je Písmo vykládat, ne do něho vkládat to, co chce sám, aby tam bylo. Následující poznámky jsou pokusem ukázat celkový přístup k textu, nedají se pokládat za dostatečný výklad celé perikopy.

Text perikopy stojí uvnitř evangelia a evangelium bylo napsáno uvnitř církve, v prostoru její víry a jejího života s Kristem. Na tento základ nesmí vykladatel zapomenout. Proto nelze chápat perikopu odděleně, a také nás nesmí pohoršovat, že nezapadá do našeho běžného obrazu světa.

Pro první orientaci je zřejmě třeba si uvědomit toto: text není ani vyprávěním o nějaké kuriózní ojedinělé události, ani návodem, jak křísit mrtvé nebo uzdravovat nemocné. Není ani sám o sobě stojícím důkazem o Ježíšově božství. Je částí evangelia, které předpokládá víru v Ježíše jako Spasitele a tuto víru chce podpořit, rozvinout a poučit (učinit ji pravdivější, "pravější"). Pro toho, kdo Krista nezná a kdo v něho nevěří, bude text odtažitý anebo nesrozumitelný, s tím se nedá nic dělat. Pro nás je otázkou, co znamená pro křesťana dnes, jak může podpořit jeho víru.

Dá se to říci překvapivě jednoduše. Ježíš nepřišel ani proto, aby léčil, ani proto, aby mrtvé křísil, ale proto, aby nás uvedl do synovského vztahu k Otci, aby nás tedy přivedl k přijetí spásy. Nový život, vzkříšení, život s Otcem je cílem, uzdravení od moci zla je nezbytným průvodním jevem (často opakovaným) na cestě k tomuto cíli. Vzkříšení dcery Jairovy je obrazem moci, která v Ježíšovi přišla - moci, která vzkřísí člověka navěky mrtvého skrze hřích k věčnému životu. Je to pozemský obraz (vrácen byl pozemský život) nebeské skutečnosti (je nám dán věčný život v novém nebi a nové zemi).

Uzdravení krvotoké ženy je pak obrazem uzdravení, které je možné od Ježíše získat jedině skrze víru, ne skrze pouhý dotyk. A zase toto tělesné uzdravení je obrazem uzdravení toho základního v člověku, totiž obrazu Božího, který člověk v sobě nese a který ho s jeho tvůrcem spojuje. Pro Židy bylo uzdravení od krvotoku zbavením kultické nečistoty, tedy uschopnění k bohoslužebným úkonům (v širším slova smyslu). Překonání smrti pak pro ně znamenalo překonání toho, co tu je jako důsledek hříchu - byl to tedy plný projev odpuštění.

Texty evangelií tedy nejsou žádnou podívanou, která by demonstrovala Ježíšovu moc. Jsou spíše výzvou, aby člověk vstoupil se stejnou vírou, jako jmenovaní, do proudu Ježíšovy spásné moci. Teprve vstup do prostoru víry, jednání člověka, které je vírou neseno, "otevírá" plně smysl těchto textů. Pouhé objektivní spekulování o tom, co by pro koho mohly texty znamenat, nebo předkládání textů jakožto "důkazů" k ničemu podstatnému nevede. Nanejvýš k potížím nebo k deformaci textu.

A ještě jedna věc: chce-li někdo pokračovat dnes v Ježíšově díle spásy, konat ony zaslíbené "větší věci" (a to by měl každý, kdo uvěřil), pak nemá pouze opakovat to, co Ježíš podle textů evangelia dělal, ale má se nechat vést silou Ducha v konkrétních situacích, tak, jak byl plný Ducha Ježíš (viz Mk 1,10).


K úvaze



Myšlenky k promluvě
Mk 5, 21-43
Není snadné pro nikoho, aby se vymanil z myšlenkových stereotypů, ve kterých se pohybuje. Slyší-li tedy dnešní Evropan něco, co se vymyká jeho běžným zkušenostem, je tím bud fascinován, nebo se ptá, jak je to možné a zda tomu má vůbec věřit. Čteme-li Písmo, čteme často také o neuvěřitelných, vyjímečných skutečnostech. A můžeme být také fascinováni nebo vše odmítat. Ani jeden z obou postojů nám ale nepomůže. Potřebujeme se totiž v prvé řadě ptát, co příběh znamená. Chtít mu porozumět. A chtít mu porozumět tak, jak byl myšlen, když byl psán, ne tak, jak bych si ho představoval dnes já. A můžeme jít ještě dál. V evangeliu nejde jen o porozumění příběhu, ale jde o porozumění Ježíši. Jemu je především třeba porozumět - teď jako tehdy. Toto porozumění není ale tak obtížné.
Příběhy evangelií nám jako názorné obrazy ukazují, že Ježíš opravdu přemáhá zlo. Že toto zlo je sice mocné, ale není mocnější než Ježíš. A zlo, o kterém se v evangeliu mluví, je zpravidla jediné zlo, než o kterém stále dnes stále referují noviny a televize. Není to především zlo, ohrožující člověka zvenku, je to zlo, které ho ohrožuje zevnitř. I ve chvíli, kdy Ježíš uzdravuje nemoc, očima pozorovatelný defekt člověka, jde vždy také o uzdravení nitra. Jde především o uzdravení nitra - pro život s Bohem, pro život v Božím království. A toto uzdravení víru předpokládá a také víru působí. Jinými slovy: vede k úzkému důvěryplnému vztahu s Ježíšem. A ten lze nabýt dnes, jako tehdy. A víra je pro něj potřebná dnes, jako tehdy.