Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
13. neděle v mezidobí - C / Stůl slova

Rozbor textu

1. čtení
1 Král 19, 16b 19-21
Ohraničením perikopy a vypuštěním poloviny verše se text stává srozumitelnějším, než je v celku 19. kapitoly. Nicméně je dobré přečíst si text celý. Poznáme pak, že jsou v něm spojeny dva vyprávěcí okruhy: jeden o Eliášovi, ve kterém mu je řečeno, koho všeho a jak má pomazat, a druhý o Elizeovi, totiž o jeho povolání, o počátku jeho poslání. Ač má být Elizeus nakonec pomazán za proroka místo Eliáše (V 16b), stane se nejprve Eliášovým sluhou (V 21).
Elizeus byl zřejmě zjevem Eliášovým fascinován. Opouští své jisté místo v životě (zřejmě slušný majetek) a vydá se na nejistou cestu za Eliášem. Ten jen po něm chce, aby nezapomněl na jeho prorocké gesto (plášť) a naplnil ho - přišel za ním. Proti rozloučení s rodiči a proti rozloučení s čeledí (společné jídlo z masa býků) nemá námitek, protože nakonec nepovolává on sám, jen "učinil co měl (z Božího příkazu) učinit". Ježíš v evangeliu ovšem jedná náročněji. I tak je ale zde pozoruhodné, jak Elizeus nepropásne rozhodující moment ve svém životě, který přichází zcela nečekaně, ale který se zřejmě nebude opakovat. K jeho realizaci je třeba "abrahamovská víra", totiž ochota opustit to, co je zajištěné a známé ve prospěch neznámého a lidsky nezajištěného.


2. čtení
Gal 4,31b-5,1.13-18
Pavel prožil velmi intenzívně svobodu, kterou dává evangelium. Chtěl by ji zprostředkovat všem, kterým evangelium zvěstoval, tedy i Galaťanům. Ti se pohybují mezi dvěmi nebezpečími, která olupují o křesťanskou svobodu. Je to jednak nebezpečí nového spoutání mojžíšským Zákonem a jednak nebezpečí zneužití svobody ke konání zla. Jistá cesta vede tudy, kde se člověk nechává vést Božím Duchem.


Evangelium
Lk 9,51-62
Nejprve poznámka k textu: některé řecké rukopisy mají slova "Nevíte, jakého ducha máte. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit", jiné tato slova ve verších 55/56 nemají. Novější misálky se drží kratší, spolehlivější verze.
Veršem 51 začíná nový úsek evangelia: vědomě nastoupená cesta do Jeruzaléma, tedy cesta k chrámu a k oběti, ke smrti a ke kříži. V řečtině mají slova V 51 slavnostní ráz. S Ježíšem šel zřejmě větší dav lidí: dvanáct učedníků, ženy, které se o ně staraly a ještě zástup sympatizujících, z něhož zřejmě bylo vybráno těch sedmdesát dva, které Ježíš poslal před sebou. Konflikt v samařské vesnici nebyl ničím divným, mezi Samařany a Židy to prostě tehdy lepší nebylo. Podstatné je ale, že Ježíš se při řešení tohoto konfliktu ukazuje jako ten, kdo "přišel hledat, co zahynulo", jako někdo, kdo přišel v jiném stylu, než byl styl Eliášův. Odvetné opatření nepřichází v úvahu.
Jak vypadá cesta, na kterou se Ježíš odchodem z Galileje do Jeruzaléma dal, vyjadřují další verše. Tři drobné historky ukazují, že zde všechna lehkost, snadnost a úspěšnost končí. Především je tu nejistota cesty a poměrů na ní. Nic není zajištěno, Syn člověka je na tom vlastně hůře, než divá zvěř, která má aspoň hnízda a doupata. (výraz Syn člověka - zde neznamená člověka obecně, ale je to narážka na postavu z Dan 7,13, tedy na tajemnou soudcovskou postavu na konci věků).
Slova o pochování otce nemají zřejmě jen za cíl ukázat, že to, co přináší Ježíš, jde nad rodinné svazky a nad požadavky běžné lidské slušnosti. Je tu významný protiklad mezi "mrtvými" - to jsou ti, co nepřijali zvěst o Božím království a mezi životem, který je s Božím královstvím ztotožňován. Přijde-li hodina povolání pro Boží království, věc nestrpí odkladu, protože je prvořadá. Je tak důležitá a základní, jako život za pozemské existence člověka. Bez něj jakákoliv jiná činnost postrádá smyslu.
Poslední výrok Ježíšův ukazuje, jak Ježíš přesahuje Eliáše, kde ještě bylo možno rozloučit se se svými. Zde už ne. Nelze se otáčet, protože nic není a nemůže být tak důležité, jako Boží království, do něhož je člověk volán a které v Ježíši přichází.


K úvaze
Každý si může přeložit slova tohoto evangelia do jazyka, pojmů, událostí a okolností svého vlastního života. Může z toho být člověku úzko, protože nejistoty se leká, to, k čemu přirostl, nerad opouští (i když ví, že to třeba k ničemu není); Jeruzalém, zabíjející proroky se začíná objevovat na horizontu života. Jenže jiná základní jistota pro orientaci v tomto životě, kromě cesty našeho Pána nám nebyla dána, i když se křesťané znovu a znovu s velkým důvtipem pokoušejí věci zařídit tak, aby měli jistotu, kam pozítří složí hlavu, aby mohli "zbožně" pochovávat své mrtvé (nemám teď na mysli skutečně pohřbívání, viz výklad výše), aby se mohli nejen otáčet, ale i vracet za pluhem a hlavně, aby do Jeruzaléma nikdy nemuseli dojít. Cena, kterou ale za tuto chytrost platíme, je drastická: je to vyprázdnění Kristova kříže, jeho osoby a poslání, odbourání věrohodnosti křesťanství, degradování na pouhý náboženský fenomén (podobný třeba folkloristickým zvykům), redukce křesťanství na morálku. Řešením zde ovšem není výcvik ve fanatismu po způsobu sekt, ale poznání Krista evangelií v plnosti, bez výpustek toho, co je nepříjemné a hlavně přijetí toho, co jsme pochopili celým srdcem. Pak je naděje, že svou hodinu povolání nepropásneme, i když bude tak nečekaná, jako u Elizea nebo s tak nevábnými důsledky, jako byla Ježíšova cesta do Jeruzaléma.


Myšlenky k promluvě
Lk 9,51-62
My lidé máme báječnou schopnost převrátit ledasco vzhůru nohama, nepřijímat to, co je nám nabízeno a naopak chtít to, co nám není dáváno. Znovu a znovu se v pohledu na křesťanství objevuje staré nedorozumění: je chápáno nebo považováno jako cesta pro ty, kdo se chtějí všemu nepříjemnému v životě vyhnout, je považováno za lacinou cestu útěchy nebo iluze, na které se člověk snaží vyhnout jakémukoliv trápení. Toto nedorozumění není jen u lidí venku, jen u těch, kdo víru nežijí. Vyskytuje se i u křesťanů, kteří hledají nebo se domnívají mít různé recepty na zaručeně úspěšné vyřešení a odstranění všech možných těžkostí. Že bývají zklamáni, to je druhá věc. Chceme-li chápat správně, pak je třeba odložit vlastní přání a s otevřeným srdcem se zadívat do evangelia.
Když dnes čteme, že se Ježíš pevně rozhodl jít do Jeruzaléma, pak je třeba pod tím vidět, že se pevně rozhodl jít ke své smrti nebo jinak: k vrcholnému utkání se zlem, které se mělo (jako už u řady proroků) v Jeruzalémě naplnit. Toto rozhodnutí ovlivňuje jeho další cestu. Ale není to rozhodnutí, které vede k rezignaci: hned sem klade evangelista slova o následování: najdou se ti, kteří chtějí za Ježíšem, jsou jiní, které Ježíš sám vyzývá. Pro jedny i pro druhé však neexistuje cesta iluzí, ale cesta, která vede za Ježíšem. Je to cesta, na které nemá místo odplata, ale touha zachránit lidi. Je to cesta nejistoty a nezajištěnosti, větší nezajištěnosti, než jakou prožívají divoká zvířata. Ale je to cesta, na kterou se musí vykročit hned, protože je to cesta zvěstování Božího království. Kvůli tomu je třeba vše odložit, rodinné svazky, slušnost, zvyky, denní práce - věci samy o sobě dobré a samozřejmé - musí ustoupit z cesty.
Je samozřejmé, že evangelista neuvádí slova o následování jen jako historickou vzpomínku. Jsou to slova, která má slyšet každý, kdo čte evangelium. A staví křesťanství do světla, které mnohý nezná a jiní nechtějí znát. Cesta za Ježíšem je cestou, na které není člověk kříže ušetřen. Je to naopak cesta nezajištěnosti, cesta utkávání se zlem, na niž se člověk může vydat, protože právě jako křesťan může kříž přijmout. Nemusí se mu ani zbaběle ani nečestně vyhýbat. Nemusí se děsit jeho úplné nesmyslnosti: protože každé nesení kříže může být cestou, kterou se jde za Ježíšem, tedy cestou, která má smysl a která má své vyústění v Bohu. Nejde ovšem o cestu poraženectví nebo zvráceného zalíbení v utrpení. Ježíš nešel do Jeruzaléma proto, že by toužil po utrpení jako takovém. Jeho cesta byla vedena věrností k Otci a touhou lidi ne zahubit, ale zachránit. Tedy vůle obětovat, snaha prospět lidem ve skutečných hodnotách, ochota dávat ze svého, ze sebe - to jsou všechno motivy, které by měly vést křesťana životem. A tuto cestu může člověk jít jako křesťan s plnou odvahou i s tou nejkrajnější obětavostí, na které ztrácí i sám sebe. Ne ve jménu jakési nejasné budoucnosti nebo ve jménu jakéhosi mlhavého ideálu, ale ve jménu konkrétního vztahu lásky k Bohu a k lidem. Když by bylo možné nějak zařídit, aby toto podstatné z evangelia vzali na vědomí a pochopili všichni ti, co do kostelů chodí, co se za křesťany považují, nejeden z nich by asi odešel se slovy, tohle přece nehledal. Ale byli by naopak jiní, kteří by přišli ...