Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
13. neděle v mezidobí /Stůl slova - Aleš Opatrný

13. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
2 Král 4,8-11.14-16a
Písmo zná několik vyprávění o narození potomka tam, kde nebyla už po lidsku naděje (Sára, Anna, Alžběta...). Boží muž, prorok, je i zde nástrojem milosrdného jednání Božího, přesněji jeho ohlašovatelem. A toto milosrdné jednání se děje v prostředí, které je sice pohanské, ale kde je hostu prokázána přízeň opravdu velkorysá..Tak i tento text svědčí o velikosti Boží, která se nedá spoutat žádnými hranicemi.


2. čtení
Řím 6,3-4.8-11
Text čtení je zkrácen, vypuštěné verše snad měly omezit potíže s výkladem. Ale dalo by se také říci, že k dobrému pochopení je třeba nejen přečíst vypuštěné verše, ale i části textu před i za naším úryvkem. Pavel vlastně nemluví především o křtu, jak by se mohlo zdát, ale především o tom, jak a čím je křesťan vymaněn z moci zla - to vyplývá z širšího kontextu (hlavně závěr páté kapitoly a začátek šesté).

K pochopení je asi dobré osvětlit některé výrazy, které Pavel používá.

Křest - v řečtině křtít znamená ponořovat (je to stejné slovo). Jestliže Jan křtil, je jasné, že ponořoval, a toto ponoření bylo znamením obrácení. Mluví-li Pavel o křtu, pokřtění, pak tím míní termín pro uvedení do křesťanství. A u Pavla je to vlastně vždy křest ve jménu Ježíše (nebo ve jméno Ježíše): to je víc, než "ponoření do Ježíše", je to ponoření do tajemství jeho vykoupení. Zatímco ekumenický překlad říká: "pokřtěni v Krista", má liturgický překlad "ponoření". Jedno i druhé potřebuje výklad.

Život - smrt, popř. žít - být pohřben, tedy mrtvý: u Pavla nejde o biologické skutečnosti. Živé, život, je pro něho to, co je Boží. Co se Bohu odcizilo, je mrtvé, je smrt.

Náš text je vlastně odpovědí s vysvětlením na otázku verše 1: "Máme dále žít ve hříchu?". Odpověď verše 2: "Nikoliv!" je dále rozvedena. Tedy v hříchu nemáme žít především proto, poněvadž jsme pokřtěni. Tento křest "v Krista Ježíše" (v Spasitele Ježíše) znamená osobní, pevné spojení s Ježíšem. Křest není jen něco, co se s člověkem děje, ale je to navázání osobního pouta s Ježíšem, které znamená pro člověka ochranu, péči, vymanění z neodvratné moci zla. Tak, jak umřel Ježíš, "umřel" v nás hřích, stal se neperspektivním, zbytečným, je deklarován jako neživý.

"Byli jsme pohřbeni" je voleno zřejmě jako kontrastní pojem k pozitivní výpovědi "byli jsme vzkříšeni". Kristus byl vzkříšen Otcovou slávou, totiž tím výlučným, jedinečně božským - proto byl v jeho smrti přemožen hřích nadobro a tato Otcova sláva se projevila ve křtu na nás. Také jsme byli vymaněni z moci zla = z moci smrti. Náš život už není jen o něco lepší (ctnostnější), ale je podstatně jiný - je (může být) životem z Krista. Je tedy už z jiného zdroje, a proto je jiné kvality.

Smrt = hřích, život = milost, a proto: je-li křtem člověk spojen s Kristem, nemusí být "ve smrti" - totiž hřešit, ale má a může naplno žít = být Boží. Být mrtvý hříchu znamená být "mrtvý smrti", tedy nemít s ním (hříchem) nic společného.

V 11 - doslovný překlad je "žijící Bohu v Kristu Ježíši" - a byl by lepší. Vystihuje totiž tu radikální novost a jinakost života křesťana, která není jen plodem jeho mravního snažení, ale která je tu proto, že je křesťan tím, kdo je ke Kristu blízce připojen.


Evangelium
Mt 10,37-42
Ježíš sebe sama v evangeliích sice nikde a nijak nevychvaluje, ale přesto ukazuje, že je jedinečný a že vztah toho, kdo v něho uvěří, musí být také jedinečný. Vztah k Ježíši má dokonce přednost i před tak samozřejmými vztahy, jako jsou vztahy k rodičům nebo rodičů k dětem. To není výzva k fanatickému odvrhnutí všeho, to je výzva ke správnému uspořádání hodnot. Druhá část řeči potom tvoří jakoby zrcadlový obraz k prvé části. Kdo jedná jako Ježíš, totiž stejně milosrdně a ohleduplně, dostane se před Bohem do dobrého světla. Odměna od Boha je v takovém případě velkorysá, přijímá-li totiž člověk s láskou a pozorností Ježíše nebo toho, koho on posílá.


K úvaze
Řím 6,3-4.8-11
Křest nebývá chápán příliš osobně. Bývá viděn spíš jako něco, co se s člověkem děje (smazává dědičný hřích), než jako to, co ho mění a hlavně co navozuje jedinečný vztah, a to ke Kristu a tím k církvi, Ježíšovu tělu. Křesťanova morálka má proto vycházet z jeho "bytí v Kristu", ne jen z příkazů nebo snahy dávat dobrý příklad.


Myšlenky k promluvě
Řím 6,3-4.8-11
Generace našich rodičů a prarodičů byla nezřídka motivována k dobrému křesťanskému životu velmi zvláštně: strachem. Strach z pekla, strach z věčného nezdaru, strach z odsouzení.... Pro toho, kdo bere Boha i svůj život vážně, to jsou samozřejmě mocné motivy. Jenže radosti nepřidají, spíš mohou člověka zatížit závažím celoživotních obav a nedůvěry. Strach není považován za dobrý motiv k jednání. Moderní psychologie nemá vzbuzování strachu moc ráda - a celkem právem. A tak soudobé hlásání (až na výjimky) postupuje jaksi z opačného pólu. Mluví o Boží lásce a velkorysosti, ujišťuje o ní. A jistě také právem. Zvídavý člověk si ovšem klade otázku: je to dostatečný motiv k náročnému životu křesťana, k životu, ve kterém se člověk má velmi důsledně vyhýbat hříchu, ve kterém se má navíc snažit žít aktivně dobro po vzoru Kristově? Málo platné, člověk je narušen hříchem a to se promítá do všeho jeho jednání.

Motivace k dobrému křesťanskému životu, kterou hlásá svatý Pavel, nezůstává ani u vzbuzování strachu, ani jen u ujišťování o Boží dobrotě. Ačkoliv mnozí bratři z evangelického tábora často odvozují náš křesťanský život - právě podle svatého Pavla - především z naší víry, právě Pavel vychází v mnoha svých úvahách i z něčeho jiného, a sice ze křtu. Křest je pro něho tím zásadním předělem, a ze křtu vyplývá ten nejzávažnější závazek pro vedení našeho života. Křtem totiž člověk vstupuje do ústředního tajemství Kristova života, totiž do jeho smrti a vzkříšení. A křtem je člověk jakoby "upsán" Božím věcem: nový život, který v Ježíši Kristu získal, je čistě Boží dar. Ten není ani zatížen hříchem, ani nějak vytvořen člověkem. Je to zdroj čistého Božího života, je to, použijeme-li obraz Janova evangelia - naroubování na zcela nový kmen, život z nové mízy tohoto kmene. A hlavně - je to Boží dílo v nás, ať už je člověk pokřtěn jako dítě nebo jako dospělý. A toto Boží dílo může plně působit, pokud se k němu člověk svou vírou připojí. Víra v Krista, jeho dílo a jeho poselství, může přivést člověka k tomu, abych neviděl v hříchu šanci. Aby rozpoznal, že hřích není jen něco, co je "zakázáno", ale co v každém případě život umenšuje, oklešťuje, ničí. A naopak - aby v tom, co ve křtu od Boha dostal, rozpoznal zdroj života, který se může v jeho životě dál a dál rozrůstat a nakonec vyústit v trvalé bytí u Boha, ve věčnou spásu.

Toto všechno je ovšem celoživotní náplní. Celý život budeme bojovat s hříchem, se vzmáháním se toho, co v nás už mělo zemřít. Celý život bude člověk svou vírou znovu a znovu říkat Bohu "ano", znovu a znovu volit život proti smrti, dobro proti hříchu. Tedy - bude takto celý život zápasit, když to s ním dobře dopadne. Dopadá to špatně, pokud se zápasem přestane. A dopadne to také špatně, pokud se bude domnívat, že už definitivně vyhrál a prohrát nemůže. Jednou, alespoň jednou v životě se musíme rozhodnout pro život z Krista, pro smrt tomu, co z Boha není, abychom byli Božímu životu otevření. Ale uskutečňování tohoto rozhodnutí, to je celoživotní úkol. V tomto životě s ním nikdy neskončíme. Jde však o to, abychom s tímto zápasem víry vědomě začali a chtěli v něm setrvat.