Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
14. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

14. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Ez 2,2-5
Úryvek zachycuje vyslání proroka ke službě. Ta spočívá v tlumočení Boží vůle. "Tak praví Pán, Hospodin" - je poselství, které má Izrael od proroka slyšet, ať chce nebo nechce. Toto poselství ovšem není vždy přijímáno. Ezechiel, Jeremiáš a vlastně všichni proroci se tak či onak setkávali s odporem ve vlastním národě, k němuž byli posláni. Tento odpor se nezastavil ani u Ježíše, jak čteme v evangeliu.


2. čtení
2 Kor 12, 7 - 10
Druhé čtení je opravdu polo-souvislé a tak ten, kdo nezná dobře tento list, ztratí lehce souvislost. Pavel mluví v předchozí části o své velké zkušenosti, o svém "průhledu do nebe", nebo jak nazvat jeho zážitek. Mluví o tom se vší skromností, nicméně jako o věci zcela určité. A v dnešním úryvku říká něco, co může být lidem velkým povzbuzením, mluví totiž o těžkostech, které sám osobně prožíval. Jsou různé dohady o tom, co tyto potíže ve skutečnosti byly. Někteří myslí, že Pavel byl epileptikem, jiní na potíže se sexualitou, jiní na blíže neurčenou nemoc... Tyto spekulace samy o sobě moc nepomohou. Důležité je všimnout si řádně toho, co je v textu. A tu se mluví o tom, že je to:
- osten v těle - tedy něco, co Pavla trápí a co je přímo v něm.
- posel satanův - nejde zřejmě o posedlost, ale o něco, co je od toho zlého, s čím Pavel nemůže souhlasit.
- bije Pavla do tváře - snášení těchto potíží je pro Pavla těžké, zahanbující, sráží to Pavlovu pýchu, ke které při vší velikosti jeho zážitku (viz výše) mohlo být blízko.

Shrnuto: jde zřejmě o neslavnou věc "uprostřed" Pavlova slavného žití s Bohem.

Pozoruhodný je závěr celé věci: Pavel hledal pomoc tam, kde ji má křesťan hledat - u Pána. Těžko předpokládat, že by se Pavel neuměl modlit (modlil se zřejmě se vší "charismatickou výbavou"). A přece mu nebylo pomoženo, osten zůstal. Pomocí byla Pavlovi Pánova milost ve stavu slabosti. Jasný důkaz toho, že víc než dokonalost, kterou bychom se mohli chlubit, nebo která by lépe křesťanství "propagovala", žádá Pán oddanost a věrnost, víru ve slabostech, které nás s ním pevně spojují. Jeho pomoc někdy zahanbuje lidskou pýchu (efektnější by přece bylo modlit se tak skvěle, že by osten zmizel!). Pán je ale schopen projevit se ve vší slabosti - to je něco, co se lidskému mínění často příčí. Toto pouto, důvěra v Pánovu pomoc, jeho pomoc ve slabosti (ne od slabosti!) může být důležitější než vědomí vlastní dokonalosti, které se občas snaží vypadat tak, jako by člověk byl perfektní z vlastních sil.

V závěrečných slovech o přijímání příkoří není ani stín nějakého libování si v těžkostech a nepříjemnostech. Pavel totiž jasně vidí, že v těchto slabostech může na sobě více než jindy poznat Kristovu moc. Jeho snášení slabostí není sebetrestáním a sebetrýzněním, ale je dobrým využitím věci jinak nepříjemné.


Evangelium
Mk 6, 1 - 6
Dnešní evangelium navazuje na evangelium minulé neděle nejen zařazením v Markově textu. Tvoří totiž jakýsi významový kontrast k tomu, o čem byla řeč před týdnem. Zatímco tehdy byla ukázána zachraňující moc víry, zde je ukázán protiklad víry - nevěra a její důsledky: znemožnění působnosti té Boží pomoci, která v Kristu přichází.

Ale ani tato příhoda o Ježíšově neúspěšnosti neznamená konec nebo přerušení jeho působnosti. Naopak, v dalším textu čteme o rozeslání učedníků a o Herodově reakci na Ježíšovo působení. Tento úkaz se potom v dějinách církve opakuje a to od počátku do dnešních dob. Podobně jako jáhen Filip a další působili po vyhnání z Jeruzaléma v jiných částech Palestiny i dále v jiných územích, působili vyhnaní nebo odmítnutí Ježíšovi učedníci úspěšně někde jinde než tam, kde se jich zřekli.

Celé nedorozumění v Nazaretě je exemplární ukázkou toho, jak lidé zaměňují Boží a mimořádné. Moudré učení i zázraky by byli brali, kdyby ten, kdo to všechno konal, byl nějak mimořádný, odněkud odjinud, pokud možná z neznáma. Ale tytéž činy od známého člověka jim nic neříkají. Najednou jakoby zapomněli, co jako věřící Židé věděli - že Bůh působí všude a ve všem, že není vázán na nic mimořádného.

Učení v synagoze v sobotu nebylo ničím mimořádným, každý cestující rabi to mohl dělat a bylo to přijímáno s úctou. Ovšem Ježíš nebyl tím, který by jen tlumočil, co slyšel od jiných rabínů. Byl prorokem, tedy člověkem, pověřeným a poslaným Bohem k tomu, aby slovy i činy oznamoval a dosvědčoval Boží vůli. To ovšem dovede přijmout jen ten, kdo je ochoten tuto vůli respektovat, kdo chce být Bohem poučen. Pokud tato ochota je chabá, nepomohou sebelepší kvality proroka. To platilo za Ježíšovy doby a platí to podnes. Prorok se nemusí stydět za svou nemohoucnost setká-li se s vyloženou nevírou, neochotou k přijetí Božích věcí. Ale má vědět, že tím jeho možnosti a hlavně jeho úkol a poslání nekončí. Je třeba jít k jiným, Bůh má všude své lidi.


K úvaze
2 Kor 12, 7 - 10
I na křesťana působí jakýsi kult síly a nezávislosti, který je v dnešní společnosti dost rozšířen. Být slabým, to nebývá považováno ani u křesťana za nic dobrého, nadějeplného a únosného. A pokud hledá křesťan pomoc u Krista, pak by ji chtěl mít pokud možná hned a plně, chtěl by, aby díky Kristu nebyl ani trochu nemohoucí, ani trochu slabý, tím méně aby chodil s nějakým satanovým ostnem v těle. Objevit Kristovu sílu ve slabosti nijak neznamená oblíbit si sebemrskačství. Znamená to objevit moudrost a předpokládá to nedělat si o sobě iluze, ale přijmout pravdu o sobě samém.

Mk 6, 1 - 6
Nabízejí se dvě témata. Jednak téma víra. Ve srovnání s perikopou minulé neděle je vidět, že i malá víra apoštolů, ve které za bouře budili Krista, vede k nějaké záchraně, zatímco odmítnutí Božího daru z velice lidských ohledů a důvodů ("toho Ježíše známe odedávna a nikdy nic takového nedělal!"), záchranu prakticky vylučuje.

Druhé téma se týká působení církve, křesťanů dnes. Týká se prorockého poslání, které v sobě církev nese, které platí nějakým způsobem pro všechny křesťany. Prorocké poslání znamená dosvědčovat Boží pravdu dnes a působit v Boží síle a moci. K tomu je v zásadě každý křesťan vyzbrojen (viz 1 Kor 12, Ef 4, 7 - 16). Dnes prožívá církev totéž, co zažíval Ježíš - úspěch i neúspěch, přijetí i nepřijetí. Jak reagovat na nepřijetí? Vidíme, že Ježíš nikoho nekonečně nepřesvědčuje, nenutí ani se nevnucuje, ale odchází a posílá učedníky jinam. Toto ovšem není děláno v lidské svévoli, ale v plnosti Ducha. Církvi dnes jistě nezbývá jiná cesta.


Myšlenky k promluvě
Mk 6, 1-6
Připomeňme si nejdříve evangelium minulé neděle. Tam se mluvilo o víře - o víře nemocné ženy a o víře otce jehož dcera umírala. V obou případech Ježíš na tuto víru odpověděl činem, nemocní byli uzdraveni, těm, kteří v něho doufali, bylo pomoženo. Dnešní evangelium ukazuje opak, totiž nevíru. Nazaretští se nejdřív podiví Ježíšově moudrosti, ale vzápětí si uvědomí, že Ježíš pro ně není neznámou postavou. Je jedním z nich, znají jeho příbuzné a tak nejenže od něj nečekají nic mimořádného, ale dělá jim možná i potíže připustit, že ten, který je jedním z nich, by je mohl v něčem převyšovat. Je to lidsky obyčejné a pochopitelné. Ale zároveň je hned vidět důsledek - Ježíš nemohl mezi nimi celkem nic vykonat. Chyběla víra - nechyběla Ježíšova moc!

Je tedy dobré si v této souvislosti uvědomit, co víra, o které je v evangeliu minulé a dnešní neděle řeč, vlastně znamená.

Na první pohled se zdá, že když si člověk něco přeje a věří prostě, že mu to Bůh skrze Ježíše dá, a že tedy Bůh musí takovéto přání vyplnit. Jenže to by byl omyl. To by totiž nebyla víra v Krista - Spasitele, ale víra, kterou by člověk dál kroužil kolem sebe - víra ve splnění jeho přání, víra spíš pohádková. Tuto víru ovšem Ježíš nežádá. On chce, aby člověk uvěřil - pochopil, že v něm, v Ježíši, přišla Boží moc, že v něm přišla Boží záchrana, která je člověku nabídnuta. A jakmile si člověk stačí sám a říká si: "Co já mohu od toho Ježíše vůbec dostat?", zavírá mu dveře. Ježíš je stále dost mocný, ale člověk svou nevírou je schopen zavřít k sobě dveře, vyřadit Ježíšovu moc ze hry. Je to podivné, ale tak nás Bůh bere vážně.

Podívejme se však do evangelia ještě dál. Ježíšovo působení nekončí tím, že ho Nazaretští prakticky odmítli. Ježíš přichází dál, jinam. Jeho poslání není totiž nevírou změněno nebo odstraněno. A tak je to v dějinách stále. Boží věc je dána do světa, evangelium je stále ve světě hlásáno. Nikdo z jeho hlasatelů nenaráží jen na souhlas, přijetí. Ale odmítnutí neznamená konec evangelia. Znamená jen vybídnutí, jít jinam a pokračovat ve svěřeném úkolu. A kdekoliv je evangelium přijato, začnou se dít Boží věci. Začne se měnit to, co je jinak nezměnitelné, pohybovat to, co bylo stále nehybné. Ale co se naštěstí nestane - nezačnou se jen tak plnit lidská přání jedno za druhým. Kdyby totiž Bůh přistoupil na to, že nám bude ze své štědrosti plnit nejdříve a hlavně naše přání, bylo by to nakonec pro nás zlé. Byli bychom totiž stále jen sami u sebe, v kruhu svých tužeb, svých nápadů, ale také svých hříchů a své slabosti.

Naštěstí tomu tak není. Ježíš nám nabízí vyvedení z kruhu vlastních přání a vlastních hříchů do okruhu Boží lásky, Božího království, prostě nabízí nám záchranu. Jeho nabídka je trvalá a mocná. Jde jen o to, zda člověk Ježíši uvěří, nebo jestli zůstane u toho, že ho bude posuzovat.