Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
14. neděle v mezidobí B / Víc než tesař

1. čtení Ez 2,2-5

2Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak Bůh mluví ke mně a 3praví: "Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil, oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. 4Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! 5A oni - ať už poslechnou nebo ne, je to vskutku vzpurné plemeno - musí poznat, že byl mezi nimi prorok!"


Bůh svěřuje Ezechielovi poslání jít k Izraelitům s jedním cílem: ať poznají, že mezi nimi je prorok (tj. ať poznají, že Bůh je neopustil). Hospodin je totiž Bůh věrný, a proto přichází a oslovuje vždy znovu.





Mezizpěv Žl 122

Naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje.

Zvedám své oči k tobě, - který trůníš na nebi. - Hle, jako oči služebníků hledí - na ruce svých pánů. *

Jako oči služebnice hledí - na ruce své paní, - tak hledí naše oči na Hospodina, našeho Boha, - dokud se nad námi nesmiluje. *

Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi, - neboť jsme přesyceni pohanou. - Přesycena je naše duše - výsměchem boháčů, pohanou pyšných. *





2. čtení 2 Kor 12,7-10

Bratři! 7Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. 8Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. 9Ale on mi řekl: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti." Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. 10Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.


Tento úryvek je jeden z nejdiskutovanější kvůli záhadnému výroku "byl mi dán osten, posel Satanův". Patrně se tím míní všechny ty těžkosti (při apoštolátu), které pokořují a vysilují Pavla. A protože Pavel bude i v takových extrémních situacích vítězem (pokud se spolehne na Boží příklon), o to zřetelněji bude vidět Boží moc.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Duch Páně je nade mnou: poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst. Aleluja.



Evangelium Mk 6,1-6

1Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. 2Příští sobotu začal učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: "Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! 3Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?" 4A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim řekl: "Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině." 5A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. 6Divil se jejich nevíře.


Tento text završuje druhou část evangelia (3,7-6,6) a ukazuje výsledek Ježíšovy misie v Nazaretě. Reakce lidí však nepřekračuje pouhý údiv (negativní). Jakmile "jde do tuhého" a je třeba se rozhodnout pro evangelium, přichází odmítnutí. Proč? Protože obyvatelé Nazareta se dívají na Krista "příliš lidsky", škatulkují ho jako každého jiného člověka: "známe jeho příbuzné", "víme o jeho práci". A nejsou ochotní vidět v Kristu něco víc, "víc než tesaře".




K hlubšímu porozumění textu

1 Mistr se vrací do svého domova čili do Nazareta (viz 1,9). Učedníci doprovázejí Ježíše, ve shodě se svým základním posláním "být s Ježíšem" (3,13). Už od 3,13 se mlčky předpokládá jejich přítomnost vedle Mistra. A díky výslovné zmínce o nich se připravuje půda pro následující perikopu, kde se hovoří o jejich vyslání (6,7-13). Jak negativní, tak pozitivní ozvěny na Ježíšovu činnost mají připravit apoštoly na obdobné reakce (6,10-11).

2 Ježíš učí v sobotu v synagóze, jak to běžně dělal (1,21.39). Přece jenom toto vyučování se liší od dřívějších vystoupení: Ježíš se stal už věhlasným a vstupuje před svými krajany. Předchozí Ježíšovo vystoupení v synagóze skončilo jednoznačným odmítnutím ze strany farizeů a herodovců (3,1-6). I teď se vystoupení v synagóze setkává s odmítnutím, tentokrát ze strany příbuzných a "krajanů". Sloveso "byli překvapeni" může mít pozitivní význam (7,37; 11,18), ale i negativní (ne-víra, 10,26). Tento negativní význam je i v našem verši, jak nasvědčují nevěřícné otázky (v. 3), výrok o nepřijetí proroka ve vlasti (v. 4) a postoj ne-víry (v. 6).

Posluchači se ptají, odkud Ježíš má tu moudrost. Odkud - od Boha, či od lidí (11,30), nebo dokonce od Satana (3,22.30)? Nazareťané shledávají, že Ježíšovo učení překonává jejich představy a očekávání o něm. Opět se objevuje dvojice slova - mocné skutky (Sk 1,1): Boží království přichází v Ježíšových slovech a mocných činech. Moudrost a moc (k zázrakům) jsou charakteristickými znaky Boha (Job 12,13), Mesiáše (Iz 11,2).

3 Ježíš má obyčejný původ a postavení (není to rabín, ani kněz, ani člen aristokracie). Pozornost budí nezvyklé označení "syn Mariin". Bylo učiněno mnoho pokusů, jak vysvětlit toto označení. Nejlépe obstojí to vysvětlení, že zde nemáme označení "formální genealogické" (po právní stránce se původ určoval po otci), ale "informativní popisné" (prostě informovat, že Maria byla Ježíšovou matkou). Ježíš je dále označen jako tesař - přesněji vzato příslušné řecké slovo označuje toho, kdo zpracovává kámen, kov nebo dřevo (tzn. řemeslník). Teprve v 2. st., u Justýna, nacházíme upřesnění, že Ježíš byl tesařem. Pojem "bratři" se v židovství používalo i pro označení bratranců - nemusíme jej brát tedy doslova.

"Otázky" Nazareťanů podtrhují, že Ježíš vypadal jako normální člověk, který nevybočoval z "normálu" - měl zaměstnání a příbuzné, jak to všichni koneckonců věděli. Tato znalost o tom, kdo Ježíš skutečně je, vedla běžné obyvatele Nazareta k odmítnutí představy, že by si Bůh mohl Ježíše používat mimořádným způsobem. Jádrem perikopy je otázka: "Ježíš je syn Mariin, anebo syn Boží (15,39)?" Syn Boží nemusíme chápat jako označení božství, ale Ježíšova mesiášství.

4 Pohoršovali se nad ním - není to obyčejná "zaraženost", ale urážka náboženského cítění. Sloveso se používá pro označení pádu (zakopnutím o kámen na cestě). Nazareťané "narazili" na Ježíšova slova (i činy) a "zakopli". Ježíšova slova a skutky byly pro ně hádankou, neznámou, otazníkem. Tyto činy (byť mocné!) o sobě nemají "smysl" pro ty, kdo jsou vně. Samy o sobě, ani činy ani slova neodhalují jasně, kdo Ježíš je. Proto je nutná víra. Je zajímavé, že tato neúspěšná nazaretská misie přichází na řadu po úspěšných uzdraveních, doprovázených postojem víry (víra ženy s krvotokem, 5,24-35, nebo Jaira, 5,36).

Jako reakce na odmítnutí Ježíš vyslovuje přísloví: proroku je znevážen nejen ve své vlasti, ale dokonce doma a u svých příbuzných - tímto upřesněním (doma a u svých příbuzných) se ještě důrazněji podtrhuje nepřijetí ze strany těch, kdo znají proroka nejlépe. Slovem "prorok" máme rozumět člověka, který jedná jménem Božím (Ježíš je tedy někdo víc než tesař, je to Boží muž). Výrok může být snadno vyložen špatně, pokud nemáme na mysli, že se jedná o přísloví - a každé přísloví vyjadřuje určitou zkušenost způsobem zevšeobecňujícím a lapidárním, bez nároků na absolutní platnost (bez výjimek). A totéž platí zde - ačkoli se Ježíš setkal se všeobecným nepřijetím, i ve své vlasti mohl vykonat několik mocných činů, protože se u některých setkal s vírou (v. 5). Z těchto poznámek také vyplývá, že mezi těmi, kdo "znevážili proroka", nemusíme zahrnout Ježíšovu matku Marii.

5-6 Ježíš není pouhý divotvůrce nebo člověk s magickými schopnostmi, proto nekoná zázraky tam, kde se nesetkává s vírou. Ačkoli zázrak není striktně vázaný na víru (což je zjevné při zázraku mrtvé Jairovy dcery, Mk 5,41), Ježíš nemůže konat divy tam, kde se setkává s výslovnou ne-vírou a uzavřeností: "nevíra paralyzuje Ježíšovu ruku". Ježíšův údiv je pak svědectvím o jeho skutečném lidství.


Společné rysy prvního čtení a evangelia: Prorok odmítnutý od "vlastních".





K úvaze

Neznámý známý.

Takový byl Ježíš pro mnohé současníky, jak nám potvrdilo i vystoupení v nazaretské synagóze. Kristus se ve svém domově sice setkal s údivem (který je předstupněm otevřenosti víry), ale bohužel s údivem nevěřícím: "Přece nežijí jeho příbuzní mezi námi? Není to ten tesař?" Jako kdyby řekli: "No ano, vždyť je to náš Fanda!" Obyvatelé Nazareta si byli tak jistí, že vědí, co se dá očekávat a co ne, že Ježíš neměl se svou novou zvěstí žádnou šanci. Jak těžké bylo přijmout, že Ježíš není jen tesař, vysvítá také z toho, že při jiné příležitosti příbuzní měli za to, že se pomátl (3,21)!

Co bylo překážkou odmítnutí? Paradoxně to, že Nazareťané Ježíše "znali". Oproti tomu ti, kteří Ježíše neznali, očekávali překvapivě mnoho, protože on byl pro ně "nepopsaným listem".

I nám hrozí to, co obyvatelům Nazareta, protože my také Ježíše "známe". Avšak s tím rozdílem, že Nazareťané znali Ježíše příliš jako člověka ("známe jeho matku, jeho příbuzné, prostě je to náš soused"), my příliš jako Boha, který "je v jiných sférách" a nevstupuje do našeho života. U obou přístupů je však společné jedno: Ježíš nemá, co říct a co dát. Ježíš "není pro nás". Máme s ním dobré "sousedské vztahy" - nic po nás nikdy nechtěl, my od něj také ne. Nikdy nám nic zlého neudělal… ale dobrého také ne. Nemáme s ním "žádné konflikty". Možná máme s Kristem "dobrý vztah" podobně jako jeho sousedé v Nazaretě (chodíme "do kostela", nevadí nám). Tak dobrý vztah… že od něj "nečekáme nic". A najednou tento "Fanda" klade nárok, že je někdo víc než pouhý soused a řemeslník! Slibuje, že má moc proměňovat naši šedou existenci - svým slovem a činy. Protože on není pouhý tesař. Lépe řečeno - on je ten tesař, který má mimořádně účinné nástroje. Opracovává nás, aby si z nás vytvořil něco nového, "novou nádobu", podobně jako s Pavlem (Sk 9,15).

Tento tesař však nechce opracovávat "nás bez nás". Očekává naši víru - naše ano, že se chceme podvolit jeho rukám. "Ano", že důvěřujeme jeho moci. "Ano", že čekáme od něj dobré věci. "Ano", že jeho moc je větší než všechno to negativní, co prostupuje naše dny. A že tato moc obrábí naše ztvrdliny a odstraní shnilé části.

Věříš, že Ježíš je víc než pouhý tesař? A věříš, že Ježíš není "Bůh v oblacích"?





K aplikaci

1. I pro tebe bude asi těžké být Božím svědkem (slovy či činy) před těmi, kteří neznají Boha, anebo se proti Bohu výslovně staví. Pros "Boha zástupů", aby ti dal sílu být věrným svědkem i před těmito lidmi.

2. Velmi podnětná je věta "stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti." Krátce můžeš o tom přemýšlet a pak si to napsat na kus papíru (a dát na viditelné místo), aby sis tak připomínal tuto pravdu právě tehdy, když budeš prožívat slabost.

3. Co je "překážkou" tvé bezmezné víře v Krista? Zklamání, že on někdy nesplnil tvoje přání? Nebo že nikdy pro tebe nic neudělal?