Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
14. neděle v mezidobí /Stůl slova - Aleš Opatrný

14. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Zach 9,9-10
Mesiánské proroctví Zachariášovo mluví o mesiáši-králi, který nese rysy jak Davidovy (prostota a moc), tak Šalamounovy (rozsáhlá vláda, král pokoje, přesněji "šalomu"). Jakkoliv je líčen jeho příchod obrazy válečného vítězství, je představován jako král, přinášející pokoj široko daleko.


2. čtení
Řím 8,9.11-13
Hlavním tématem osmé kapitoly listu Římanům je Duch svatý. Přesto se nedá říci že by snad byla naukou o Duchu jako takovém. Je spíš řečí o životě křesťana, o jeho existování. A tato existence je ukazována jako po výtce existence z Ducha. Ještě na jednu věc je třeba upozornit: Pavel nepojednává o Duchu svatém jako o samostatné veličině, jako o tom, kdo by mohl existovat bez Krista. Duch a vzkříšený Ježíš patří neodlučitelně k sobě.

V 9 - zde Pavel navazuje na to, co řekl ve V 2. Protiklad "život podle těla - život podle Ducha" je třeba brát v pavlovském významu, ne v jazykovém schématu běžné asketiky a nebiblického dualismu duše (dobrý princip) - tělo (zlý princip). Pro Pavla je život podle těla totéž, jako život podle zásad a požadavků tohoto světa, světa odcizeného Bohu. Život podle Ducha je pak životem podle Ducha Ježíšova, v jeho síle, což prakticky znamená vcelku totéž co následování Ježíše. Doslovný překlad je "nejste v těle, nýbrž v Duchu". Tím ovšem není míněno, že bychom nebyli v pozemském těle, je tím míněno to, co bylo vyloženo výše.

Život v Duchu není něco, co by měli mít římští křesťané navíc. Pavel je na život v Duchu upomíná jako na samozřejmý a dříve už známý způsob jejich existence. Jsou-li totiž Kristovi (a to od uvedení do církve jsou!), přebývá v nich Duch Boží - to plyne z negativně pojaté výpovědi závěru verše 9 (=kdo má Kristova Ducha, ten je jeho). Říká jim tedy: "Žijte to, čím jste!"

V 10 - je v lekcionáři vynechán, asi pro usnadnění výkladu perikopy. Přihlédneme ale k němu. Je-li v člověku Kristus, pak je člověk k němu poután a nemá v hříchu žádnou šanci (viz výklady minulé neděle). A jak je Kristus v křesťanu? Svým Duchem. A tento Duch znamená život (Boží!), život ve spravedlnosti. Spravedlnost zde ale není míněna právnicky, nýbrž biblicky, znamená tedy život, jaký před Bohem obstojí, život svatý.

V 11 - tady je tělem rozuměno vlastní tělo křesťanů, nebo přesněji: jejich lidská existence. A ta je smrtelná. Tato existence člověka se stane nesmrtelnou, totiž schopnou Božího vzkříšení díky Duchu svatému, Duchu Ježíšovu, který je současně Duchem Otce. Když totiž v nás sídlí (a působí) Duch Ježíšův, budeme povoláni k životu podobně jako On, Ježíš. Zde je nutno vidět komplementárnost výroků "Duch je z Otce" a "Duch je ze Syna" a výroků "Ježíš vstal z mrtvých (=sám)" a "Ježíš byl vzkříšen (Otcem)".

Naděje křesťana je tedy v tom, že je Kristův, tedy že má jeho Ducha a tento Duch v něm přemáhá hřích a smrt. Jak toto prožít je ovšem téma překračující rámec našeho výkladu.

V 12 a 13 ukazují některé praktické důsledky toho, co bylo v předcházejících verších řečeno. Lze jim ale snadno špatně porozumět. Tedy především: tyto verše nejsou výzvou k nepřátelskému postoji k vlastnímu tělu (je přece Božím dílem!) a nejsou výzvou k doslovnému umrtvování vlastního těla. Jsou to slova o svobodě a nesvobodě, o tom, komu má a nemá být křesťan zavázán a podřízen, co má a co nemá být pro něho směrodatným. V Adamovi se člověk odklonil od Boha. Důsledkem bylo, že se dostal pod trvalou vládu toho, co bylo Bohu odcizeno, že ztratil svůj bezprostřední vztah k Bohu. A kdo je křesťanem, je z toho všeho osvobozen - není totiž povinen nechat se zotročovat ničím bez-božným, a už vůbec se nemusí a nemá točit kolem sebe samého. Toto všechno je u Pavla shrnuto do výrazu" život podle těla". Je tedy osvobozen, protože může žít z Ducha Kristova a jeho silou tyto nepřátelské síly přemáhat. Aby Pavel ukázal, o jak velké věci jde, volí ten nejostřejší protiklad: život a smrt. Život podle těla (tedy podle světa, podle sebe) je tolik co smrt. Život podle Ducha je opak, a to ten nejvíc žádoucí, totiž život.

Tím ovšem není popřena nijak asketika jako taková. Je ale popřena jakožto samoúčel nebo jako výraz agrese vůči sobě samému. Legitimní křesťanská asketika nemůže vycházet z ničeho temného, nemůže vycházet ze strachu nebo ze skryté nenávisti ze sebe sama, může vycházet jen z Ducha. Ale může nabýt těch nejpevnějších forem a zásadního významu, jestliže má člověku umožňovat žít trvale ve svobodě, popírá-li smrt, vzešlou z vlády tohoto světa a otevírá-li život z Ducha.


Evangelium
Mt 11,25-30
Pro svou neobyčejnou jemnost bývá tato perikopa nazývána "janovským místem u synoptiků". Nedejme se ovšem mýlit. Není to text sladký, je to text o následování Ježíše. Začíná chvalozpěvem na Boží moudrost a dobrotu, který je spojen s radostí nad jedinečným vztahem Otce a Syna. Potom se teprve obrací k lidem nepatrným s poselstvím útěchy, ke které se jde cestou následování Ježíše.


K úvaze
Řím 8,9.11-13
Pavel zde nemluví o žádných exkluzivních duchovních cestách. Mluví ke křesťanské obci, tedy k "řadovým křesťanům" o tom, jak mají vést svůj život. Jeho slova jsou tedy určena všem. Křesťanství totiž není pro Pavla životem podle ušlechtilých zásad (humanismus), ani život podle přísných pravidel (židovské zákonictví), ale je pro něj životem z Ducha. A toto není nějaká mysteriózní záležitost pro zasvěcené jako v gnozi, ani nějaká cesta speciálních nauk a praktik. Život z Ducha je jednak darem vzkříšeného Krista, účast na jeho životě, na jeho vzkříšení a současně je to následování. To ovšem není bez kříže (viz Pavlův život sám), ale je to boj předem vyhraný, i když zdaleka ne vždy lidsky úspěšný, protože se při něm vyhraje věčný život, který už nám byl darován. To vše ovšem za předpokladu, že nežijeme podle tohoto světa, z jeho jistot a nadějí. Všechny tyto velké věci v člověku začínají iniciací, uvedením do křesťanského života, což je křest + biřmování + eucharistie.


Myšlenky k promluvě
Není to dnes nic zvláštního, když slyšíme někoho mluvit o duchovní stránce člověka, o jeho duchovním rozměru, o potřebě tento duchovní rozměr posilovat, rozvíjet. Nedejme se ovšem mýlit. Zde se mluví většinou o něčem jiném, než o čem psal apoštol Pavel v listě Římanům, ze kterého jsme před chvílí četli. Duchovnost, spiritualita, o které se dnes mnohde mluví, je vlastně jen jedna stránka člověka. Na rozdíl od primitivního marxistického nebo jakéhokoliv jiného materialismu totiž soudní lidé chápou a tvrdí, že člověk nemá jen své biologické potřeby, že není jen ekonomickým činitelem, výrobcem a spotřebitelem, ale že je osobností, která má řadu oblastí, řadu rozměrů, mezi nimi i rozměr duchovní. Je tedy schopen se zabývat i jinými věcmi, než věcmi materiálními - a měl by to dělat.

Pavel ovšem svým Římanům nemluví o nějaké duchovní dimenzi člověka. Mluví o Duchu s velkým "D", o osobě Ducha svatého, o tom Duchu, kterého podle svých slibů daroval Ježíš těm, kdo v něho uvěřili. A tento Duch není jen nějakým doplňkem člověka, není jen příkrasou. Pavel říká velmi závažné slovo: jde o Ducha svatého, který vzkřísil Ježíše z mrtvých a který vzkřísí i nás. O toho, který je silnější než smrt, mocnější než lidská slabost, který je silný jako Bůh - protože sám Bohem, božskou osobou je. Pavel říká, že tento Duch Boží v nás přebývá. Koho tím Pavel myslí? Není na to těžká odpověď. Myslí tím adresáty svého listu, a to byli křesťané, křesťanská obec. Duch Boží je skutečně dáván každému, kdo se stává ve křtu křesťanem. Obdarování tímto Duchem je pak zpečetěno biřmováním. Další slova jsou snad ještě ostřejší, když Pavel říká: "Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho". Ani zde není míněno nějaké jen vnitřní spříznění s Ježíšem, situace, ve které bychom jednali podobně jako on, tedy v tom smyslu "v jeho duchu". Zde je míněn Duch jako osoba, ten, který, jak se modlíme v Kredu, "z Otce i Syna vychází". Protože jsme tímto Duchem obdarováni, jsme svobodni. Nemusíme žít podle diktátu světa (to je to, co Pavel říká slovem "žít podle těla"), nemusíme se bát, že ztratíme přízeň světa. Naší šancí je život, který vede ten Duch svatý, který v nás bydlí. Takový způsob života vede k plnému životu, a to dokonce k životu věčnému.

Pro křesťana tedy nemůže být dostatečná nějaká "duchovní dimenze člověka", nemůže pro něj být dostatečným občas si na Ducha svatého vzpomenout a o něco ho poprosit. Pavel vidí věc tak, že život z Ducha je základní (a jedině možný) způsob života skutečně křesťanského. Jinými slovy řečeno: chce-li být člověk v tomto světě Kristovým, potom to jde jen tehdy, jestliže přijme ten nejskvělejší dar, který Kristus daroval, totiž jeho Ducha. A jestli podle tohoto Ducha a z tohoto Ducha bude žít.