Sekce: Kázání
Období během roku (cyklus C)
16. neděle v mezidobí C / Hostit Ježíše
Jde o to, že je třeba nejprve naslouchat, přijmout Ježíšovo slovo a nasměrování – a teprve pak na základě toho slova jednat.
1. čtení Gn 18,1-10a
1Hospodin se zjevil Abrahámovi v doubravě Mamre, když seděl za největšího denního parna u vchodu do stanu. 2Když totiž zdvihl své oči a podíval se, hle - stáli před ním tři muži. Sotva je spatřil, běžel jim vstříc od vchodu do stanu, poklonil se až k zemi, 3a řekl: „Můj pane, jestliže jsem nalezl přízeň v tvých očích, nepřecházej kolem svého služebníka. 4Připraví se trochu vody, abyste si umyli nohy, a odpočinete si pod stromem. 5Přinesu kousek chleba, posílíte se a pak můžete jít dál, neboť proč byste jinak šli kolem svého služebníka?“ Odpověděli: „Nuže, udělej, jak jsi řekl!“ 6Abrahám pospíšil do stanu k Sáře a pravil: „Honem vezmi tři měřice mouky, té nejjemnější, zadělej ji a upeč placky!“ 7Potom Abrahám běžel ke stádu, vzal mladé krmné tele a dal ho služebníkovi, aby ho rychle upravil. 8Pak vzal kyselé i sladké mléko, tele již upravené a předložil jim to. Obsluhoval je pod stromem, zatímco jedli. 9Zeptali se: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ 10(Hospodin) řekl: „Vrátím se k tobě napřesrok v tento čas a tvá žena Sára bude mít syna.“
Tento úryvek se dá považovat za vzorový k tématu „pohostinnosti“. Abrahámova dobrota umožnila proniknout do tajemství tří tajemných postav: nejedná se o pouhé lidi, ale o nadpřirozené bytosti. Pohostinnost umožňuje setkání se samotným Bohem.
Mezizpěv Žl 14 / Hospodine, kdo smí prodlévat v tvém stánku?
Kdo žije bez vady a koná spravedlnost, - upřímně smýšlí ve svém srdci, - svým jazykem nepomlouvá. *
Nečiní příkoří svému bližnímu, - netupí svého souseda. - Nešlechetným člověkem pohrdá, - ale váží si těch, kdo se bojí Hospodina. *
Nelichvaří svými penězi - a nebere úplatky proti nevinnému. - Kdo takto jedná, - nikdy nezakolísá! *
2. čtení Kol 1,24-28
Bratři! 24Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev. 25Do jejích služeb jsem se dal, jak to bylo ve shodě s Božím darem, který mi Bůh svěřil, abych vám plně oznámil Boží slovo, 26totiž to tajemné rozhodnutí, které bylo skryté od věků a od pokolení, ale které teď bylo odhaleno jeho věřícím: 27těm Bůh chtěl oznámit, jaké bohatství božské slávy je pro pohany v tomto tajemném rozhodnutí. A to je: Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu. 28O něm my kážeme, každého člověka napomínáme, každého člověka učíme s veškerou moudrostí, abychom každého člověka učinili dokonalým ve spojení s Kristem.
Apoštol trpí ve vězení kvůli evangeliu, kvůli Kristu. Proto je přesvědčený, že toto utrpení je účastí na utrpení samotného Krista. Ne že by bylo potřeba něco doplnit k míře utrpení Kristova – Kristus vytrpěl vše, co bylo potřeba snášet pro naši spásu. Zachraňující síla tohoto utrpení se má však zpřítomnit, a to se děje například skrze utrpení apoštola (ale také skrze modlitbu, svátosti, službu lásky).
Zpěv před evangeliem
Aleluja. Blahoslavení, kteří slovo Páně uchovávají v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí užitek. Aleluja.
Evangelium Lk 10,38-42
38Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena, jménem Marta. 39Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám, a poslouchala jeho řeč. 40Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ 41Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. 42Jen málo je třeba, ano jen jedno. Marie si vybrala nejlepší úděl, a ten jí nikdo nevezme.“
Obrat „sedět u Ježíšových nohou a naslouchat“ je typický pro Lukáše a označuje příznačný postoj učedníka. Pokud chce někdo následovat Krista, musí si sednout k jeho nohám a naslouchat. V tomto textu nejde o vyzdvižení „kontemplace“ (modlitby, naslouchání) na úkor aktivního života: spíš jde o to, že je třeba nejprve naslouchat, přijmout Ježíšovo slovo a nasměrování – a teprve pak na základě toho slova jednat. V kontextu liturgie je tento úryvek ilustrací pohostinnosti.
K hlubšímu porozumění textu
38-39 Je to text, který nesouvisí s předchozí perikopou o milosrdném Samaritánu (pokud nepřipustíme jako společného jmenovatele „získání věčného života“). Snad bychom mohli určit další společný bod, a to „kontrast mezi dvěma (resp. třemi) postavami“: v předchozí perikopě byl protiklad mezi Samaritánem a knězem i levitou, zatímco v tomto textu je kontrast mezi Martou a Marií. Přesněji jsou postaveny do protikladu dvě různé reakce na Ježíše: „naslouchat“, anebo „být zaneprázdněný, ustaraný“ (obě slovesa jsou v imperfektu, tj. v průběhovém minulém čase, vyjadřují tak určitý postoj).
Maria byla u Ježíšových nohou, v postoji naslouchající učednice. Ježíš, na rozdíl od zvyklostí rabínů, vyučuje ženu. A vůbec se dá říct, že Kristus musel šokovat své současníky tím, že přijímal mezi učedníky ženy (viz také 8,3).
40 Marta, na rozdíl od Marie, je hyperaktivní (možná má v sobě pocit povinnosti, protože ona je „paní domácí“, Ježíš přišel do jejího domu, konečně jméno Marta znamená „paní“). Zdálo by se, že Ježíšovi se dostalo harmonického přijetí – Marta pečuje o hmotnou stránku, Marie o duchovní. Rovnováha je narušena Martou, která si toho na sebe pohoštěním ve velkém stylu naložila příliš. Používá se zde sloveso velmi málo frekventované, znamenající „být tažen na všechny strany, být pohlcen, zaneprázdněn, rozptýlen“. Toto sloveso má komplementární smysl „odtrhnout se od něčeho a nechat se pohltit mnohými jinými“. Marta tedy, ačkoli je omluvitelná, dělá tu zásadní chybu, že nežije „to podstatné“, přítomný okamžik, setkání s Kristem, který přišel do jejího domu. Unavená a osamělá propadá duchu vyčítání, kritizuje samotného Krista („je ti jedno…“) a sestru („nechala mě samotnou“). Přitom si toto všechno způsobila ona sama! Ona „za to může“, ne Kristus nebo Maria. Marta plasticky ukazuje, k jakým důsledkům vede izolování se od Krista, od jeho slova, od společenství. A toto nebezpečí je o to záludnější, že se dá nálepkovat „křesťansky“ jako služba. Činnost bez naslouchání evangeliu (bez primátu Kristova) je jen karikaturou služby, jednáním na „vlastní pěst“.
Službu máme nejprve přijmout (od Krista), abychom ji pak mohli prokázat. Nejprve je třeba se stát Marií, abychom se pak stali Martou.
41 Možná by se očekávalo, že Ježíš přikáže Marii, aby pomohla sestře, a on sám by mezitím vyčkal, až bude jídlo hotové. Avšak Mistr zareaguje jinak: on, který dosud vyučoval Marii, dává nyní lekci také Martě. Opakované oslovení „Marto, Marto“ zjemňuje následné pokárání.
42 Ježíšova odpověď je velmi subtilní. Na první poslech se zdá, že Mistr ujišťuje Martu, že stačí jen málo, jen jedno jídlo. Avšak pokračování odpovědi prozrazuje, že „jedno“ má jiný, hlubší smysl: je to ono lepší, které nebude vzato od Marie (tím je Ježíšovo slovo). Naslouchání slovu je tou jedinou nezbytnou věcí (podobně jako v Lk 8,15.21). Slovo má tedy přednost před jinými starostmi (je zde protiklad mezi mnohým a jedním). Marta chtěla „poctít“ Ježíše jídlem, ale větší poctou by bylo… věnovat péči samotné návštěvě, věnovat pozornost jeho slovům. V tomto případě péče „o to okolo“ je projevem neúcty k samotné návštěvě.
Služba, která se vyhýbá naslouchání slovu, nemá trvání. Oproti tomu naslouchání slovu je „trvalým dobrem“ (údělem), které nemůže být vzato. Na mysli tane „úděl“ země zaslíbené, zrovna tak „úděl“, kterým je pro levity samotný Hospodin. Obzvlášť zajímavý je tento verš z Ž 73,26.28 (v řeckém překladu Septuaginty): „Bůh mého srdce a můj podíl… lnu k Bohu, je dobré vložit svoji naději v Pána“.
Je však také pravdou, že toto slovo má přinést užitek, plody: třicetinásobné, šedesátinásobné… A koneckonců právě předchozí text o Samaritánovi zřetelně ukazuje, že Ježíš nepranýřuje vnější skutky (on sám přijímal službu od žen, které ho doprovázely a staraly se o něj ze svého majetku – 8,3). Jde o to, aby bylo správné pořadí: nejprve Ježíšovo slovo, pak jednání na základě tohoto slova (je čas naslouchat a čas jednat, srv. Kaz 3,1n.). Ježíš je ten, který má vést naše skutky, proto jeho slovo má mít prvenství.
Společné rysy prvního čtení a evangelia
Pohostinnost – otevřené ruce, srdce k naslouchání. Nechat se obdařit (jako Abrahám, Marie).
K úvaze
Nedávno jsem byl na návštěvě u velmi hodných lidí. Příjemných. Pozorných. Štědrých. Rozkrájeli by se. A doslova neustále krájeli a porcovali maso, knedlíky, zákusky, pečivo. „Jezte, vy nic jíte!“ A rád bych prohodil pár slov, ale nebylo to možné: neustále pendlovali mezi kuchyní a jídelnou, případně se hovor točil kolem jídla. Odcházel jsem se smíšenými pocity. A přitom…. ti hostitelé to mysleli upřímně a dobře. Chybělo jedno: osobní setkání.
A Marta? Podobný případ. A přitom… stačilo málo: sednout si, poslouchat. Tak málo. A tak mnoho by tato „pečlivka ustaraná“ potřebovala Ježíšova slova, která jsou duch a život.
Možná sotva věříme tomu, že je možné „propást“ tak jedinečnou šanci: co je jednoduššího než zaujmout Mariin postoj? Ale, ruku na srdce, mnohdy je pohodlnější zmateně běhat, zařizovat – pohodlnější než se zastavit a naslouchat. Kolikrát nasloucháš ty Pánu? Máš vůbec odvahu se ho ptát, jestli se pustit do nějaké dobročinné akce nebo do lákavé pastorační činnosti?
A ještě jeden podnět: Co bys dělal, kdyby Ježíš přišel k tobě na návštěvu? Anebo lépe – co děláš, když Ježíš k tobě přichází na návštěvu? Moc těžká otázka! Asi namítáš: „A kdy vůbec Ježíš přišel ke mně?“ Přišel, přichází… přinejmenším tehdy, když ho přijímáš v eucharistii. Přinejmenším.
K reflexi
1. Pohostinnost je darem i obdarováním. Jak máš otevřené dveře… ruce a uši?
2. O které bohatství se zde jedná? Poděkoval jsi někdy za to?
3. Jsi spíš Martou, nebo Marií?
