Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
17. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

17. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
2 Král 4, 42 - 44
Evropan se zeptá: "Jak je to možné?" A odpoví si: "To přece není možné, nanejvýš, že by šlo o davovou sugesci." Orientálec, v jehož prostředí toto vyprávění vzniklo, se však zeptá: "Co to znamená? Co mi to říká o Bohu a co to znamená pro můj život?! A tento druh tázání vede k porozumění.

Toto čtení patří do řetězce událostí, které jsou časově od sebe daleko, ale významem k sobě patří: vyvedení z Egypta - mana na poušti - čin Elizea - nasycení zástupu Ježíšem. Ve všech případech jde o péči Hospodinovu, projevenou prostřednictvím proroka. Tato péče je výstižným obrazem Božího zájmu o člověka, nebo, jinak řečeno, obrazem povahy Božího daru: Bůh chce dostatek, v němž by se člověk radoval, v němž by nestrádal, nedává přebytek, který chtějí pyšní nebo chamtiví, který k ničemu dobrému nevede.

Ve Starém zákoně je povaha Božích darů jasně a téměř jedině hmotná (narození potomka, mana, voda ze skály, vítězství v boji, atd.) Ale ani Nový zákon toto neodbourává, i když se objevují i dary mnohem větší. To uvidíme v evangeliu.


2. čtení
Ef 4, 1 - 6
Na počátku existence křesťana nestojí jeho vlastní čin, nebo jeho vlastní zájem, ale povolání, tedy čin, aktivita Boží. Z toho je potom zřejmé, že životní křesťanova cesta není libovolná, nemůže být svévolná, ale má být odpovědí na toto (v podstatě trvající) volání.

I když Pavel mluví o běžných lidských ctnostech, jako je pokora, mírnost, trpělivost, snášení v lásce, jednota (to všechno existuje i u nekřesťanů!), nevkládá tyto věci nikdy na člověka jen zvenku, nevidí v nich něco, co by si člověk sám vymyslel, udělal a Pán Bůh by ho za to pochválil. Pro Pavla tu existují dvě původnější skutečnosti, než je křesťan sám a než je jeho život podle evangelia: tou prvou původní skutečností je Boží úradek, Boží povolání (viz např. Ef 1, 4) a tou druhou je církev, totiž Kristovo mystické tělo, v němž bydlí Duch (v Pavlově pohledu, a ve skutečnosti vůbec nelze vlastně církev a Ducha oddělit; srov.: Ratzinger: Úvod do křesťanství, 3. odd.) . Křesťan je Bohem povolán do církve, která díky Kristu - Hlavě a díky jedinému Duchu, který v ní bydlí, který ji oživuje, je jedna. Křesťan tedy patří jednomu Pánu, do něhož byl včleněn jedním křtem a sdílí s ostatními jednu víru. Jinak by nebyl křesťanem, ale někým jiným. Tato předem daná (ontologická) jednota od křesťana něco požaduje - aby ji neničil, aby ji pochopil, využil, zkrátka, aby "žil způsobem hodným toho povolání..."


Evangelium
Jan 6, 1 - 15
Následující neděle přinášejí průřez 6. kapitolou Janova evangelia. Vyplatí se přečíst si nejprve celou kapitolu vcelku se snahou nechat na sebe působit to, co tam čteme a nevkládat hned do textu "prefabrikované" myšlenky okolo eucharistie. Obsah celé kapitoly, která v jistém ohledu nese v sobě vlastně "celé evangelium", lze shrnout takto: Ježíš odhaluje zčásti tajemství své osoby a tedy svého poslání: je prorokem, který nejen slovem, ale i činem ohlašuje mesiánský čas (6, 1 - 14), je tím, kdo jde suverénně nad mocnostmi zla (po moři), kdo přichází v moci, suverenitě a síle Boží (6, 20 - "já jsem to", toto absolutní sebeoznačení úzce souvisí s Ex 3, 14 - tímto absolutním způsobem označuje sebe sama Hospodin).

Sám je vrcholným darem Božím, "chlebem", tedy tím, z něhož lze žít a bez něhož žít nelze, je sám zdrojem věčného života. Je jedinečný, nepominutelný, Svatý Boží (6, 68 - 69). Teprve do tohoto celku by se měla vsadit eucharistická interpretace pasáží o nasycení zástupů a o Ježíši - chlebu života.

Celá kapitola ukazuje na děj dynamický, není to "statické pojednání".

V2 - za Ježíšem jde zástup - Ježíš se nikde neusadil, aby si otevřel "léčitelskou praxi".

V4 - byly blízko Velikonoce. To je asi údaj spíše významový, než časový - má připomenout paschu, tedy vyjití z Egypta, cestu po poušti a hlavně manu. Ježíš je vřazen do linie Mojžíš - Elizeus - "očekávaný prorok", který uvede mesiánský čas.

Malost prostředků vůči velikosti úkolu , to je staré a opakované biblické téma (malý Izrael unikne velkému a mocnému Egyptu, řada Hospodinových bojů je vedena úspěšně proti přesile, význační muži se rodí neplodným nebo starým matkám, atd.), které zvýrazňuje moc Božího působení. I zde málo chlebů a ryb pro mnoho lidí ukazuje suverenitu a bohatství Boží. Zmínka o nasbíraných koších jen podtrhuje, že všeho bylo skutečně dost. Celé vyprávění směřuje k závěru, který je vložen do úst Petrovi (6, 68 - 69). Tohoto Ježíše je teď třeba se na cestě držet, on vede k cíli. U něho začíná mesiánský čas. Nelze ho udělat pozemským králem - jeho království není z tohoto světa. Za krátký čas, o Velikonocích v Jeruzalémě bude zřetelné, jak jeho kralování vypadá.


K úvaze
Nepřehlédněme, že Boží syn, Ježíš, sytil lidi skutečným chlebem, že svou nejvlastnější podstatu a svůj úkol demonstruje na hmotných, smyslově okusitelných skutečnostech. A to nebylo proto, že lidé v Palestině byli nějak zaostalí, neduchovní apod. To bylo a je proto, že lidé na zemi jsou prostě takoví, že většina věcí musí alespoň nějak projít skrze jejich smysly. Církev to dodnes žije - její nejvzácnější a nejúčinnější prostředky života jsou svátosti, tedy "viditelná znamení neviditelné milosti", u nichž je smysly uchopitelná materiální stránka naprostým a neoddiskutovatelným předpokladem jejich existence a tedy i účinku. Toto by mělo korigovat falešně spiritualistické představy křesťanů (v zásadě skrytý platonismus), které tvrdí, že hmotné věci jsou jen nízké a křesťan by je měl co nejdříve opustit. Mohl by opustit snadno i to, co je Kristovo. Na druhé straně Ježíš nepřišel zařídit trvalý dostatek jídla ani jiné pozemské blaženosti. Jeho pomoc v nemoci nebo v hladu je znamením celé plnosti Božího daru, kterou nelze slovy ani popisovat. Člověk nasycený nejen eucharistií, ale i nasycený jídlem a jakýmkoli dobrým darem, je odkazován k tomu, aby pochopil, jak bohatý je Bůh, ale současně aby pochopil, že jde o víc, než o tyto dary, že žádná materiální hojnost není pro něho dostatečným cílem. Jsme na cestě do zaslíbené země a ta leží (naštěstí!) za hranicemi tohoto světa, i když i do něho proniká. Přestat putovat je tragédií, jít tam bez Ježíše je riskantní, ne-li nemožné. I v dalších nedělích bychom měli u tohoto základního obrazu, totiž putování, zůstat, když budeme uvažovat o celé 6. kapitole.


Myšlenky k promluvě
Jan 6, 1-15
Asi jsme mnohokrát toto evangelium slyšeli. Můžeme se tomu divit, že Ježíš nasytil tak mnoho lidí tak malým množstvím zásob, můžeme závidět těm, kteří to zažili nebo se naopak nedivíme vůbec a řekneme si, že Ježíš je Syn Boží a že tedy není divu, že takto podivuhodně a dobře jedná.

Pokusme se ale podívat ještě lépe a hlouběji na to, o čem evangelium mluví.

Nejdřív nás může zarazit jedna věc: Ježíš mluví o svém nebeském Otci, o Božím království, mluví tedy o samých vznešených věcech - a najednou je tu řeč o něčem tak obyčejném, jako je jídlo. Snad by se to mohlo někomu zdát až nedůstojné, když lidé mají možnost poslouchat Mesiáše, Syna Božího - a myslí na to, že mají hlad. To my bychom ... Těžko říci, jestli bychom na hlad mysleli nebo ne, ale jisté je, že Ježíš nad hlad svých posluchačů povznesen nebyl. Vnímal ho a reagoval na něj. Tak, jako vždy vnímal nouzi a obyčejné potřeby obyčejných i neobyčejných lidí. Bůh má totiž péči o všechno - to jen člověk se snaží přesvědčit sebe sama, že může vybrat ze všech obyčejných a neobyčejných starostí jen některé a sice ty neobyčejné.

Ale podívejme se ještě dále. Ježíš při této akci, při které nejen nasytí zástup, ale dá mu jasně na srozuměnou, že je očekávaným Mesiášem, dělá ještě jednu pozoruhodnou věc. Potřebuje své učedníky. Oni tam nestojí a nedívají s jen, co bude jejich Mistr dělat. Má pro ně úkoly. A jeden z těchto úkolů je velmi pozoruhodný - Ježíš řekne: "Postarejte se, ať se všichni posadí." Vrchol pasivity - sedět! A to mají zařídit učedníci! Ani nemají vybízet k neúnavným prosbám, ani nemají roztřídit zástup na hodné a hříšné, ani nemají nějakým ohromným úsilím opatřit chleba, ale mají přivést zástup ke zcela pasivnímu konání.

A potom Ježíš jedná: modlí se a rozdává - a na všechny se dostane. Neudivuje nás to trochu? Ať už udivuje nebo neudivuje, je zde vidět velmi názorně jedna věc: chce-li člověk od Boha něco dostat, musí se opravdu postavit do pozice přijímajícího. Musí něco očekávat, i kdyby mu všichni říkali, že nemá očekávat nic a že má všechno dělat sám.

Nezažili jsme to už někdy? Nevšimli jsme si někdy, že až ve chvíli, kdy jsme zanechali horečného úsilí, kdy jsme si přestali dělat nekonečné a zbytečné starosti, kdy jsme se prostě zastavili a s důvěrou se zahleděli k Bohu, Bůh začal jednat?

A tato věc se nemění ani dnes. Je možné, že vidíme člověka, který potřebuje pomoc, ale nemůže si pomoci sám ani mu nemůžou pomoci druzí. Je možné, že se sami snažíme pomoct jen proto, aby nikdo nemohl říci, že jsme nic nedělali - i když víme, že tu pomoc nezvládneme podobně, jako učedníci sami nemohli z tak skrovných zásob nasytit tolik lidí. A tak je třeba se postarat, "ať se všichni posadí." Postarat se o to, aby ten, komu chceme pomoci, se na Boha zadíval. Začal od něho něco očekávat. Převedl svou starost na něho. Není to cesta lenosti. Je to cesta, na které roste víra a důvěra, na které se člověk učí s Bohem spolupracovat. A na které je ochoten přijmout jeho dary a to jako skutečné dary, nikoliv jen jako odměny za své domněle vynikající činy.