Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
17. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Rozbor textu

1. čtení
Gn 18,20-32
Náš text je jakýmsi spojovacím mostem mezi vyprávěním o Abrahamovi (Abraham a Boží poslové v Mamre) a vyprávěním o Lotovi (dva poslové u Lota - Gen 12,1-3). Podle rozdělení na prameny, patří náš text k pramenu J (Jahvista). Ten často používá antropomorfismy - nechává jednat (ne smýšlet!) Hospodina výrazně po lidsku.
Klíčem k pochopení Jahvistova díla je Gn 12,1-3. Z tohoto bodu musí být jak "pradějiny", tak i následující děje viděny i posuzovány. Na univerzální propadnutí lidstva hříchu (Gn 2-11) odpovídá Bůh vyvolením jedince, který se má stát celému lidstvu požehnáním. Tímto jedincem je Abraham, na nějž přichází zaslíbení:" V tobě budou požehnána všechna pokolení země." (Gn 12, 3b)
Vyvolený Abraham nejedná jako ten, pro kterého může celý svět zahynout, naopak, jedná zodpovědně vzhledem ke svému okolí, přimlouvá se za ně. Tato přímluva však není magickým prostředkem, který by fungoval sám od sebe: její úspěch závisí na svobodném jednání lidí (kolik se najde spravedlivých?) a na Božím milosrdenství. Objevuje se tu nový teologický motiv: Bůh nereaguje jen na vinu mnohých, ale i na nevinu nečetných. To je ovšem neuvěřitelně dobrá zvěst. Boží "detailní vidění" (žádný spravedlivý mu neunikne) je zárukou spravedlnosti, na niž navazuje milosrdenství. Jádrem perikopy je V 23: "vyhladíš s hříšným i spravedlivého?"
Dialog Abrahama s Hospodinem je obrazem tehdejších vztahů: bylo možné ba nutné smlouvat, na druhé straně suverénní pán (Hospodin) mluví jako suverénní pán. Ale toto smlouvání není hlavním záměrem textu. Ten je spíš v tom, ukázat, jak Bohu záleží neuvěřitelně i na "trošce dobra", jak jeho milosrdenství užije pro veliké dílo i nepatrnou špetku spravedlnosti, která ale musí mít mezi lidmi co najít. Dialog velice názorně a dramaticky snižováním čísel odhaluje, jak "minimalistické představy" má Bůh o kvalitě lidstva a jak velký význam mají životy i několika málo spravedlivých, kteří by se právem mohli cítit v moři nespravedlnosti zapomenutí a bezvýznamní.


2. čtení
Kol 2,12-14
Jsou to jedna z nejstručnějších a nejvýstižnějších slov o křtu a jeho významu. Obraz smrti, položení do hrobu a vzkříšení naznačují, že kontinuita života je u pokřtěného zachována. Současně je ukázáno, že se křtem přichází zcela nová kvalita žití, srovnatelná s novostí vzkříšení. Je tedy pokřtěný člověk tímtéž člověkem a zároveň novým stvořením. Starokřesťanská křestní praxe to vyjadřovala velmi názorně: křtěnec byl ponořen do vody (pohřben) a potom z ní vyzdvižen, tedy povstal k novému životu.


Evangelium
Lk 11,1-13
Do textu o cestě do Jeruzaléma, který začal 9,51 je vsazena rozměrná vsuvka (11,1-13,21), která je poučením, rozvíjí Ježíšovo učení tváří v tvář smrti. Náš úryvek do této vsuvky patří a konkretizuje slova, řečená v předchozím textu, tedy vysvětluje, jak je třeba slyšet slovo Pánovo, aby člověk dostal úděl, který mu nebude odňat.
Náš úryvek sestává ze tří částí:
11,1-4: modlitba Ježíšových učedníků
11,5-8: nedobytný přítel
11,9-13: jistota vyslyšení
V 1-4 - obě verze - Lukášova i Matoušova - tvořily ustálené texty ještě před zapsáním v evangeliích. Pozná se to podle zpětného převodu do aramejštiny, kde se obě rýmují. Není tedy Lukášova verze zkrácením Matouše nebo naopak není Matouš rozšířením Lukáše. Modlitba byla řečena učedníkům, ne zřejmě jen dvanácti, ale těm, kteří očekávali Boží království. Oslovení "Otče" existuje sice v židovských modlitbách, ale ne ve tvaru Abba (aramejsky), jak ho známe z jiných míst Nového zákona. Zřejmě tedy tento způsob oslovení zrcadlí Ježíšův jedinečný vztah k Bohu a křesťan je vybídnut, aby také on tento vztah považoval za vlastní. Prosba "posvěť se jméno tvé" by mohla být přeložena (dle H. Schürmanna] volněji: "Otče kéž jsi oslaven, kéž se Tvá jedinečná záře stane zjevnou". Tedy Bohu má být dáno, co je Božího. Zvěstování Božího království bylo středem Ježíšova kázání (hlásání). I zde je prosba za příchod Božího království v centru. Je z ní zřejmé ono napětí "už ano - ještě ne". V Ježíši Boží království přišlo, je "mezi námi" a přece se nás nezmocnilo zcela a neproniklo lidi celého světa. Je to skutečnost eschatologická a přece už teď přítomná. Stále bude dělat potíže tato dvojznačnost - někteří by odsunuli toto království výhradně do závěrečné budoucnosti, jiní by ho rádi viděli jako zeloté příliš pozemsky, jako vládu a panování církve. Ztratí-li se napětí "už ano - ještě ne", ztrácí se pochopení. Prosba o chleba souvisí s tím, že se učedníci vzdávají zajištění své budoucnosti (polní lilie - Lk 42,27-31) a čekají nasycení od Pána. Spojitost mezi odpuštěním od Boha a naším odpouštěním bratřím je dostatečně vyložena v podobenství o nemilosrdném služebníku. Poslední prosba je velmi realistická. Ví o nepevnosti člověka i o zkouškách před příchodem Božího království, ale ví také o nutnosti a možnosti naprosté důvěry k Otci.
V 5-8 - neodbytný přítel. Tato parabola je vyprávěna ve formě otázky, na kterou je očekávána zcela jistá odpověď, kterou má otázka vyprovokovat: "kdo z vás ...?" a odpověď: "Nikdo!" Z toho je zřejmé, že hlavní bod zde není neodbytnost přítele, ale vyslyšení prosby. Je to přirovnání "od menšího k většímu ". Jestliže v případě nestálého člověka je vyslyšení tak jisté, tím spíše u Boha.
V 9-13 - jistota vyslyšení. Tato část navazuje bezprostředně na předchozí. Dál ukazuje zřejmost vyslyšení od Boha, obrazy, vzatými ze všedního života, a ústí v přesném označení "dobrého daru": je to Duch svatý. Pro dobu církve, pro dobu očekávání a příchodu Království je to nejpotřebnější dar.


K úvaze
Bylo by chybou pochopit celou věc tak, že člověk nemůže od Otce očekávat nic jiného, než příchod Božího království a dar Ducha svatého. Naopak, úplný pohled víry říká, že od něj máme všechno. Jde ale o správný řád věcí: budeme-li chtít všechno a nebudeme dbát na Boží království, na zaslíbení Ducha, pak se budeme modlit jako pohané, kteří mají z božstev pomocníčky svých plánů. Křesťanská modlitba by měla vyrůstat ze základních rozpoznání: Kdo je Bůh? Je to Otec, který dává především své království. Oč tedy jde? Aby se v odcizeném světě prosadilo to, co je Boží, protože to znamená pro lidi maximální dobro. Takto "vidoucí" člověk má a může prosit o všechno, ale v této základní perspektivě Božího příklonu k lidem a v pochopení, že nejde o pár let šťastného života, ale o Boží věčnou věc, která se má realizovat mezi lidmi už teď, na tomto zanikajícím světě. Kdo zná Boha, ten mu nediktuje, ale snaží se mu naslouchat a očekává od něj dobré dary, i když mu právě nerozumí.


Myšlenky k promluvě
Lk 11,1-13
Mnozí z nás, kteří přijali křesťanství jako děti a byli uvedeni do všech křesťanských zvyků a povinností, jsou ve velkém nebezpečí v tom, že nikdy nepřestanou považovat modlitbu za jednu z denních povinností - a nic víc. Tak, jako nás v dětství naučili zdravit sousedy, čistit si zuby, dávat součásti oděvu do čistírny, tak, jako jsme museli chodit do školy nebo na hodiny klavíru, které nás nebavily, tak, jako jsme museli dělat desítky dalších věcí, pokud na nás někdo dohlížel, tak nás někdo také naučil modlit se. Jenže ne všechny z těchto věcí děláme jako dospělí dále. Mnohé z toho jsme odložili, sotva jsme vyšli ze školy nebo sotva jsme se od rodičů osamostatnili. Patří mezi ně modlitba nebo ne? Mnozí váhají - ani nemají chuť se modlit, ani nemají odvahu modlitbu odložit. Dá se ale spíš říci, že ji nikdy neobjevili..
Jak ale mluví o modlitbě dnešní evangelium a jak nám ji osvětluje prvé čtení, podávající rozhovor Abrahama s Bohem? Především jako něco, v čem následujeme příklad a i pokyn Ježíše Krista, který dal svým dospělým učedníkům. Jako rozhovor s Bohem, kterého nazýváme Otcem. Jako rozhovor, ve kterém jde především o Boží věci v našem životě. Boží vůle se má stát, jeho království má přijít, on nás má zbavovat moci zla. Je to tedy rozhovor, který vyžaduje víru. Jen ten, kdo uvěřil v Boží dobrotu, kdo uvěřil, že Bůh chce pro nás jen a pořád dobré věci, může také s důvěrou usilovat o to, aby se Boží vůle stala. Nebude prosazovat vůli svou a nebude se bát vůle Boží jako něčeho nebezpečného.
Další rys modlitby pak ukazuje podobenství o neodbytném prosebníkovi. Špatně bychom ho ale pochopili, kdybychom si mysleli, že Boha je nutno unavit dlouhými prosbami, aby nakonec udělal to, co my si přejeme. Naopak. Bůh opravdu ví, co potřebujme. Ale my máme v modlitbě udržovat svůj pohled stále na Boha nasměrovaný. My sami se musíme v modlitbě ujišťovat o tom, že jsme na správné adrese, že se obracíme skutečně k tomu, kdo chce naše dobro v plnosti. A jestliže nějaká vytrvalost přináší ovoce i mezi námi hříšnými a vším možným zlem zanesenými lidmi, tím spíš přinese užitek u Boha - vždyť on je nekonečně lepší, než my! A nedá nám ani jen rybu nebo chleba, ale Ducha svatého: tedy dá nám sám sebe. A to je vyslyšení, které překonává každou lidskou naději - pokud je ovšem splněna podmínka, uvedená na začátku - pokud ovšem skutečně věříme. Pokud věříme jako křesťané, kteří vědí, že nic většího než Bůh není a že on je opravdu ochoten a schopen se nám dávat.
A poslední myšlenku o modlitbě, kterou bychom dnes neměli vynechat, neobsahuje jen modlitba Páně, ale názorně ji ukazuje prvé čtení: Abrahamovi jde v jeho modlitbě především o druhé lidi. Prosí za hříšné lidi v Sodomě a Gomoře, hledá i ty nejmenší skulinky k naději. Nestaví se ani pyšně nad sodomské, ani se nepohoršuje nad jejich hříšností, ale staví se s nimi do jedné řady - do jedné řady těch, kdo Boží milost potřebují a takto prosí. A zde je naprosto podoben Ježíši Kristu, který se, jak říká Písmo, za nás hříšníky stále přimlouvá u Otce! Jestliže věříme, že Bůh miluje všechny lidi, jestliže máme k Bohu důvěru a čekáme od něho jen a jen dobro a jestliže - podle velkého přikázání lásky milujeme své bližní, potom se nemůžeme za ně nemodlit! Potom je modlitba za druhé, ať jsou hříšníky velkými nebo malými, modlitba za svět kolem nás, výrazem naší lásky k nim. Lásky, kterou nemůžeme vynechat. A tento projev lásky, kterým je modlitba, pročišťuje naše vztahy. Jestliže se za někoho s láskou a důvěrou modlím, potom se na něho nemohu dívat jen jako na nepřítele, potom k němu nejsme lhostejní, potom jsme s ním spojováni - ať je ten člověk od nás daleko, nebo je ním blízko. A tímto způsobem se také mění svět k lepšímu.
Modlitba je královská cesta Božích dětí. Bylo by škoda, kdyby pro nás zůstala neznámou věcí, naučenou básničkou nebo povinností, které se vyhneme, jak můžeme. Dokazovali bychom tím, že o naší přináležitosti k Bohu toho zatím víme pramálo.