Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
18. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

18. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Ex 16, 2 - 4. 12 - 15
Pro Izraelity nebylo tak divné, že chléb "padal z nebe", nebo že se na tábor snesly křepelky. Byl to pro ně v podstatě stejný Boží dar, jako když se jim na poli urodilo obilí. To mimořádné viděli v tom, že dostali jídlo ve chvíli, kdy ho potřebovali a kdy si ho nemohli vlastními silami opatřit. Tato Boží péče ve chvíli nouze byla tedy pro ně mimořádným Božím znamením.

Izrael reptal, Bůh ho za to neodmítá. Je to až neuvěřitelné: Bůh - Stvořitel se uchází o důvěru člověka, dalo by se dokonce říci, že se sám nejdřív osvědčuje jako spolehlivý, než od člověka alespoň nějakou spolehlivost začne vyžadovat. A tento rys Boží pedagogiky zůstává dodnes - věřící člověk si může uvědomit, že se podobně učil Bohu důvěřovat.


2. čtení
Ef 4, 17. 20 - 24
Je škoda, že čtení je krácené. Snad je to s ohledem na dnešní pohany, kteří by mohli některé výrazy cítit jako urážející. Ale pokud se vše nebere lacině nebo zlobně, ukazuje se tu jasný kontrast mezi životem podle tohoto světa a životem podle Krista. Pavlovi jde v tomto úseku listu o to, aby ukázal, že křesťanství znamená opravdu nový život. Ne nějaký život zdánlivý nebo vysněný, ale nový život skutečný, který se neliší od života pohanů jen v některých věcech, ale který se liší podstatně, celou základnou i cílem.

V17 - křesťan je zapřísahán, tedy s největší naléhavostí vybízen, aby nevedl život tím způsobem, jak ho vedou pohané. Jeho život má přinést Boží plody, proto musí vyrůstat z jiných zdrojů než život pohanů. Ten je neplodný potud, pokud nenese Boží plody.

V20 - žít se má křesťan učit od Krista, ne od sousedů.

V22 - je třeba se zbavit nejen té či oné špatné vlastnosti, ale je třeba odložit celý starý způsob života, jeho východiska, cíle, zaměření, jinými slovy, je třeba změnit životní hodnoty a řadu prostředků k jejich dosahování.

V23 - je třeba "obnovit mysl", tedy proměnit jádro osobnosti, ne jen "nacvičit nové vzorce jednání". Jde o jádro, ne o povrch.

V24 - obléci nového člověka není nic povrchního, není to "obléci nový kabát". V Pavlově domě hrál v dramatu jeden herec několik rolí. Změna obleku, masky, znamenala proměnu postavy a tedy i proměnu charakteru. "Obléci nového člověka" pro Pavla zřejmě znamenalo: přijmout novou životní roli, stát se novým člověkem. A to ne člověkem podle představ vlastních nebo podle představ druhých lidí, ale podle představ Božích.


Evangelium
Jan 6, 24 - 35
Celá tato perikopa míří k Ježíšovu prohlášení: "Já jsem chléb života". Znovu připomínám, že není dobré spěchat hned s běžnou eucharistickou interpretací. Dá se spíš říci, že v naší perikopě není ještě přímo o eucharistii řeč.

V 24-26 - tato slova se vracejí k nasycení zástupu na poušti. Tento Ježíšův čin byl znamením. Tedy něčím, co mělo být účastníky správně pochopeno, "dešifrováno". Ježíš jim vyčítá, že ho vlastně nepochopili, že zůstali jen v rovině bezprostředního chápání toho, co pocítili, zažili a chtěli by v tomto zážitku pomoci a sytosti pokračovat (srov. 6, 15 - "chtěli ho udělat králem").

"Jíst chléb a nasytit se a vidět znamení, to jsou dvě věci, které jsou zde dány do protikladu. Jsou to dvě základní východiska pro 'hledání Ježíše', která vedou na různé cesty a k různým výsledkům. Vidět znamení by znamenalo pochopit pravý význam zázračného nasycení, u něhož nelze zůstat, který totiž vede k víře v Ježíše. Naproti tomu jíst chléb a nasytit se znamená zůstat stát předčasně, totiž u bezprostředního nasycení. Zde je 'hledání Ježíše' vlastnickým sebehledáním, které chce zázrak i osobu Ježíšovu postavit do služeb vlastních životních zájmů. Pokud se na tom trvá, musí to vést k odmítnutí Ježíše. Tak je základní problematika řeči o chlebu ve svých principech, ve svých alternativách, hned ve výchozí pozici jasně vyznačena.

Naproti tomu ukazuje V 27 směr, v němž se může odehrát pravé jednání, pravé usilování. 'Usilujte!', tak zní rozhodující imperativ. Oč se má usilovat? Negativní odpověď: 'Ne o pomíjející pokrm.' Pozitivní: 'O pokrm, zůstávající k věčnému životu.' Tím je vyjádřena základní antithese. Antitetický způsob myšlení zůstává pro celou tuto řeč určujícím. Obě kvality těchto různých pokrmů odpovídají různým kvalitám života. 'Pomíjející pokrm' odpovídá pomíjejícímu, smrti propadlému životu, zatímco o druhém pokrmu je nejprve zcela všeobecně řečeno, že 'zůstává k věčnému životu', že tedy 'věčný život' eschatologickou spásu zprostředkuje, protože je jistým způsobem účastí na ní. (J. Blank)

V 27 - Syn člověka dárce chleba života, je ověřen Bohem, ne lidmi.

V 28 - tito Galilejci odpovídají jako praví Ježíšovi odpůrci. Myšlenka Božího daru jim uniká.


V 29 - proti možnosti konání mnoha skutků staví Ježíš jediný možný skutek a to věřit v toho, kterého poslal Bůh. Jde tedy o to uznat (vírou přijmout) Boží dílo a ne chtít konat místo toho dílo vlastní.

V 30 - opět ukazuje, že nasycení na poušti nebylo pochopeno jako znamení. A ještě zásadněji: účastníci se ho neptali, jak a co k nim mluvil Bůh, ale předepisují mu, jak k nim má mluvit, kladou podmínky.

V 31-32 - v pozadí stojí Mojžíš, respektive otázka: "Co jsi ty proti Mojžíšovi?" Přes postavu Mojžíše nevidí živého Boha ani na poušti, ani v Ježíši.

V 32-33 - v cestě na poušti i teď jde o Boží dar, ne o dílo člověka. A tento dar je schopen dát život světu.

V 34 - po pyšné otázce "Jaké znamení činíš?" je tu jiný tón: prosba, za níž je cítit celá hloubka potřebnosti člověka, který nemá nikdy ve své ruce svůj život časný, natož věčný.

V 35 - vrchol perikopy. Nejdřív "Já jsem" - toto absolutní sebeoznačení Ježíšovo, které upomíná na jméno Hospodinovo "Jsem, který jsem" (Ex 3,14) - tak může o sobě mluvit jedině Jahve. A potom chléb - dar. Tedy ve zkratce: Bůh se dává v Ježíšovi lidem jako dar. Zde je myšlen Ježíš v celosti svého života a díla, ne jen Ježíš v eucharistii!

Shrnuto: Bůh dává někoho, ne něco: Ježíše a v Ježíši sebe. A tento dar není jen nějakým přilepšením k životu, je to základní dar, a to Boží život sám, tedy život, nepodléhající zmaru, hříchu, smrti. Tento dar má člověk v Ježíši odhalit.


K úvaze
Ef 4, 17. 20 - 24
Jde o text, jehož závažnost nelze dnes ani dost zdůraznit. Stále se totiž mnoho křesťanů pokouší žít své křesťanství tak, že k smýšlení v podstatě pohanskému "přišpendlí" nějaké křesťanské ozdoby, nebo tak, že se snaží potlačit tu nebo onu špatnou vlastnost, ale tím chtějí být jen lepšími lidmi mezi ostatními, nepřipouštějí, že by se mohli stát díky "novému člověku", kterého oblékli, novými a to znamená mnohdy druhým poněkud cizími a v jejich očích i méně úspěšnými. Soud nad naším životem není až po smrti, je už teď a je zjevný: soud je vytvořen ovocem, které neseme. Tam, kde je naše smýšlení z tohoto světa, tam je neplodné, nenese Boží ovoce. Tam, kde je to smýšlení nového člověka, tam nese ovoce, které zůstává. (Srovnej ovoce slávy rockových hvězd či proslulých fotbalistů a ovoce života Matky Terezy.)


Myšlenky k promluvě
Jan 6, 24 - 35
Když je člověk v nějakém obrovském obchodním domě, obklopen mnoha a mnoha věcmi, možná si říká: "Mít tak peníze, to bych se měl!"- a přemýšlí, co všechno by mu patřilo. Třeba by měl opravdu tolik peněz, že by si mohl koupit všechno - celé hračkářství nebo celou samoobsluhu s potravinami, celý obchod s počítači, obchod plný šatů ... a mohl bych s těmi všemi věcmi zůstat - a to znamená zůstat sám. Bez lidí - protože to všechno jsou jen věci. Bez vztahů - protože věci ke mně žádný vztah nemají - nemohou mne mít ani rády ani nerady. Mít vše a nemít nikoho, to je dost hrozný výsledek. A někdy se k němu člověk dopracuje. Nelze mu v tom případě závidět.

A právě o tuto věc jde v dnešním evangeliu. Lidé kolem Ježíše stále chtějí nějaké věci, něco, co by nasytilo nejen jejich žaludky, ale jejich touhu po vlastnění. Jako mnozí a mnozí po nich si i oni myslí, že čím budou mít víc věcí, tím budou šťastnější. A Ježíš - ten jim nenabízí chudobu! Ježíš jim nabízí sebe!! On je naplněním, protože on je milujícím až k smrti. On je naplněním, protože chce těm, kdo v něho uvěřili, věnovat zcela věrný vztah. Vlastně něco víc - vztah, který člověka naplňuje, nasycuje, vybavuje k životu - podobně jako chléb. Jenže Ježíš přichází od Boha - Otce, a tak může nabídnout to, co nikdo jiný.

Katolická církev nám, jak známo, ukazuje příklady světců. Někdy se nám může zdát, že to byli či jsou nějací podivní hrdinové. Lidé, kteří si libovali v nedostatku, utrpení, ponížení. Teprve bližší a lepší pohled nám ukáže, že to byli a jsou lidé, kteří objevili Ježíše jako skutečný zdroj života. Kteří si mohli dovolit pohrdat tím nebo oním nebo téměř vším v tomto světě ne proto, že by si nevážili Božích darů jako je jídlo, zdraví, rodina a podobně, ale proto, poněvadž viděli, že jsou mnohem a mnohem víc bohatí, než všichni boháči. Protože viděli, že jsou bohatí skutečným chlebem života, který jim dával sílu k překonávání neuvěřitelných překážek.

Není snadné vymanit se ze světa věcí. Není snadné nevěřit reklamám, které nám stále sugerují, že opravdu šťastni budeme až tehdy, když budeme mít to a ono a ještě mnoho dalších věcí... Nejde ale jen o to, vymaňovat se z touhy po mnoha věcech. Jde o to poznat Ježíše jako toho, kdo nám nenabízí kupu věcí, ale kdo nám nabízí sebe a své přátelství. Kdo nám nabízí, abychom z tohoto nejvzácnějšího přátelství opravdu žili.