Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
18. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

18. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Iz 55,1-3
Báseň druhé části Izajáše přináší mesiánskou útěchu těm, kteří byli zřejmě chudí a kromě toho je pobyt v exilu zřejmě i jinak poškodil. Obrazem mesiánského času je ve Starém zákoně hostina a dostatek.Oboje prorok představuje. Neklade ale tuto představu do neurčité budoucnosti, ale spojuje ji s (nedatovaným) obnovením smlouvy. To má ovšem svůj smysl jen v blízké přítomnosti, kde tuto obnovu smlouvy mohl lid skutečně očekávat.


2. čtení
Řím 8,35.37-39
Po naukové části o Duchu svatém přechází Pavel k rétoricko-hymnickému stylu řeči. Nejde teď už o pouhé poučování, spíš o charizmatickou hymnickou řeč, spíš se dá říci: proroctví. Týká se to celého úseku 8,31-39, z něhož je vybrána pro nedělní čtení jen část.

Pavel mluví o vykoupených, o lidech, kteří žijí z Krista a zcela realisticky uvažuje u nich o utrpení. Ukazuje, že nejsou chráněni od utrpení, ale že jsou opatrováni v utrpení. Rozlišení, které často nebývá křesťanům jasné.

V 35 - Pavel počítá se dvěma věcmi: s Kristovou láskou k nám a s vnějším ohrožením a utrpením. Kristova láska k nám se projevila v jeho sebedání na kříži v náš prospěch. A právě v Kristově lásce je Boží láska k nám činná - posiluje nás tak "láskou Ducha" (Řím 15,30). A od této lásky nás nemůže v tomto světě nic odloučit - v tom je Pavlova jistota - nikoliv v tom, že bychom byli chráněni od všech utrpení. Utrpení, která křesťan zakouší, lze ve světle víry chápat jako "Ježíšovo umírání na našem těle" (2Kor 4,10nn) a tedy jako něco, co nás s Kristem spíš spojuje než od něho odděluje.

V 36 - je vynechán. Je tehdy oblíbenou rabínskou citací žalmu 43, která ukazuje, že v tomto světě jsme skutečně vydáni utrpení, a to dokonce právě pro vztah k Bohu.

V 37-38 - podává slavnostní odpověď na V 35, odpověď, za kterou trpící Pavel plně stojí. Pro slovo "vítězíme" volí Pavel v řečtině zvláštní tvar, kterým chce naznačit, že jde o vítězství v dimenzi větší, než je člověkem dosažitelná, jde totiž o vítězství Kristovo ("skrze Toho, který nás miluje!).

V dalším pak vypočítává, co by nás mohlo odloučit a co nás neodloučí. Tyto nepřátelské síly jsou vzaty z obrazu světa, který byl běžný pro Pavla, ne však pro nás.

Ani smrt - "poslední nepřítel" (1Kor 15,26), ani život, který nás může zcela pohltit, nemohou uškodit tomu, kdo nežije ani neumírá sám sobě, ale Pánu (Řím 14,7-9).

Andělé a knížata (mocnosti) - jsou pro Pavla démonické mocnosti kosmu (tedy jiný význam slova "anděl", než je u nás obvyklé) - viz Kol 2,18; 1 Kor 6,3; 1 Kor 15,24.

Přítomné ani budoucí - tedy nic, co vyplňuje čas mezi spásou a druhým příchodem Krista.

Mocnosti - neosobní síly, působící na člověka ve světě.

Výška a hloubka - astrologické výrazy (v originále), které zhruba naznačují různost postavení hvězd, které by mohly působit zásahy do našeho života, nic stvořeného, totiž nic z toho, co je na světě, co není Bůh a co se mu může odcizit nebo protivit, škodit, nemá nad námi absolutní moc. A nemůže nás tedy odloučit od absolutní lásky.

Celá Pavlova úvaha stojí na jasném poznání, vyjádřeném ve V 31 - Bůh je s námi v Ježíši, a Ježíš je s námi v církvi mocí svého Ducha. Toto všechno Pavel v předchozí části listu vysvětloval a zdůrazňoval.


Evangelium
Mt 14,13-21
Text o nasycení zástupů se řadí běžně mezi Ježíšovy zázraky, má ale poněkud jiný ráz než ostatní zázraky, hlavně u synoptiků. Zatímco zázraky (a výrazněji ještě janovská znamení) mají vždy souvislost s vírou - buď na ní přímo odpovídají (setníkův služebník), nebo ji vzbuzují - ale v textu o nasycení zástupů není moment víry nijak uváděn. Chybí zde také chór, totiž souhlas či ocenění zástupem na konci vyprávění. Na druhé straně je ale nápadné, že nasycení zástupů uvádějí všechna evangelia - byl to tedy text ve staré církvi velmi důležitý, procházel všemi tradicemi. Není to divné. Po ruce je souvislost tohoto vyprávění s eucharistií, kterou skutečně všude slavili.


K úvaze
Řím 8,35.37-39
Ten, kdo bezpečně a jasně ví, že Bůh je v Kristu zcela a neodvolatelně "pro nás" a kdo toto "pro nás" plně na sebe vztahuje, ten může s Pavlem unisono jeho hymnus zpívat, a tak svou víru potvrzovat. Pokud ale člověku zní Pavlův hymnus jako poněkud přepjatý, byť hezký projev nadšence a řekne si, že "v životě je to ovšem všechno jinak!", pak je třeba zkoumat, jak vlastně Bohu takový člověk věří. Tomu totiž musí uvěřit, ne jen Pavlovi.


Myšlenky k promluvě
Řím 8,35.37-39
Když Abraham vyšel na cestu, na kterou ho vyzval Hospodin, musel mu věřit. Musel věřit, že Boží oslovení je pravdivé a Boží nabídka má naději na uskutečnění. A on skutečně věřil Bohu, který ho vedl po cestách na této zemi.

Víra apoštola Pavla jde ještě dál. Věří v sílu vztahu, který má Ježíš k nám. Nedovede si především představit, že by nás Ježíš zklamal. Že by nedodržel svůj slib. Že by jednoho dne jeho láska k nám přestala. Že by nás nechal být. A nejen to. Ježíšovu lásku k nám považuje za něco tak silného, že ani útisk, pronásledování, nebezpečí ba ani smrt nejsou silnější. Nic z toho nás nemůže od této lásky odloučit. Je jen jedna jediná síla, která to dokáže - a to by byla naše nedůvěra k Bohu, náš postoj, ve kterém bychom to s Bohem definitivně vzdali. Byl by to ovšem ukrutný nesmysl a velká tragédie. Ale i tak je otázkou, jak dlouho by člověk dokázal Boží lásce vzdorovat, když - každý! tak touží po tom, aby byl milován, uznáván, aby měl budoucnost.

Dnes nežijeme v situaci, kdy by lidé byli pro svou víru zavíráni, pronásledováni, kdy by jim bylo kvůli víře hrubě ubližováno. Ale i přesto lze mít strach - strach, že nedokážeme vytrvat ve víře, že neobstojíme před Bohem, že se my nebo někdo z našich blízkých dá svést nějakými nabídkami pozemských výhod. V oblasti pokušení ovšem budeme žít stále, celý život. Ale Kristova láska, o které svatý Pavel mluví, tu také bude celý náš život a celou věčnost. Jde tedy o to, na čem bude člověk stavět a na co upne svou pozornost. Zda na sebe, na svou dokonalost, na svůj strach, na svůj výkon, anebo na Krista a na jeho vztah k nám. On je jistotou - ne my sami. A on je jistotou nepohnutelnou. Ostatně z minulých desetiletí máme řadu vynikajících svědků síly této Kristovy lásky. Lidé, kteří byli víc než deset let ve vězení, jako dr. Zvěřina, dr. Mádr, Růžena Vacková, řeholní sestry, které byly léta šikanovány a odváděny od svého povolání, tedy lidé, kteří kvůli Kristu opravdu trpěli a na které byl vykonáván veliký a hrubý nátlak, aby se ho vzdali, vydrželi. Od Kristovy lásky je skutečně nic neodloučilo. Naopak, jejich láska a věrnost v utrpení většinou zesílily.

Dávná a i nedávná zkušenost křesťanů se situací pronásledování ukazuje znovu a znovu jedno jediné: sílu Kristova vztahu k nám, sílu, která člověka unese v nejtěžších zkouškách a která ho uchrání nečestných a nakonec zničujících kompromisů. Není třeba být "vycvičeným hrdinou", ani to ostatně nejde, prodělat takovýto "výcvik". Ale je třeba Krista dobře znát. Znát ho tak důkladně, mít tak velké vědomí o jeho lásce a věrnosti, aby od něho nemohl být člověk oddělen ničím, co by se chtělo postavit mezi něho a nás. Abychom se na sílu a trvalost jeho vztahu k nám mohli vždy a všude plně spoléhat, a to až do našeho posledního dechu - a i po něm.