Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
19. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

Eucharistie jako pokrm je dána člověku, členu Božího lidu, ne jen člověku - soukromníkovi.

19. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
1 Král 19, 4 - 8
Toto čtení bývá považováno za jakýsi předobraz eucharistie. Umožňuje zaujmout jeden z velmi dobrých přístupů k tajemství eucharistie, totiž pohled na ni jako na pokrm, v jehož síle člověk může splnit Boží úkol, vykonat cestu, kterou Bůh žádá.

V celé souvislosti 1. knihy královské jde ovšem o poněkud širší význam celého vyprávění. Eliáš právem cítil, že už nemůže jít dál ze svých sil. Proto rezignuje. Necítí se být lepší, schopnější, než jeho předkové, nevidí východisko ze situace své, ani ze situace svého národa. Mohl by být pro svou malou důvěru třeba i kárán nebo Bohem zapuzen. Ale místo toho zažije Boží péči - Boží posel, anděl, se stará o to, aby mohl jít dál. Jde ovšem k Boží hoře, nejde kamkoliv podle své libosti. Tam pak zažije podivuhodné setkání s Hospodinem a z něho vyplyne další úkol - pomazat krále i proroka. Péče o Eliáše tak zapadá do celku péče o vyvolený národ.

Všechno to, co bylo výše řečeno, je třeba dobře pochopit a aplikovat i na jednotlivce a eucharistii, pokud se o ní bude mluvit. Eucharistie jako pokrm je dána člověku, členu Božího lidu, ne jen člověku - soukromníkovi. Je součástí celkové péče Boha o lidstvo a o církev.


2. čtení
Ef 4, 30 - 5, 2
Různých poučování a napomínání má každý člověk za život až dost. Ale toto Pavlovo napomínání je třeba brát jinak, než jako pouhé lidské povídání o tom, jaký by měl člověk být. Chce- li ho člověk pochopit (a vykládat), musí vzít v úvahu celkový Pavlův pohled na křesťana a na jeho způsob života, jak je v listě Efezským uváděn. Křesťan není někdo, kdo si jen ke svému životu přilepí zvnějšku trochu lepšího chování, než mají ostatní. Je to někdo, kdo žije z jiných zdrojů - z Boží lásky, z odpuštění, z Božího Ducha. Pozice křesťana je v prvé řadě určena tím, že je člověkem, kterému Bůh skrze Ježíše odpustil (4, 32) - tím je zásadně určen jeho vztah k bližnímu (podobenství o nemilosrdném služebníkovi, Mt 18, 23-34). Napodobovat Boha není troufalost, je to úkol. " Žít v lásce" není řečeno jen tak. Má to být snaha o podobný vztah, jaký měl Kristus k nám, znamená to tedy, že tam nebude chybět kříž, že na mnohé budeme doplácet ze svého.


Evangelium
Jan 6, 41 - 51
Přesně vzato, ani tato část 6. kapitoly není ještě v pravém slova smyslu eucharistická. Mluví se tu o Ježíši jako o člověku, který přišel od Boha a který je celou svou existencí pokrmem. Je "chléb živý z nebe", je tedy nekonečně víc než "neživý chléb" - mana. Pro Ježíšovy posluchače to znamenalo, že Mojžíš (a to byl pro ně vrchol!) je radikálně překonán. V Ježíši se otevírá cesta od tohoto života k Otci, tedy k životu věčnému. Vstupem na tuto cestu je víra v Ježíše. Člověk sám si tuto cestu nemůže "zkonstruovat".


K úvaze
Díky polemikám s reformátory se často dodnes považuje za vrchol, ale také téměř za jediný obsah křesťanova chápání eucharistie víra v Ježíšovu skutečnou přítomnost ve svátosti. Je to jistě zásadní bod, ale ne jediný. Proto je třeba se především při praktické katechezi postarat o to, aby člověk, který se má s Ježíšovým tajemstvím ve svátosti setkat a který má být veden ve víře v jeho přítomnost, také věděl, kdo Ježíš je a co od něj může očekávat. A aby to věděl skutečně ve světle víry. Tedy aby od Ježíše nečekal jen jakoukoli pomoc v lidských nesnázích, aby nečekal jen zlepšení pozemského života. Pokud člověk netouží po živém Bohu, tedy po věčném životě, po absolutním naplnění, nebude mu víra v reálnou přítomnost moc platná.

Vzato z druhé strany: nejdřív je třeba si ujasnit, o jaký život nám jde. Jde-li člověku jen a jen o pozemské skutečnosti, bez transcedence, bez věčnosti - a tedy v zásadě bez Boha (i když se ho ten člověk dovolává!), potom těžko může člověk Ježíše přijmout jako chléb života. Ježíš jen "nebeský" nám bude vzdálený, nebude mít co říci k našemu praktickému životu. Ježíš "pozemský" nám bude sice blízký, ale bude zcela bezmocný jako my a moc nám nepomůže. Je tedy třeba věřit křesťansky, totiž věřit ve vtěleného Ježíše. To je Ježíš nebeský na Zemi, to je Syn Boží, který se stal a zůstal člověkem. Tuto "základní překážku" pro pouze lidské úvahy, totiž vtělení, nelze obejít bez ztráty podstatných částí obsahu. Obchází ji ten, kdo dělá z Ježíše jen člověka, ale obchází ji i ten, kdo mu lidství poněkud nebo zcela upírá!!


Myšlenky k promluvě
Jan 6, 41 - 51
Lidé milují jednoduchá řešení. Dnes jako v době Ježíšově. Lidé milují polovičaté krajnosti - zdají se jim být nekomplikované a bezpečné. Někdo by všechno chtěl mít jen a jen pozemské, o ničem jiném nechce uvažovat. Má dojem , že tomu, co je z jeho zahrady, pole nebo z jeho počítače, dobře rozumí, to je jeho svět a nic jiného už nechce vidět. Někdo jiný by zas chtěl mít všechno nadpřirozené, podivuhodné, nadzemské, jen a jen nebeské. Tím, co je na zemi a ze země pohrdá, a nebo se toho bojí.

Jenže Ježíš Kristus nám neumožňuje ani jednu ani druhou krajnost. On je vtělený Bůh, on je plně Bůh a plně člověk, on přišel skutečně od Boha a skutečně na tuto zem, on stejně patří do Nejsvětější trojice jako skutečně patří do lidské rodiny. Je "chléb, který sestoupil z nebe" - a je tím, kdo se jakožto člověk pohybuje na zemi. Není jednoduché to pochopit - teď jako tehdy. Nedivme se jeho současníkům, že to těžko chápali. A nedivme se našim současníkům, že to těžko chápou. Ježíš říká: "Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně". Ano, toto nelze obejít. Ježíše, vtěleného Syna Božího, nelze poznat jako věc mezi věcmi. Nelze ho prozkoumat tak, jako si třeba dáváme prozkoumat vodu ze studny, zda je pitná. O Ježíši se člověk musí naučit od Boha - v jeho Písmu, v jeho církvi. Teprve potom k němu může přijít, totiž teprve potom mu rozumí. Pokud to člověk neudělá, začne si nejspíš vymýšlet. Začne si dělat Ježíše podle svých představ. Tak, jak to dělají Svědkové Jehovovi, jak to dělají Mormoni, Moonisté a další a další sekty. Neučí se od Otce, ale učí, jak si sami Ježíše představují. A je to jinak, než jak se představuje On sám - není to učení o vtěleném Božím Synu, není to učení o Ježíši - jediném Spasiteli, není to učení o Trojici. Nejde o to stát se nepřáteli těchto lidí nebo je snad nemít rád. Jde o to, neučit se od kdekoho, ale učit se od Otce a od toho, kterého On poslal , tedy od jeho Syna a učit se mezi těmi, kdo ho už dva tisíce let znají - učit se v církvi.

Není tak nesnadné vymyslet si spasitele a spásu podle svého gusta. Je to snadné - a neúčinné. Ježíš je ten, kdo dává život věčný. Tedy život Boží. Život, který si člověk sám "zkonstruovat" nemůže. Člověk po plném životě touží. Jde tedy o to, aby ho hledal tam, kde skutečně je, ne jen tam, kde si myslí, že by být mohl. Ježíš je nedostižný, jediný - a přece tak obyčejně vyhlížející. Kéž nás tato jednoduchost nemate. Ježíš přichází od Boha, je plně Boží, je jediný