Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
19. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Rozbor textu

1. čtení
Mdr 18,6-9
Kniha moudrosti je označována v řeckých rukopisech jako "Moudrost Šalamounova" a chce být učením z úst Šalamounových (viz kap 7). Ale toto autorství není historické, je ideální: je to literární forma, tvořená na základě ocenění Šalamounovy role učitele moudrosti v Izraeli. Tedy obsah knihy chce pokračovat v rozvíjení moudrosti a učení Šalamounova, hlásí se k této tradici. Autor knihy je jistě Žid, plný víry v "Boha otců" (9,1), pyšný na příslušnost ke "svatému lidu", k bezúhonnosti pokolení, avšak je to Žid helenizovaný, tedy ovlivněný a vychovaný nejen hebrejskou, ale i řeckou kulturou.

Náš úryvek přináší shrnutí takřka základního starozákonního kréda - vyznání víry v Hospodina vysvoboditele. Je ovšem zřejmé, že Žid z doby těsně před narozením Ježíše neopakuje slova o vyvedení z Egypta jen jako historickou vzpomínku, ale jako vyznání své víry. Hospodin, který vyvedl jeho předky z Egypta do svobody je týž Hospodin, od něhož očekává osvobození i on sám a jeho současníci, je to svrchovaný garant jeho svobody. A pro dnešního čtenáře úryvku platí něco obdobného: je vyzýván, aby v Bohu viděl téhož osvoboditele a garanta svobody. Pro našince to ale není jen Bůh - vysvoboditel z Egypta, ale současně Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Bůh, jednající v Ježíši ukřižovaném a vzkříšeném. Setkání s těmito starými skutečnostmi vysvobození z Egypta nás tedy může a má ujišťovat o tom, že naše naděje nestojí na vratkých základech ani na pouhém přání, ale že má velkou oporu v historii Izraele i v historii církve, že je to naděje, která zřejmě stojí na nejmasivnější zkušenosti a tradici, kterou lze v lidských dějinách najít.

2.čtení
Žid 11,1-2.8-19
Ačkoliv list Židům proklamuje základní předěl v životě vyvoleného národa, kterým je Kristova smrt, ačkoliv proto odmítá všechny starozákonní oběti, neodmítá postoje víry starozákonních postav. Naopak, dává je za vzor. Největším vzorem mu je Abrahám. Život víry starozákonních lidí je pak ukazován jako cesta. Tato cesta sice k cíli vedla, ale nedosahovala ho. To je možné až v Ježíši Kristu.

Evangelium
Lk 12,32-48
Jedná se zde o část souhrnné kompozice, celek kompozice tvoří dle Grundmanna perikopa Lk 12,1-53, která se zabývá problémy, aktuálními pro mladou církev. Jde v prvé řadě o postoj společenství učedníků ke světu, o uspořádání života věřících ve světě.

Náš úryvek sestává z těchto podrobněji členěných témat:
1. Výzva k nebojácnosti (12,32)
2. Požadavek darování majetku ve službě chudým (12,32)
3. Podobenství o bdělých služebnících (12,35-38)
4. Podobenství o zloději (12,39)
5. Petrova otázka (12,41)
6. Podobenství o správci, vědomém si zodpovědnosti a o správci, nevědomém si zodpovědnosti (12,42-46)
7. Slovo o poznání Boží vůle, která vede k zvýšení odpovědnosti.
V 32-33 - stádo je běžný starozákonní obraz pro Hospodinův lid.

Nevyjadřuje se tím, že by lid měl mentalitu ovcí, určující je postava a funkce pastýře - Hospodina. Od jeho osoby vychází pochopení celé věci a sebepochopení stáda.

Pro nás je podstatné, že Ježíš počítá s tímto stádem jako s malým a že mu svěřuje království. Toto bohatství, totiž Boží království, nejen požaduje ale i umožňuje chudobu. Těžiště života, "majetku" nadějí, lásky je v Bohu.
V 47 - poznání Boha osvobozuje, je obdarováním, ale také zavazuje. Plyne to z toho, že nejde o dar jakýkoliv. Boží království je nejvyšší možný dar Boží lidem. Proto také velká zodpovědnost! Nejsou to slova na postrašení, ale slova ujišťující, že je nám dáno opravdu "království" (V32), a ne jen útěcha.

Podobenství o bdělém služebníkovi a podobenství o zloději patří dle Jeremiáše k takzvaným " podobenstvím krize", totiž k podobenstvím, která znázorňují, jaký předěl tvoří Ježíš a jak je nevyhnutelně nutné se tváří v tvář jeho poselství rozhodnout. Podobenství ovšem nemá strašit. Ježíš není podoben zloději, ale je to Pán, který se opáše a bude sloužit.

K úvaze
Slovo o malém stádci a o svěřeném království by zasluhovala pečlivé promeditování. Mělo by z toho vzejít nebo poopravit se sebevědomí církve. Je stále zatíženo poněkud Rakousko - Uherskem a triumfalismem, a to, zdá se, nejen u starých lidí. Kolektivisticky vychované generace mají strach být atypickými a "velké stádce" je něco, čím proti druhým a vůči sobě argumentují jako s pravdou. Na druhé straně vědomí, že nám přece přes naši ubohost bylo svěřeno království, tedy něco, co daleko přesahuje naše možnosti i kvality, chybí, nebo není moc silné. A přece jde jasně o to, jestli se člověk cítí být bohatý Bohem, bohatý jeho dary.

Slova o chudobě, o získání si Božího království rozdáváním, nemají být zřejmě chápána jako prosté "produkování dobrých skutků", za něž dostaneme patřičnou odměnu. Rozdávaní má být přímým důsledkem toho, jak jsme Bohem obohaceni - ovšem o tom musí člověk vědět, že je obohacen. A na druhé straně rozdávání pomůže k pravdivějšímu a správnějšímu životnímu postoji.

Zodpovědnost za znalost Boží vůle je věc zcela spravedlivá. Ale ta slova nám ukazují, že s Bohem není dobré si něco začínat "jen tak", jen nezávazně, jen jakoby šlo o zájmovou, byť ušlechtilou činnost. V tom, kde Bohu rozumíme, on s námi zřejmě počítá a tedy ho nemáme zklamat.

Myšlenky k promluvě
Lk 12,32-48
Ve většině našich krajů asi naprostá většina dnešních šedesátníků byla z rodin, kde alespoň jeden z rodičů byl věřící a tito šedesátníci mnohdy absolvovali výuku náboženství po řadu let. Přes to je z nich veliké procento svým myšlením i způsobem života mimo víru i mimo církev, i když třeba slovně někteří tvrdí, že jsou křesťany. Každý, kdo cítí kus zodpovědnosti za církev a za výchovu budoucích generací se musí ptát, jak je to možné, že se to stalo. A tak se musíme nejdřív zeptat, jestli to byla skutečná víra, co mnozí křesťané měli. Spíš se totiž zdá, že to byl určitý životní styl, do jisté míry formovaný a "ozdobený" křesťanstvím, ale víra v tom smyslu, jak o ní mluví 2. čtení, když dává za příklad Abrahama, to zřejmě nebyla. Nebyla to totiž cesta k lidsky nezajištěné budoucnosti s Bohem, cesta, na kterou se vyjde na jeho slovo a pod jeho autoritou, ale byla to mnohdy snaha po zajištěné životní cestě v houfu, s ostatními, bez vlastního přesvědčení, bez odvahy lišit se, bez odvahy k riziku. Nebo to dokonce byla životní cesta k zajištění osobních úspěchů či osobní spokojenosti, která se jen nedopatřením děla v prostoru křesťanství. A skutečně - ti, kdo hledali spokojený život, věci, patřící jenom a pouze do tohoto světa, brzo zjistili, že se modlit nemusejí, že s vírou nemusejí nic podnikat, a že mají to, co měli, když se modlili a věřili, ba že často mají věcí i úspěchů ještě více. Na pozadí těchto úvah asi lépe pochopíme, co míní dnešní evangelium, když mluví o malém stádci, kterému Otec dal království. Ti, kteří se vydali abrahámovskou cestou, kteří byli osloveni Bohem a následují Ježíše, tvořili a budou tvořit zřejmě vždycky menší skupinu. Protože není zas tak samozřejmé pochopit, k čemu člověka Bůh volá a co je to bohatství, království, obdarování, které mu slibuje. Ale důležité je, aby ti, co tvoří malé stádce věděli, že jim Bůh dal království, že je obdaroval svou přítomností, svou vládou, svým odpuštěním, svým dědictvím v nebi. Jen člověk, který ví, jak je Bohem bohatý, vydrží ve víře, aniž se stane zapšklým nebo naopak útočným a tvrdým podivínem a takový člověk potom ví, že není svým křesťanstvím nijak ošizen, o nic připraven, ale naopak, že je nezaslouženě a vrcholně obohacen. A také ten, kdo ví, že je bohatý Bohem, může udělat to, k čemu nabádá evangelium - rozdat to, co má, být stále štědrý, dávat věci, peníze, čas, zájem, síly.

Nemyslím si, že by lidé opouštěli živého, skutečně poznaného Boha pro majetek, pro věci tohoto světa, naopak, myslím si, že právě proto, že každý člověk obohacení života, štěstí, hledá, tak v případě, když neobjeví Boha a jeho království jako majetek a bohatství vrcholné, obrací se k tomu, co tvoří nějakou hodnotu až v druhé, třetí, čtvrté řadě ... Tedy takový člověk je spíš k politování - protože neobjevil Boha a jeho skutečné a pravé dary, dal se ošidit něčím mnohem a mnohem menším. A protože třeba jen čekal, že mu Bůh pomůže k větší plnosti darů ryze pozemských, tak Boha opustil, protože správně zjistil, že tyto pozemské dary si může opatřit i bez něho, ba mnohdy snáze a lépe a bez výčitek svědomí. A okolo toho, co je mu Bohem skutečně nabízeno, prochází bez povšimnutí, protože buď o tom neví, nebo to nehledá.

V čem má tedy z tohoto hlediska spočívat křesťanská výchova, sebevýchova, katecheze? Jistě, má sestávat v zásadě z týchž prvků, které se považují za běžné (třeba morálka a sebevýchova v ní chybět nemůže), ale v prvé řadě musí spočívat v objevování a chápání Božího království, které se nepodobá ničemu z tohoto světa, za nic z tohoto světa není směnitelné, ale se kterým se člověk potkává už v tomto světě, už teď z něj a v něm žije, i když ví, že se naplní až v Boží blízkosti, až za hranicemi naší smrti ...