Období během roku (cyklus A)
19. neděle v mezidobí / Pozvěme Ježíše, aby vstoupil do naší noci a přistoupil do naší loďky

Mt 14,22-33

22Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. 23Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. 24Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. 25K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. 26Když ho (učedníci) uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. 27Ježíš však na ně hned promluvil: „Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!" 28Petr mu odpověděl: „Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě." 29A on řekl: „Pojď!" Petr vystoupil z lidi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. 30Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mě!" 31Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: „Malověrný, proč jsi pochyboval?" 32Pak vstoupili na loď a vítr přestal. 33Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží syn.“ (Mt 14,22-33)

Co přesně se této noci odehrálo, to už dnes nedokážeme říci. Jistě to však znamenalo pro učedníky hlubokou zkušenost s Ježíšem – přízrakem. Chraňme se pokusu vykládat si tu událost pouze obrazně, vždyť učedníci se plavili dost často v noci po jezerní hladině a prošli nejrozličnějším nebezpečím. Této noci však se podle všeho setkali s Ježíšem podivuhodným způsobem, a ten jim nahnal strach.

To, co tenkrát skutečně prožili, vnímáme i pro sebe jako obraz naděje. Nejde jen o to, abychom v Ježíšovi viděli zázračného divotvůrce, kterému se daří vítězit nad přírodními zákony – to bychom si ho totiž začali držet od těla jako nerealistickou a nadpřirozenou bytost. Avšak ten, který v noční temnotě kráčí po jezerní hladině, vstupuje i do mé noci, vychází mi vstříc, když jsem ohrožován životními bouřemi.

Temná hladina čeřená bouří je obrazem nočního hromobití v našem nevědomí, bouře, v níž se ocitáme, když zmizí všechny vnější pojistky, když přijdeme o práci, když se nám rozpadne manželství nebo když nás hodí přes palubu nemoc.

Čtvrtá noční hlídka poukazuje ke krizi samého středu života, při níž dochází často k rozbouřeni nevědomí, protože se nám začne otřásat půda pod nohama. Začíná se v nás probouzet neznámé a ohrožovat nás. Jsme-li totiž zajatci vlastního strachu, nemůžeme Ježíše rozpoznat. Učedníci se přece domnívali, že vidí přízrak, který jim naháněl strach, takže hlasitě křičeli. Ježíš nám v noci nepřipadá vždycky milující a něžný – právě v noci můžeme spatřit jeho noční podobu, kdy nám připadá jako duch a děsí nás. Tehdy mu nerozumíme a nedokážeme si ho nijak zařadit.

Přímo do ohniska našeho strachu a zmatku však pronáší Pán své slovo: "Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!" (Mt 14,27). Toto slovo důvěry dovolí snad i nám tak jako Petrovi opustit jistotu lodi a odvážit se vstoupit na vodu. Jakmile však nás upoutají bouře v našem nitru, půjdeme ke dnu. I dnes se Ježíš zjevuje v nocích našeho strachu, v našich snech, ale velice často ho nepoznáváme, protože se neobjevuje v důvěrně známé podobě, nýbrž jako přízrak, jako zjevení, jako výplod fantazie. Někdy nám ve snu připadá jako pronásledovatel, který nám nahání strach. Jakmile se však k němu přikloníme a začneme s ním hovořit, zjeví se nám jako ochránce a průvodce našich cest, jako dárce důvěry a síly.

Nejsme sami, protože Ježíš putuje s námi i přes vody a přes všechno, co je pro nás nepřekročitelné. Provází nás nocí našeho života. Tato zkušenost s ním mi dodává odvahy. Ježíš tu vystupuje jako neznámý a neuchopitelný, a přesto je to tentýž, který se legitimuje slovy: „Já jsem to.“ V tomto prohlášení zaznívá naplno Boží sebezjevení dané Mojžíšovi u hořícího keře: „Jsem, který jsem.“ V Ježíšovi je osobně přítomen Bůh a já věřím, že mě osvobodí z každé tísně.

Jak to právě teď vypadá na naší palubě? Plavíme se vlnobitím? Jaké bouře námi zmítají? Představme si situaci učedníků na palubě a snažme se vcítit se do ní, na kolik odpovídá naší současné situaci. Potom pozvěme Ježíše, aby vstoupil do naší noci a přistoupil do naší loďky. Možná však bude nejprve třeba opustit lodičku vlastního ega, protože je nám už příliš těsná a protože Jsme se doposud ze všech sil snažili hnát proti vlnám. Možná se v nás objevil neklid, protože jsme z paluby vykázali Boha a začali až příliš spoléhat na vlastní síly. Jakmile se Ježíš znovu nalodí, zavládne pokoj a my se můžeme s důvěrou vydat na další plavbu životem.

A. Grün – 50x Ježíš
kna.cz

Autor: Grün Anselm

Řím 6,3-11;

Komentář k Řím 6,3-11: Ponoření do vody, která umývá, je příslibem nového života. Mohu začít žít nově již od této chvíle! Ve sjednocení s Jeho osudem…