Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
19. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

Chcete se i vy pohybovat po vodě? Můžete a nejlépe uděláte, když si pro ten účel vypůjčíte lodičku. Ale chcete mít jistotu, že vás zlo nepohltí a nepřemůže? V tom případě věřte Ježíši víc než Petr a držte se ho!

Stůl slova

19. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
1 Král 19,9a.11-13a
Hora je v Písmu privilegovaným místem pro setkání s Hospodinem. Nicméně Hospodinovo slovo k člověku je nezávislé na přírodních podmínkách a útvarech, je jen a jen Hospodinovým rozhodnutím. To zdůrazňuje i tento text, který velmi názorně "desakralizuje" přírodu, když z"desakralizuje" nebyl ani ve vichru, ani v zemětřesení, ani v ohni, prostě v žádném přírodním ději. Tam umísťovali božstva pohané, ne však Izrael.


2. čtení
Řím 9,1-5
Zatímco většina křesťanů má asi v paměti Pilátova slova z pašijí: "tvůj národ a velekněží mi tě vydali" (Jan 18,35), je jim málokdy znám Pavlův pohled na židovský národ, na skutečné mystérium dějin spásy, jak je čteme v 9 -11 kapitole listu Římanům. Celé pojednání je zarámováno slavnostním prohlášením o Pavlově bolesti nad stavem Izraele a jeho touze po jeho spáse na začátku (Řím 9,1-3) a chvalozpěvem na Boží moudrost po všech Pavlových úvahách na konci (Řím 11,33-36). A je jistě odmítnutím všeho křesťanského antisemitismu. Náš dnešní úryvek je jen malou částí Pavlových úvah, ale celý styl Pavlovy řeči v těchto několika verších, její slavnostnost, nezvyklá patetičnost, ukazuje, jak velice vše leží Pavlovi na srdci.

Na prvý pohled vypadá 9 - 11 kapitola jako vsuvka. Ale není to ani vsuvka, ani jen příklad, jak Bůh ospravedlňuje, nýbrž část velkého obšírného výkladu o Boží spravedlnosti, která je jiná, než lidská.

V 1 - Pavel zdůrazňuje, jak závažnou a pravdivou řeč říká: mluví pravdu, a to v Kristu, mluví to, co dosvědčuje jeho svědomí, a to z Ducha svatého. Nemluví tedy jen ze sebe a ve své autoritě.

V 2 - smutek nad tím, že se vyvolený národ minul s Mesiášem, je bolestí, která Pavla provázela po celý život. V 3 - jsou to velmi silná slova, a přece celek textu ukazuje, jak vážně je Pavel myslí. Právě proto, že si cení spásy nade vše, byl by ochoten ji dát všanc pro spásu Izraele, který miluje "jako sám sebe" - tedy křesťansky.

V 4 - pro Pavla nese pojem Izrael celou váhu, kterou má ve Starém zákoně. Místa Ex 4,22 a Oz 11,1 ukazují, jak oprávněné je to, co Pavel říká. Izrael nesl dějinami slávu Boží, spočívala na něm a dál je přítomna v církvi - novém Izraeli. Pavel ví, že tento národ nelze přehlížet, protože je národem, který vytvořil Hospodin. Zákon a bohoslužba nejsou jmenovány náhodně - podle pozdně židovského přesvědčení to byly dvě ze tří věcí, na nichž spočívala existence světa. Zaslíbení Boží pak jsou něčím, co nemůže zmizet, co je neodvolatelné - zde tedy i navzdory selhání Izraele.

V 5 - "spása je ze Židů" - Jan 4,22 a je ctí Izraele, že z něho, z jeho národa je Kristus. A u tohoto jména Pavel přechází ke chvále, o které se nedá s jistotou říci, zda je zaměřena na Boha - Otce (který poslal Krista), nebo na Krista, Božího Syna (což je převažující názor exegetů).


Evangelium
Mt 14,22-33
V 22 - připravuje celé vyprávění. Vzdálení se učedníků od Ježíše bylo z jeho vůle (nešlo o hřích)

V 23 - Jednota Otce a Syna se v situaci vtělení (tedy lidství) realizuje nejen skutky, které jsou skutky Otcovými, ale velmi významně modlitbou. Tato intimní blízkost Syna k Otci v modlitbě je zdrženlivě naznačena jen tím, že Ježíš byl o své vůli v modlitbě sám.

V 24 - srovnání s Mk 6,47-51 je zřejmé, že Mt posouvá smysl vyprávění jaksi víc "do praxe". U Mk je ukázán hlavně Ježíš jako Pán. Zde je na jedné straně loďka ve vlnách (církev ve světě), na druhé straně Ježíš, který je ukázán jako zachránce skrze víru (Mk pasáž o Petrovi nemá).

V 25 - to, co se ne zcela přesně považuje za hlavní bod vyprávění, je tu zmíněno s maximální stručností.

V 26 - reakce až příliš lidská, a tedy pochopitelná. Člověk, třebaže věřící, čeká záchranu od nejrůznějších pomocníků víc, než od Boha.

V 27 - toto je vlastní text zjevení. V biblickém vyjadřování takto může mluvit jen ten, kdo je na úrovni Boží (absolutní "já jsem to", bez vysvětlení, kdo je tento "já"). Tedy kráčení po vodě je obrazem Ježíšovy moci nad zlem a je jakožto div jen upozorněním na následující větu zjevení.

V 28-31 - ukazuje velmi názorně aplikaci celého poznání, které z tohoto zjevení plyne v životě církve. Petr, na němž má další Ježíšovo dílo stát, je vyzván, aby na Ježíšovo slovo (a tedy ne svévolně!) pokračoval v cestě svého Mistra - není přece v moci zla (je Kristův), tak se mu nemůže nic stát.

V 30 - ohrožení vnímá Petr víc než Ježíše. Začal tonout. Ale v tuto chvíli víru neztratil, spíše našel: chtěl od Ježíše pomoc, i když se důvěře v něho právě zpronevěřil. V 31 - první je, že je zachráněn. Tuto zkušenost dělá církev opakovaně dodnes. Jemná výčitka je spíš posluchačům pro poučení, není plně výtkou.

V 32 - zlo je opravdu odzbrojeno tam, kde je Ježíš a kde je víra.

V 33 - pro nás je v této větě už automaticky nejdůležitější vyjádřením Ježíšovy velikosti a jedinečnosti titul "Boží Syn". V řeckém textu je to ale trochu jinak. Pro klanění je užito slova, které označuje úkon úcty, který náležel jen Bohu (PROSKYNESIS). Tím byla nejvýrazněji vyjádřena Ježíšova velikost.

Ačkoli církev se kymácí v bouři, není její osud špatný - Ježíš je jejím jediným - zato suverénním zachráncem. Tato záchrana je člověku přisvojitelná jedině vírou. Člověka neohrožuje tolik moc vnějšího zla (ta je nakonec přemožena Ježíšem jednou provždy), ale nebezpečí nevíry v Ježíše, tedy neuznání jeho správné moci. Je tu tedy podána naděje i výstraha.


K úvaze
Řím 9,1-5
První poctivá otázka by mohla být, jestli se naše smýšlení v dané věci Pavlovi poněkud aspoň podobá. Křesťanský antisemitismus (katolický jako protestantský) je hlouběji zakořeněn, než se na prvý pohled zdá.

Nepříliš známý koncilový text - Nostra aetate čili "Prohlášení o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím" měl být původně textem pouze o Židech. Nakonec byl pojat šířeji, otázce poměru křesťanů k židům věnuje celý odstavec 4, který je stručný a velmi obsažný. Ukázky: "Církev uznává, že počátky její víry a jejího vyvolení sahají až k patriarchům, k Mojžíšovi a prorokům podle Božího tajemství spásy." "Vyznává, že všichni, kdo věří v Krista, jsou dětmi Abrahamovými podle víry." "...ví, že dostává mízu z dobré olivy, na kterou jsou naroubované divoké ratolesti pohanů."


Mt 14,22-33
Po jednom exegetickém rozboru tohoto textu ztratili někteří posluchači trpělivost a zaútočili na přednášejícího slovy: "Kráčel tedy Pán Ježíš po vodě, nebo ne?" A podle odpovědi (ano - ne) se mělo rozhodnout, jestli budou přednášejícího považovat za pravověrného nebo za heretika. Touto epizodou má být poukázáno na mylně pochopený vrchol a důraz textu. Nejde zde o demonstraci toho, že Ježíš udělal kousek, který by nikdo jiný nesvedl. Cílem evangelia není, aby nás donutilo věřit neuvěřitelnému a při tom nás nechalo tam, kde jsme dosud. Má v nás vzbudit víru, abychom "věříce měli život v jeho (Ježíšově) jménu". (Jan 20,31) Teprve tenkrát, když dospějeme k pochopení, že Ježíš není jen sám o sobě Syn Boží, ale že je můj (náš) spasitel, ten, koho Bůh poslal k mé (naší) záchraně, proniká víra do života. A tak je třeba jasně vidět, že náš text není "reportáží o kráčení po vodě", ale, že je to text o sebe-zjevení Ježíše (epifanie), který má vést k zachraňující víře v něho, text aktualizovaný Matoušem podle skutečných potřeb víry tehdejších křesťanů. Máme-li textu dobře rozumět, musíme vzít na vědomí, že byl řečen v prostředí, odchovaném Starým zákonem, že tedy řada obrazů je dobře srozumitelných jen z něho.

"Čteme-li vzmužte se, já jsem to, nebojte se, pak si musíme vzpomenout na události na hoře Sinay - slyšíme, že zde mluví Bůh starozákonní smlouvy ústy Ježíše. Jak ale to je s Ježíšovým kráčením po moři? Čtěme žalm 77,19; Job 9,8; Job 38,16! Moře a vodní proudy jsou ve Starém zákoně obrazy pro nepřátelské mocnosti chaosu a smrti, které ohrožují Boží královské panství. A tak se v našem textu projevuje (zjevuje) Ježíš jako definitivní vítěz nad všemi nepřátelskými mocnostmi. To je hlavní teologické poselství novozákonního zázraku kráčení po vodě. Zaznívá v něm původní Ježíšovo poselství: "Království Boží se přiblížilo" (Mk 1,15). A tak není náš text jen výrazem víry společenství, v němž byl v této podobě formulován, ale je také předáváním hlavního poselství Ježíšova kázání" (volně dle R. Fullera)


Myšlenky k promluvě
Mt 14,22-33
Ve věku technických vymožeností nám nemusí pohyb člověka po vodní hladině připadat tak nemožný. Skeptik se dokonce bude ptát, jestli za tím vším není nějaký trik. Nebo jestli se všechno apoštolům nezdálo. Pokud se s ním začneme dohadovat, sotva někam dojdeme. Kdo chce celý příběh v evangeliu odmítnout, ten nám může vždycky říci: "A byl jsi u toho?" Nebo: "Šel jsi sám po vodě?" Těžko by se nám odpovídalo. Je ale třeba jít dál. Podívat se na evangelium očima Ježíšových současníků. Ti všechno chápali trochu jinak a asi hlouběji. Galilejské jezero, zvané pro svou velikost moře (jeho délka 30km představuje asi tak vzdálenost z Prahy do Berouna), bylo pro ty, kdo žili na jeho břehu zdrojem obživy. Rybáři na ně museli denně vyjíždět a lovit. Bouře pro ně byla velmi nebezpečná. Jezero, bičované větrem s velkými vlnami bylo zcela neovladatelné. Není tedy divu, že v jezeru viděli sídlo nebezpečných mocností, proti nimž je člověk slabý; sídlo démonů. Ježíš, kráčející po moři, byl pro učedníky nejprve přízrakem. Nemohli pochopit, že by někdo měl takovou moc nad zlem. Nevěřili, že jde o skutečnost. Petr se v této situaci skutečně vzmužil a zareagoval velmi zdravým způsobem. Chtěl Ježíšovu moc nad zlem zakusit sám na sobě. Pochopil, že jde-li skutečně o Ježíše, potom Ježíšova suverénní moc nad zlem bude působivá i u něho samotného. A měl pravdu. Ovšem s jednou podmínkou - že bude Ježíšovi věřit. Že totiž důležitější než vlny a hloubka jezera pod ním, bude pro něho v tu chvíli Ježíš sám. A právě tuto podmínku nesplnil a začal se topit. Ale Ježíš ho i v tu chvíli neopustil - malověrného, tonoucího Petra vytáhl.

Chcete se tedy i vy pohybovat po vodě? Můžete a nejlépe uděláte, když si pro ten účel vypůjčíte lodičku. Ale chcete mít jistotu, že vás zlo nepohltí a nepřemůže? V tom případě věřte Ježíši víc než Petr a držte se ho!

Je velmi důležité, abychom si celý příběh převedli do naší přítomnosti. My jsme totiž ti, kdo mají ve svém životě "kráčet po moři plném démonů". Jsme totiž lidmi, kteří žijí ve světě, v němž je a bude přítomno zlo. Jakákoliv snaha izolovat se od jeho působení tak, aby nám nemohlo ublížit, je nebezpečná. Se zlem budeme mít vždy co do činění. Důležité ale je, kdo pro nás bude v tom případě největší jistotou a největší oporou. Evangelium říká jednoznačně: Mesiáš - Ježíš. On je ten, koho zlo nepřemůže. A kdo mu patří, je v pozici velké jistoty. Při povrchním pohledu by se nám ovšem mohlo zdát, že v tom případě se nám na světě nic zlého nemůže přihodit. Životní zkušenosti tomuto mínění odporují. Právem. Ježíš nám neslíbil absolutní nedotknutelnost, slíbil nám podíl na jeho kříži. Jistota, kterou nám dává, má na mysli zlo, které by se nás mohlo uvnitř zmocnit a podrobit si nás. To by bylo opravdové utonutí. V krajním případě utonutí navěky. A právě zde Mesiáš říká: "Neboj se, já jsem přemohl svět!". Kdo skutečně věří Ježíši a patří mu, ten je v této pozici v bezpečí, zlo si jeho nitro nemůže podmanit. Ale jakmile začneme myslet víc na to, co by nám mohlo ublížit, než na Ježíše, můžeme začít tonout jako Petr. Ještě jednou - nezapomeňme - nejde o pouhý pohyb po vodě, jde o život, v němž máme obstát jako Boží děti. Zlo si nás nesmí podmanit. A zárukou našeho vítězství je Ježíš sám.