Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Advent (cyklus A)
2. neděle adventní - A / Stůl slova - Aleš Opatrný

2. neděle adventní - A

Rozbor textu

1. čtení
Iz 11,1-10
Celková situace: Je po pádu severní říše a dá se očekávat, že jižní (Judsko) potká totéž. Je to doba soudu - viz předchozí verše (Iz 10,33-34). Přesto, či spíš proto, je prorokem slibován začátek. Termín toho, co má přijít, ovšem určován není.

Výklad je veden pomocí dvou obrazů: ten prvý je vzat z přírody a vitalita přírody je tu obrazem tvůrčí moci a hlavně věrnosti Boží. Na této věrnosti stojí pro Izrael naděje, ne na vývoji tehdejších politických poměrů.

Druhý obraz: pohoda mezi zvířaty, překonání přirozených vztahů. Nejde zde jen o obraz harmonie přírody, ale o harmonii mezi lidmi zejména.

V 2 - slova o spočinutí Ducha na výhonku (= na člověku) jsou ve Starém zákoně jedinečná. Podobná užívá jen Nm 11,25 o Mojžíšovi. Tím je dáno, že prorok nemluví o běžném králi, o "pomazaném Páně", ale o jedinečné postavě.

Dary Ducha (dle hebrejského textu jich je šest, podle Septuaginty, tedy řeckého překladu Starého zákona, jich je sedm) vešly do katolické zbožnosti jako určitý výběr plodů křtu a biřmování. Dost nešťastně bývají chápány individualisticky, zatímco zde (V 3) ukazuje na jejich sociální význam. Kromě toho podává Nový zákon svědectví o plodech, darech Ducha mnohem životnější a plastičtější, i když je nelze sestavit do takovýchto sedmi pojmů srov. 1 Kor 12, Řím 12, Gal 5).

Ostatně i zde jde spíš o vyjádření toho, že zaslíbený člověk - mesiáš - bude zcela naplněn Duchem, než o pouhý popis toho, co Duch dává.

V 3-5 - zatímco V 2 mluvil o tom, čím je Pomazaný vybaven, ukazují další verše na jeho poslání: "prosadí Boží právo na Zemi" (G.von Raad), vládu podle Božích, nejen lidských měřítek.

V 6-9 - tato obrazná řeč je dnes pro některé spíš překážkou, než pomocí. Harmonie v přírodě je sice také jedním z plodů vykoupení, ale tady jde spíš o obraz vztahů lidí mezi sebou: je nám zřejmé, že nastolení harmonie mezi lidmi je v našich poměrech a z našich sil právě tak málo pravděpodobné, jako přebývání vlka s beránkem apod., tedy tato harmonie je Božím darem. Poznání Hospodina je podkladem vší dobré budoucnosti, podkladem a podmínkou vytouženého pokoje - tato slova znějí do dnešní situace velmi ostře.

V 10 - je považován za pozdější než ostatní text. Zatímco předchozí řeč se vztahuje na Izraelity, V 10 její platnost rozšiřuje na všechny národy - právě z knihy Izajáš se rozšiřuje vědomí o univerzalitě spásy.

Text vysvobozuje člověka ze zajetí beznaděje nebo ze zajetí minulosti, otvírá budoucnost. Naděje, nebo lépe její splnění, není termínováno, ale každá generace Židů je jí nesena a je jí blíž - tak to Židé prožívali. Mentalita "obrácená dozadu" s nedůvěrou v budoucnost, je neslučitelná s mesiášskou nadějí, a proto se u Židů ve větší míře nevyskytovala.


2. čtení
Řím 15,4-9
- z Písma vytrvalost, povzbuzení a ne především historické informace nebo morality
- vytrvalost a povzbuzení není radno hledat v sobě, ve vlastní snaze, ale ani ne v člověku. Bůh je dárcem obojího, je tedy třeba hledat tento zdroj, chceme-li vytrvat.
- je snadné vyzvat "ty druhé", aby přijali bližní do svého společenství. Je ale třeba se zeptat, zda to dělám já sám. On nás přijal právě jako hříšníky, na to nelze zapomenout.
- Kristův životní čin nevisí ve vzduchoprázdnu, ale navazuje na starozákonní řetěz zaslíbení, je projevem mnohokrát slíbené i osvědčené Boží věrnosti.


Evangelium
Mt 3,1-12
Z dnešního evangelia zazní slovo "pokání" a bude umocněno postavou Jana Křtitele. Člověk, který slyší "pokání" může ale udělat jednu zlou věc: obrátí se k sobě samému. To by byl omyl. Z pařezu Jesse už vyrazila ratolest, v Ježíši se Boží království ke každému přiblížilo. Jeho, Ježíše, je tedy třeba skrze pokání nově objevit.


Výzva k pokání se v církvi opakuje mnohokrát za rok, vždy právem a málokdy účinně. Pokání totiž nemůže být dobře prezentováno a vůbec ne chápáno jen jako "zbožné cvičení", které se katolíkovi sluší dělat. Je k němu mnohem větší důvod: přišel, a do života každého člověka mnohokrát přichází ten, kdo ponořuje do Ducha a do ohně, kdo čistí mlat, kdo ukazuje, co je skutečným ovocem a co ne. Když uvážíme, že mnoho "profesionálních" hlasatelů pokání nedbá na soud nad vlastním životem, kterým je Ježíšův život, že pěstují ne-dobré ovoce, není divu, že jejich výzvy k pokání jsou němé. Výzvou totiž bude jistě slovo, ale slovo podtržené, nesené životem toho, který permanentně přijímá Ježíšův soud nad svým životem a podle něj se stále snaží obracet. Ale skutečný Ježíšův soud, nejen soud názorů, zásad, zvyklostí nebo soud většiny.

Ke změně života nás ovšem nemá vposledku vést to, že se přiblížila katastrofa, ale to, že se přiblížilo něco nesmírně ryzího a dobrého - Boží království. Pokání je vstupem do světa plného jasu (i když třeba se slzami), ale ne propadnutím se do mučírny v temném sklepě.


K úvaze
Jedno z nejhorších pochopení křesťanství: když v něm najde někdo útěchu, která mu dovolí zapomenout na dnešek ve jménu neskutečna nebo ve jménu čehosi, co leží daleko v budoucnosti. I když "ratolest z pahýlu Jesse" vyrazila už před dvěma tisíci lety, i když zdaleka ještě nezavládl na zemi pokoj, který by odpovídal Izajášovu obrazu, to, o čem prorok mluví, se děje.

Teď je Ježíš" plný Ducha Božího, a s ním i jeho tajemné tělo, to je církev. Teď Ježíš rozsuzuje podle spravedlnosti, i když neodsuzuje ty zlé, jak bychom chtěli. Ale orientace na pravdu a dobro je podle něho jednoznačná. A tam, kde je skutečné poznání Hospodina (což je dnes i poznání Ježíše a jeho slova), tam začíná harmonie. V křesťanském společenství, které žije z Krista, lze dost dobře zakusit tu harmonii, o které obrazně Izajáš píše. A hledáme-li cestu k naději a cestu k pokoji, pak pro toho, kdo "zná" Písmo a bere ho vážně, nevede cesta jinudy, než přes "poznání Hospodina", které má naplnit zemi. V tom je také jedinečný a nezastupitelný úkol těch, kdo ho znají, vůči těm, kdo ho neznají.


Myšlenky k promluvě
Iz 11,1-10
Není-li člověk právě skalním nadšencem, potom mívá strach, aby lehkověrně neuvěřil něčemu, co se tváří jako nadějná zpráva, ale co řešení životních otázek nepřináší. Takové a podobné pocity bychom mohli zakoušet nad Izajášovým textem. Zní krásně. Vznešeně. Ale ta vize harmonie mezi zvířaty (i lidmi), ta se nám může zdát být neskutečnou. Zvlášť tenkrát, budeme-li naplnění textu situovat jen a pouze směrem do budoucnosti, jako něco, co by mohlo - mělo přijít kdoví kdy. Ale zde je třeba znovu si připomenout, že význam prorockých textů sahá od doby, kdy byly řečeny, přes přítomnost k budoucnosti. Na prvé části dnešního úryvku to vidíme jasně: ratolest z pahýlu Jesse už vyrazila - je to Ježíš, na němž spočinul Duch Hospodinův v plnosti, jak o tom mimo jiné svědčí texty evangelií o Ježíšově křtu v Jordánu. A každého, koho on potkal a kdo se setkává s jeho slovem, nesoudí podle zdání a doslechu, ale podle pravdy. V Ježíšovi přišla pravda o Bohu i o člověku na svět osobně. Ale není to tak, že on by soudil "ty druhé", jak by si to člověk třeba rád představoval. Ježíš soudí každého a nikoho, protože "v tom spočívá soud - že světlo přišlo na svět a lidé si zamilovali víc tmu než světlo. Kdo v něho věří, není souzen, kdo nevěří, už je odsouzen", jak říká Janovo evangelium (srov. Jan 3,18 - 21). Pro ubohé v zemi už je rozhodnuto - jsou blahoslavení, tenkrát, kdykoliv, dnes. Bůh jim neodpírá svou lásku, naopak, hledí si jich.
Ale jak to bude s tou idylou, až se "kráva bude pást s medvědicí", kdy to bude, až poznání Hospodina naplní zemi? Kdybychom čekali, že to vše bude k jistému datu, měli bychom jen polovinu pravdy. Ano, harmonii ve všem můžeme očekávat v novém nebi a nové zemi, v obnoveném stvoření po Ježíšově druhém příchodu, až se zjeví Boží království ve slávě. A tehdy se ta harmonie jistě bude týkat všech, lidí i zvířat. Ale ani tady nejsme odkázáni jen a pouze na nedosažitelnost, netermínovanou budoucnost, protože i zde je vlastně řeč o věcech, které se už dějí. Už teď naplňuje poznání Hospodina zemi, a to v těch, kdo poznali Krista a přijali evangelium. Už teď nastává harmonie mezi těmi, kteří se s Bohem smířili, kteří žijí z jeho odpuštění, kteří se vydali v tomto životě Ježíšovou cestou. Každé křesťanské společenství, přes problémy, které v něm vznikají a budou vznikat, může být jakýmsi vzorkem, zčásti úspěšným pokusem o zviditelnění těchto Božích věcí v tomto světě.
Jedno ale nelze tváří v tvář textu přehlédnout: že pokoj, harmonie a dobrá budoucnost nejsou pouhým plodem lidských opatření, rozhodnutí, natož jen přání. Vycházejí z něčeho velmi podstatného, že totiž poznání Hospodina může naplňovat zemi. A to nemůže být v tomto pozemském stavu lidstva nikdy jednou provždy vyřízeno. O to usiluje každá generace znova a znova - a proto, i když Mesiáš už přišel, nezavládla na této zemi natrvalo mesiánská idyla taková, jak si to Židé představovali. Ovšem je třeba k tomu doplnit, že výzva Jana Křtitele v celé naléhavosti a drsnosti patří také každé lidské generaci. Protože právě a jen v ní se rozhoduje o tom, jaká harmonie v ní nastane. Tento úkol - včetně jeho základu, totiž poznání Hospodina - nelze přesouvat až na potomstvo. To si bude muset vybojovat tyto věci znova, pro sebe - otcové jim je nebudou moci předat, jen předvést ve svém životě.
Není tedy třeba vidět v Izajášově textu utopii. Je spíš třeba pochopit, že se už v dějinách naplňoval a prožít jeho naplnění i ve vlastním životě.