Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Advent (cyklus B)
2. neděle adventní - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

2. neděle adventní - B

Rozbor textu

1. čtení
Iz 40,1-5.9-11
Vysvobození z Egypta bylo základní zkušeností Izraele s Hospodinem - zachráncem a vysvoboditelem. Tehdy šlo o vysvobození z cizí nadvlády, pod níž se dostal lid bez vlastní viny. Jinak je to u vysvobození - vyvedení z babylonského zajetí, o němž mluví náš text. Tam byl Izrael Hospodinem vysvobozen z cizí nadvlády pod níž se dostal pro svou nevěrnost. Toto vysvobození je tedy ještě větším darem lásky, je současně odpuštěním.

I v této situaci, zaviněné hříchem, přichází potěšení pouze od Hospodina. Pro dovršení Hospodinovy záchrany, pro jeho příchod, je třeba připravit cestu. Zmínka o poušti: nejde tak o zeměpisný údaj, jako o náboženskou výpověď. Poušť byla místem výchovy a setkávání s Hospodinem při cestě z Egypta do zaslíbené země (viz Exodus) a Pán sám vede Izrael jako pastýř z pouště na pastviny. Dává mu budoucnost a tedy naději. Shrnuto: Hospodin je zachráncem a proto je třeba mu připravit cestu.


Žalm 85/84
Hospodin není v první řadě zvěstovatelem zkázy, ale pokoje, milosrdenství a harmonie. I dnes potřebuje člověk slyšet "co mluví Hospodin, Bůh" a ne jen to, co mluví kdekdo. Boží řeč lze slyšet i z dvaapůltisíce let starého Izaiášova textu.


2. čtení
2 Petr 3, 8-14
Je dobré přečíst si 3. kapitolu od 3. verše, pak je zřejmá pozice, z níž jsou řečena slova našeho úryvku.

Problém, který se v Novém zákoně vícekrát vyskytne: brzké očekávání Kristova druhého příchodu, který nenastával. Je to problém, který existuje pro věřící dodneška, i když dnes není zdaleka tak intenzivně prožíván.

List nejprve připomíná, že Bůh počítá čas jinak než my. Naše úvahy o tom, co by kdy mělo být, nemají před Bohem velkou cenu. Čas, který je lidstvu dáván, je časem k pokání (podle Lukáše i časem k hlásání evangelia, k rozvoji církve).

Den Páně přijde. Skončí vše, co tu bylo, bude soud. Ale bude také nové nebe a nová země! Tak, jako z chaosu na počátku vzešel Božím slovem tento svět (viz Gen 1), tak má na konci z "tohoto roztaveného světa" vzejít nové nebe a nové bytí - opět Božím slovem. Pokud jde o konkrétní představu, je zřejmé, že slova Písma jsou obrazy, ne popis fyzikálních skutečností. Ale pochopit, že čekáme na nové Boží stvoření, je jistě třeba. Je tu ale otázka, jak má toto čekání probíhat.


Evangelium
Mk 1,1-8
Mk 1,1-15 je vlastně úvodem celého evangelia. První věta je v podstatě vyjádřením obsahu evangelijního textu. Všimněme si také, že výraz "syn Boží" se objevuje znovu a to až na konci Markova evangelia - užívá ho setník u ukřižovaného Ježíše (Mk 15,39). Celý text evangelia je jakoby "napjat" mezi těmito dvěma body.

Jan Křtitel je u Marka důsledně představován jako předchůdce toho, který je naplněním očekávání Izraele, toho, kdo křtí Duchem (a ohněm; tento druhý termín ale Marek vypouští). Jan Křtitel je u Matouše představován jako eschatologický prorok (Mt 3,2.7b.10.12). Teprve Křtitel pochopený i v této "dimenzi" plně souvisí s obsahem 1. a 2. čtení.


K úvaze
Můžeme opustit běžné adventní moralizování ve stylu "připravte cestu Páně, tedy dělejte dobré skutky, jděte ke zpovědi, chystejte se na Vánoce". Pokusme se spíš přidržet dnešních biblických textů, hlavně druhého čtení, které mluví o očekávání křesťanů. Přináší skutečně důležitou otázku, otázku, co od Boha čekáme.

Ještě ne tak dávno vládl poměrně velký optimismus: svět se domníval, že je schopen neustálého a netušeného rozvoje. Psalo se o využití všeho bohatství světa, o získávání nerostů z jiných planet, neviděl se žádný problém s energií atd. Zkrátka čekal se blízký příchod ráje na tuto zem. Z té doby jsou i představy některých teologů, že druhý příchod Krista bude jakousi - spíš pozvolnou - proměnou tohoto světa v nové nebe a novou zemi, v jakýsi ráj s dovršeným, zdokonaleným člověkem. Dnešní pohled je dost jiný, je v kurzu strach z katastrof, strach z konce, předpovědi katastrof ekologických, politických, genetických, vojenských...

Otázky, které pro nás z těchto skutečností vyplývají:
- čekáme vůbec na něco víc, než na sportovní, ekonomické nebo politické události?
- je pro nás zvěst o paruzii radostnou nebo děsivou zvěstí?
- chceme víc druhý příchod Pána než zachování tohoto světa?
- těšíme se na "nové nebe a novou zemi", nebo nejvýš na to, že Pán zničí vše, co vidíme jako zlé nebo nepříjemné?

Některé odpovědi z Písma:
1. čtení mluví jasně o Bohu osvoboditeli, a to o osvoboditeli pro vyvolený, ale hříšný národ. Máme důvod si myslet, že se Bůh změnil? K osvobození z Babylonu se šlo tvrdou cestou pádu Jeruzaléma, odvlečení do Babylonu. Ale výsledkem bylo nejen osvobození národa, ale i prohloubení víry Izraele. I 2. čtení zná Boha osvoboditele, k němuž se přibližujeme pokáním. A nejen to. Podobně jako v 1. čtení je i zde, v druhé části, ukazován Bůh stvořitel. Tvoří už nejen cestu pouští, ale i nové nebe a novou zemi.

Závěr: na Krista nemůžeme čekat každý rok v adventě znovu tak, jako by tu ještě nikdy nebyl. Ale čekáme na něho jako na toho, kdo tu byl a kdo definitivně přijde. A to bude znamenat konečné osvobození. Lidstvo prochází tmou, spoutaností hříchem, "Babylonem", pouští, a seznamuje se tak i dál s Bohem. Jen tomuto Bohu patří celá budoucnost. A i kdyby přišly jakékoliv katastrofy, nové nebe a nová země budou, přijdou jako závěrečná, definitivní skutečnost. Písmo jako celek nás nevybízí, abychom čekali pasivně. Ale varuje nás také před tím, abychom tento svět "nezbožštili" a nezaměnili jej za Boží novou zemi a nové nebe. Uprostřed tohoto světa žijeme jako ti, kdo ho chápou jako Boží stvoření a proto jím nepohrdají, ale jejichž naděje je upnuta k tomu, který přijde a proto svět nepřeceňují. Závdavkem nové očekávané skutečnosti je v nás Duch svatý (srov. Ef 1,13-14; 4,30.)


Myšlenky k promluvě
Křesťané jsou občas podezíráni nebo obviňováni z toho, že jejich učení znamená únik. Že neberou svět dost vážně, že se o něj moc nestarají, protože se těší do nebe a je jim celkem jedno, jak to tady dopadne. A jejich kritikové nezřídka mluví, jako by nesli na svých bedrech tíhu celého světa, jeho celou budoucnost. Nebylo by dobré, kdybychom tuto kritiku odmítli bez pořádného zamyšlení. Únik je mnohdy svůdný. Bůh je krásný a člověk všelijaký. Tento svět je šedivý, často nepříjemný a nebezpečný, "zbožný svět" je nezřídka plný vůní, milý a bezpečný.

Je snadné opustit trpkou nebo obtížnou přítomnost ve jménu krásné budoucnosti - a je to svůdné. Jak ale vypadá ta budoucnost, kterou křesťanství hlásá? Co vlastně hlásá "směrem kupředu"? Ráj nebo soud? Útěchu nebo výstrahu? Poselství biblických textů dnešní neděle by se dalo shrnout do slova: přijde. Tedy On, Ježíš. Křesťanství směrem do budoucnosti neohlašuje především něco, ale především někoho. A ten, který přijde, nás miluje - už teď. A tak jeho příchod může začínat také už teď. Je tedy třeba s Izaiášem připravit cestu. Tehdy proto, aby mohl Bůh přijít a vyvést národ z Babylonu do jeho vlastní, Bohem darované, země. Dnes - především proto, aby mohl Pán přijít a křtít Duchem a ohněm. Každou generaci nově. Každého člověka nově. To, co bylo v dějinách uskutečněno jednou provždy, totiž příchod Spasitele a osvobození, které přináší, se neopakuje, ale musí se nově a nově v každé generaci stávat pro reálné lidi přítomným - uskutečněním. A tento první příchod otevírá v lidských dějinách dveře příchodu druhému, totálnímu a definitivnímu. Kdy to bude? To nevíme, to neví nikdo dnes, tak jako to nevěděl nikdo ze čtenářů druhého listu Petrova. Ale to vcelku nepotřebujeme vědět.

Mnohem naléhavěji potřebujeme dvě jiné věci. Především to, aby Pán přišel k nám, přesněji ke mně. Má spása se mimo mne neuskuteční: Já musím být pokřtěn Duchem, křtem Kristovým. Ve mně se tato skutečnost musí stát živou. Mně je dáván také čas k pokání, který není neomezený. Já musím být osvobozen. A pro co osvobozen? Jistě v prvé řadě pro tento život. Abych ho žil beze strachu, bez deformací z obavy, že mi něco unikne. Osvobozen k činné lásce a plnému rozvinutí mého lidství. Ale nejen to, potřebuji být osvobozen pro nové nebe a novou zemi. Tato zvěst mne neopravňuje k nezodpovědnosti života. Písmo přece jasně mluví o tom, že co jsme neudělali jednomu z nejmenších, neudělali jsme Kristu. Mluví o tom, že duši, která zahyne mou vinou, bude Bůh z mé ruky vymáhat. Mluví o úkolu zacházet dobře s celým stvořením, které Bůh člověku odevzdal. Ale osvobozuje nás od strachu, že budoucnost bude tvořena jen a pouze tím, co vykonáme. A od strachu, že bude stále tak nedokonalá, jak jsme nedokonalí my. Nejsme ale už zase jednou nohou v nepatřičném optimismu? Vždyť evangelium mluví také o znameních, katastrofách, utrpeních, o věcech, které konec předcházejí? Zde je třeba zřejmě rozlišit dvě věci, které k sobě patří, ale které nejsou totožné, a to: znamení druhého příchodu a druhý příchod sám. Nebo: tento svět s jeho dějinami a závěr těchto dějin, do nichž zjevně a plně vstupuje Kristus.

O tomto světě si nemusíme a ani nemůžeme dělat iluze. Je v něm mnoho zlého. Toto zlo přináší zlé ovoce. Každý člověk, rodina, národ, čas od času trpí, někdy víc, někdy méně. To bylo a zřejmě bude, i kdybychom chtěli dělat vše pro to, aby toho bylo co nejméně. Jestliže boj mezi zlem a dobrem, mezi Božím odpůrcem a Božími věrnými, už vrcholí, sotva najisto rozhodneme. Lidé si mnohokrát mysleli, že tomu tak je, a jednou to skutečně nastane. Je to teď? Řeknu provokativní větu: na tom nezáleží. Že nevedeme boj jen proti obyčejným lidským věcem, to už věděl sv. Pavel v listě Efesanům (6,12) - a dodnes to nikdy nepřestalo platit. A že v tomto boji jde o naši věčnost i o náš současný život, to platilo také ve všech generacích. A jestliže to v některé vypadalo tak, jakoby bylo možné se oddat poklidnému spánku, nebyla to pravda. Brzy se to ukázalo.

Není třeba si minulost idealizovat, i když to snad kdekdo dělá - máme k tomu sklon. Právem lidé dnes vědí, že zlo, znásobené lidským věděním, lidskou vědou a technikou a lidskou pýchou, která používá jakýchkoliv nástrojů, může přinést odpovídající ovoce. Tedy ovoce zla, násobené lidským pokrokem a lidskou pýchou. Není snad třeba si ani vymýšlet nějaké zvláštní Boží tresty. Kde je ale náš křesťanský optimismus při těchto chmurných vyhlídkách? Řekl bych, že právě uvnitř, uprostřed nich, pokud s evangeliem vstoupíme také do nich. Evangelium především znamená záchranu teď hned pro toho, kdo uvěří. Teď je osvobozen od propadnutí zlu, od strachu, atd..., jak bylo řečeno výše. Tato šance je tu pořád, dokud bude evangelium hlásáno. A setkání s důsledky zla může (ale nemusí!) na pravdu evangelia jaksi odkrýt výhled. Nemusí, opakuji, protože člověk může vždy propadnout slepotě anebo naprosté skepsi. Ale evangelium znamená také osvobození ze strachu z budoucnosti, ze strachu často ochromujícího. Protože jasně a jednoznačně ukazuje budoucnost jako Boží, ukazuje nakonec na nové nebe a novou zemi. I kdyby tedy tato země pominula a to už za mého života.