Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Postní doba (cyklus C)
2. neděle postní - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

2. neděle postní - C

Rozbor textu

1. čtení
Gn 15,5-12.17-18
Postavme si na začátek dvě zjištění.
1. Zatímco člověk dneška vidí cestu k osvobození ve své činnosti (a to jak vůči přírodě, tak vůči lidem), byl pro Izraele jednoznačně osvoboditelem Hospodin a svoboda byla tedy Božím darem.

2. Od malička jsme učeni, že je třeba především pracovat a snažit se, chceme-li cokoliv v životě získat. Cesty podvodu a lži, jsou nám právem ukazovány jako nepřijatelné. Potom je nám ovšem zatěžko uvěřit, že Bůh je štědrý a zadarmo dávající.

A teď k našemu textu. Potomstvo znamenalo pro staré Izraelity záruku budoucnosti, totiž přežití. Nechápali ještě celkem nic o věčném životě, a tak přetrvání své existence viděli jen v potomstvu. Bylo-li navíc potomstvo četné, mělo šanci ubránit se, obstát v krutém boji kmenů a národů a i kruté selekci, kterou dělaly nemoci. Toto četné potomstvo slíbil Abrahamovi Hospodin, a to ze svého svobodného rozhodnutí, o zásluhách nebo odměně tu není řeči. Abraham uvěřil - a to je jediné, co sám udělal, co bylo oceněno. Byl uznán za spravedlivého, tedy obstál před Hospodinem. A pro další život je mu slíbena země, zdroj obživy, tedy věc životně důležitá.

Na otázku "podle čeho poznám ..." bychom čekali jako odpověď nějaký důkaz, pokud možno hmatatelný. Nic takového. Bohu je v podstatě třeba věřit na jeho slovo. A toto slovo zaslíbení je zesíleno rituálem smlouvy (ale smlouva je taky jen slovo!), rituálem tehdy obvyklým. Smlouva se ovšem týká obou partnerů, zde tedy Hospodinova zaslíbení a Abrahamovy víry a věrnosti - oboje je závazné, oboje je nosným základem budoucnosti.

Samotný rituál smlouvy je pro nás tak nezvyklý, jako byl naopak pro lidi tehdejší doby samozřejmý. Rozpůlená zvířata měla znázorňovat: "tak bude naloženo s tím, kdo smlouvu nedodrží".

Abrahamova aktivita je i zde zcela minimální. Připraví zvířata, odhání ptáky (je to věc v divoké přírodě zcela obvyklá, že se ptáci slétají na mršiny) a nakonec vrchol prožije v pasivitě, totiž ve snu. Hrůza a tíseň je rozpoložením člověka, který se setkává s božskou skutečností. Není to ovšem hrůza ničivá, naopak, Abraham ví o uzavření smlouvy jako o své jistotě.

Poslední věc není také zanedbatelná. Jde o darování země. Dává-li Hospodin (V 18) Abrahamovi zemi, je to možné jen proto, že tato země je Hospodinova. A tedy komu on ji dá, tomu skutečně patří. Mentalita současné doby je jiná - lidé mají za to, že země (vesmír) je "nikoho" a oni si ji dobýváním přivlastňují.


2. čtení
Flp 3,17-4,1
Zde lze vidět novozákonní pokračování Abrahamovy smlouvy. Místo četného potomstva je křesťanům slíben věčný život. K účasti v něm musíme být proměněni - Flp 3,21. Zaslíbenou zemí je nebe, tedy věčnost u Boha, Boží blízkost, Boží království v plnosti. Nemůžeme se tedy upínat na to, kým a čím jsme na zemi, ještě ve "své vlasti". Dosažení "skutečné vlasti" ani tady není jen naší záležitostí a naše síly by na to nikdy nestačily. Očekáváme proto Krista, který nás promění do stavu, v němž lze v novém nebi a v nové zemi žít. Proto je třeba "v Pánu stát" - on je naší jistotou, on je naší smlouvou.


Evangelium
Lk 9,28b-36
I zde je vlastně rozhodující pouhé slovo. "Toto je můj milovaný Syn" - bez tohoto slova by byl zážitek Petra, Jakuba a Jana pro ně sotva něčím srozumitelným. Boží sláva teď už není jako ve starozákonních dobách něčím, co je mimo lidí, v oblaku za táborem, ale "přestěhovala se" do lidí - do člověka Ježíše, který je Božím Synem. To tedy nijak neznamená, že by se Boží rozplynulo v lidském, znamená to ale radikální Boží blízkost v Ježíši. Dotyk s božským není třeba hledat ve vytržení, v mimořádných cestách, v mimořádných zkušenostech, ale v jediném člověku - Božím synu Ježíši. On je plný Boží slávy a je pro nás "tělesně dosažitelný" - ve svém slově, ve svátostech, ve společenství církve. A naopak - "každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha" (1 Jan 4,2). Toto je zkušební kámen mystiků a mystických učení všech odrůd, které se chtějí považovat za křesťanské. Vtělení, pro mnohé pohoršení nad Ježíšovým "snížením se do těla" nelze obejít. Vidět Ježíšovu slávu i pozemskost jeho osudu (kříž, smrt) současně jedním pohledem bylo a je těžké pro křesťany všech generací, je to ale nezbytné.


K úvaze
Gn 15,5-12.17-18
Abrahamova jistota je ve smlouvě. Abraham ví, že má a bude mít to, co mu Hospodin daruje. Nedaruje mu ale to, co by chtěl Abraham sám, ale to, co mu Hospodin nabídl. Tato skutečnost trvá dodnes. Bůh je stále věrný, co slíbil, to splní. Když se k němu obracíme, obracíme se k tomu Bohu, který nás obdaruje tím, co nabídl a slíbil. Jestliže lidé Boží nabídky neznají, nerozumí jim, potom se stále diví, že jim Bůh nedává to, co chtějí. Osvobozující Bůh (viz 1. neděle postní) nabízí budoucnost - a pro nás je konkretizována v Ježíšově cestě, na niž se máme obrátit. Na ní jsou všechna Boží zaslíbení splnitelná a splňována. Nesmíme jen zapomenout, že Bůh, který je absolutní budoucností člověka (K. Rahner), neslibuje hlavně utěšený život na zemi, ale slibuje životní cestu, která vede k němu, je garantem její reálnosti.


Myšlenky k promluvě
Gn 15,5-12.17-18
Je to taková otázka pro děti: může si Pán Bůh dělat co chce, nebo něco musí? Každé malé dítě bude nejspíš myslet, že platí to prvé. Že - na rozdíl od něho - Pán Bůh nic nemusí. Že může dělat to a jen to, co sám chce. A co my dospělí?

Určitě nepochybíme, když řekneme, že Pán Bůh nemusí dělat nic z toho, co bychom mu přikázali my. To je pravda. Ale jinak? Musí udělat to, co sám slíbil? Jistě ano! Ne proto, že snad my bychom se na něj zlobili, ale proto, že on je věrný: svatý Pavel říká doslova "i když my jsme nevěrní, on zůstává věrným, protože nemůže zapřít sám sebe".

A teď asi lépe pochopíme, proč si v dnešní neděli čteme takový až trochu hrůzostrašný příběh, kdy Abram půlí zvířata a kdy mezi nimi projde oheň: ano, čteme o uzavření smlouvy, která se tehdy neuzavírala podpisem prezidentů pod protokol za svitu reflektorů televizních společností a v dešti záblesků fotografických přístrojů, ale uzavírala se velmi názorně. Partneři smlouvy zabili zvířata (a ukázali, že je smlouva pro ně tak důležitá, že je může něco stát) a potom mezi rozpůleným zvířaty prošli a tak naznačili, že s každým, kdo smlouvu nedodrží, by to mohlo dopadnout jako s těmi rozpůlenými zvířaty. Drsné, ale velmi názorné. A tak tedy takovouto smlouvu Bůh uzavřel s praotcem Izraele - Abramem, podobnou smlouvu obnovil s Mojžíšem a definitivní smlouvu zavřel skrze oběť Ježíše Krista. Náplň je vždy stejná. Bůh se zavazuje, že se postará o budoucnost, lidé se zavazují, že budou Bohu věrni. A ta budoucnost je větší a větší. Abramovi Bůh slibuje potomstvo, Mojžíšovi slibuje zemi a trvalou pomoc a konečně i to, že je nikdo nevyhubí, a nám, v Ježíši Kristu Boží království, nebe. Je to tak skvělé, že se člověk až ostýchá toto Bohu uvěřit. A přece. Smlouva tu je. Bylo by zlé, kdybychom to nevěděli a kdybychom se smlouvou nepočítali. Protože potom by se nám mohlo snadno stát to, co se stalo již mnohým před námi: měli dojem, že v křesťanství jde nanejvýš až o to, co je po smrti. Měli dojem, že když na to přijde, lze se víry, církve, křesťanského života vzdát, protože se to vládě nebo nějakému úřadu nelíbí. Nechali tedy víru vírou, nepočítali ve svém životě s Bohem, ale jen s tím, co jim mohla nějaká politická moc slíbit. A možná, že si řekli: on je ten Pán Bůh hodný, a tak nás třeba po smrti do nebe vezme. A tak se vzdali Boha jako jistoty zde v pozemském životě a tím ztratili svobodu, což sotva mohla nějaká získaná výhodička, spojená se strachem, vyvážit. Protože v okamžiku, kdy člověk přestane být závislý na Bohu, začne být závislý na nějakém člověku, určitých lidech, na institucích - a to je všechno hrozně nejisté. A tak se začne bát - a ze strachu dělá další a další kompromisy.

Pokud ale křesťan ví, že Bůh s ním zůstává ve smlouvě, že Bůh se zavázal opatrovat a tvořit pro křesťana budoucnost, a to dokonce na věčnosti, jestliže křesťan ví, že smlouva s Hospodinem znamená jistotu, z Boží strany nezvratnou jistotu, potom se nemusí dostávat do žádných otrockých vztahů, potom se neuváže na celý život k někomu, kdo mu jistotu a budoucnost dát prostě nemůže, protože je také jen člověkem.

Když si tohle všechno uvědomíme, snad pochopíme, jak důležité je Bohu rozumět. Jak důležité je vědět o jeho smlouvě a o jistotě, která z této smlouvy vyplývá.

Můžeme se dočíst, že v roce 1946 se v této zemi hlásilo asi 76% obyvatel ke křesťanství a tento podíl se za čtyřicet pět let snížil na méně než polovinu - na zhruba 30%. Je příliš snadné z toho obvinit jen komunisty. Křesťané mnohdy nevydrželi, protože jejich jistoty měly jen mělké základy. Protože poznali křesťanství jen jako zásady slušného chování nebo jako ne vždy fungující kouzelný proutek v nouzi. Nepoznali ho však jako jistotu, za kterou stojí Bůh, věrný ve své smlouvě. Ani dnes ovšem nejde o nic jiného. Pokud člověk nepozná v Bohu tohoto absolutně věrného partnera, vymění křesťanství zas za jinou věc, která se mu bude líbit a svůj vztah k Bohu za vztah k nějaké jiné lidské věci nebo moci, která z něho ovšem pomalu udělá otroka.