Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
2. neděle v mezidobí C / Čekat na lepší víno

1. čtení Iz 62,1-5

1Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho právo nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. 2Tu národy uvidí tvé právo a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa. 3Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha. 4Nebudeš se již nazývat „Opuštěná“ a tvá země „Osamělá“. Tvým jménem bude „Mé potěšení“ a jméno tvé země „V manželství daná“, neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostala muže. 5Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvůj stvořitel. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh potěší z tebe.



Po návratu z babylónského exilu se Židé ocitli ve svízelné situaci: město s chrámem bylo zničeno, nebyl dostatek prostředků k zahájení jejich obnovy. Podle toho se mohlo zdát, že Bůh nadobro opustil svůj lid. Přes toto zdánlivé Boží mlčení však prorok nechce mlčet ve svých prosbách k Bohu, „dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň“ (v. 1). Tato spása se pak opisuje dalšími pojmy: „právo“, „sláva“, „nové jméno“. Nové jméno naznačuje hlubší a bližší vztah k Bohu: proto siónská dcera bude „nádhernou korunou“ a „královskou čelenkou“ na znamení, že Hospodin je jejím pánem. Tento vztah je tak hluboký a intimní, že se podobá zasnoubení mezi mužem a ženou.





Mezizpěv Žl 95

Vypravujte mezi všemi národy o Hospodinových divech.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, - zpívejte Hospodinu, všechny země! - Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno! *

Rozhlašujte den ze dne jeho spásu! - Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, - mezi všemi národy o jeho divech. *

Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, - vzdejte Hospodinu slávu a moc, - vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. *

V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním, všechny země! - Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, - národy řídí podle práva. *





2. čtení 1 Kor 12,4-11

4Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. 5A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. 6A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. 7Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. 8Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zase tentýž Duch poskytuje poznání, 9jinému se opět dostává od téhož Ducha víry, jiný zase má od téhož Ducha dar uzdravovat, 10jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznávat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými (neznámými) jazyky a jiný zase má dar, aby uměl vykládat, co tím jazykem bylo řečeno. 11To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce.



Kapitoly 12 a 14 mluví o charizmatech (čili o darech zdarma daných). Tato charizmata jsou udělována svobodně, každému tak, jak chce samotný Duch. To však neznamená, že jsou křesťané bez charizmat: jeden má takové charizma, druhý jiné (v. 7). V církvi je mnohost darů (jejich jsou v Řím 12,6-8; Ef 4,11), není to však v protikladu k tomu, že je pouze jeden zdroj, jeden Duch (v. 11). Zdá se, že není třeba rozlišit pojmy „obdarování“, „služby“ a „působení“ (v. 4-5): jedná se zřejmě o synonyma. Je však logické přisoudit (na základě určité vhodnosti a podobnosti) obdarování Duchu (daru par excellence), služby Kristu, služebníku, a „působení“ Otci, který má ve všem iniciativu.





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Bůh vás povolal kázáním evangelia, abyste dosáhli slávy našeho Pána Ježíše Krista. Aleluja.



Evangelium Jan 2,1-12

1Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. 2Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. 3Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: „Už nemají víno.“ 4Ježíš jí odpověděl: „Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina.“ 5Jeho matka řekla služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“
6Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. 7Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte džbány vodou!“ Naplnili je až po okraj. 8A nařídil jim: „Teď naberte a doneste správci svatby!“ Donesli, 9a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno - nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří čerpali vodu, to věděli - zavolal si ženicha 10a řekl mu: „Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle.“
11To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřil. 12Potom se odebral se svou matkou, se svými příbuznými a učedníky do Kafarnaa a zdrželi se tam jen několik dní.



Máme tu především Ježíšovo zjevení (v. 11), které je v našem kontextu vyvrcholením předchozích zjevení (Beránek Boží – 1,29.31; Mesiáš – 1,41; ten, o kterém psal Mojžíš a proroci – 1,45; Syn Boží a král Izraele – 1,49). V Káně se odehrává první znamení (zázrak), které zjevuje Ježíšovu slávu, tj. moc a božskou důstojnost. Avšak tato sláva se plně zjeví jen na kříži (13,31). Po tomto „základním zjištění“ je možné dodat další postřeh: hojnost vína, a to dobrého, je znamením věku mesiánského.



K hlubšímu porozumění textu

Tento zázrak je na straně jedné „vyvrcholením“ dosavadního „zjevení“ Ježíše (dosud plně nepoznaného Mesiáše – Zachránce, viz 1,50.51), na straně druhé teprve výchozím bodem pro postupné sebezjevování Ježíše ve znameních (srv. 12,37; 20,30). Je opravdu zarážející, že v tomto textu chybí Ježíšovo slovo vysvětlení (na rozdíl od jiných perikop, kde se vyskytuje určité znamení, např. chléb či světlo). To se dá však vysvětlit tím, že jsme teprve na začátku Ježíšova sebezjevení.

1-3 Časový údaj „třetího dne“ nemá žádný symbolický význam (totéž platí o souhrnu časových údajů od 1,19, což činí jeden týden). Podle židovského zvyku svatba trvala týden. A samozřejmě se obstarával dostatek vína ke slavení. Maria velmi diskrétně upozorňuje na nedostatek vína – není to přímo prosba, ale jen „upozornění“. Podobně jako ve slovech Marty („Pane, kdybys byl býval zde, můj bratr by nebyl zemřel“ – 11,21-22) i zde můžeme slyšet neurčitou „prosbu“ nesenou nadějí a důvěrou ke Kristu. Způsob pomoci však Maria přenechává svému Synu.

4 Ježíšova odpověď není jasným odmítnutím (jinak by v následujícím verši Maria nevybízela služebníky, aby poslechli). Zároveň však nemůžeme popřít určité Ježíšovo „distancování se“. První část odpovědi se dá převést jako „nech mě na pokoji“, „co chceš?“. A k tomu přistupuje nezvyklé oslovení (vlastní matky!) „ženo“.

Poněkud nejednoznačný je výrok „ještě nepřišla má hodina“: je to otázka, nebo konstatování? Tou hodinou se myslí oslavení skrze znamení-zázrak, anebo oslavení skrze smrt na kříži? Spolu s A. Vanhoyem, X.-L. Dufourem (a některými řeckými otci) se kloníme k logičtější variantě, že uvedený výrok se má chápat jako otázka s předpokládanou kladnou odpovědí: „Nepřišla už snad moje hodina?“ (předpokládá se odpověď kladná: „ano, přišla“). A v tomto případě hodinou se nemyslí oslavení na kříži, ale oslavení skrze znamení (význam „hodina oslavení na kříži“ je samozřejmý na jiných místech u Jana, avšak takový význam vůbec nezapadá do našeho kontextu: proč mluvit o oslavení kříže? Jak by Maria, resp. evangelista, mohli mít něco takového na mysli v kontextu této svatby?). Hodina Ježíšova oslavení začala už vtělením („Slovo se stalo tělem… viděli jsme jeho slávu“ – Jan 1,14), projevuje se skrze znamení (první z nich je v Káni) a dovršuje se na kříži. A tou hodinou máme chápat Otcův záměr, plán. Proto distancující otázka „co chceš, nech mě na pokoji“ je zcela na místě: Ježíš není závislý na své matce (proto ji oslovuje ženo, a ne matko, aby tak podtrhl, že je především závislý na Otcových záměrech). On je zcela poslušný Otce. Zároveň se však Mariino upozornění (spojeno s implicitní prosbou) nemíjí s Otcovým plánem: proto zaznívá Ježíšovo ujištění „nepřišla snad moje hodina (oslavení)“? Ano, přišla, proto Ježíš ví, že má zasáhnout a ukázat svoji moc v této svízelné situaci. A Maria v tomto „kladném smyslu“ chápe Ježíšovu reakci, proto přikazuje služebníkům (tušíc, že Syn ukáže svoji moc): „Učiňte všechno, co vám přikáže“. Takovým příkazem se tato žena podřizuje svému Synu, ustupuje, uchyluje se do ústraní, aby přenechávala Kristu iniciativu. Přikazuje druhým poslušnost, protože ona sama je poslušná a podřizuje se (tím, že přenechává tuto záležitost Synovi). A Maria neřekne: „Učiňte to, co můj syn přikáže“, ale „to, co on řekne“. Jinými slovy je si vědoma, že Ježíš teď nevystupuje „coby její syn“ (neuskutečňuje její přání a záměr), nýbrž jako Syn závislý na Otci.

6-10 Po tomto „teologickém“ úvodu přichází už samotný zázrak. Nádoba s objemem dvě až tři vědra mohla pojmout až 120 litrů tekutiny (1 vědro = 40 litrů). Evangelista nevynechává poznámku, že služebníci naplnili nádoby až po okraj. Tím se předjímá velikost zázraku, plnost Ježíšova daru. Naplněné džbány se mají přinést správci svatby, tj. dohlížiteli služebníků. Samozřejmě pokyn „přinést džbány s vodou“ mohl připadat bizarní a nepochopitelný, proto byla opodstatněná předchozí Mariina výzva uposlechnout Krista. Zázrak jako takový zůstává zahalen hávem tajemství.

Otázka správce „odkud“ je příznačná pro čtvrté evangelium. Stále znovu zaznívá otázka, odkud je Ježíšův dar (4,11: „Žena mu řekla: ´Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká, kde tedy vezmeš tu živou vodu´) a „odkud“ je Kristus sám (7,27n.; 8,14). Dar vyvolává otázku po jeho původu, původci a významu.

Vyprávění je ukončeno slovem správce hostiny. Toto slovo tak může rezonovat ve čtenáři.

11 Je důležité, že se toto zjevení neodehrává mimo čas a prostor, ale při určité příležitosti, na konkrétním místě. Pojem znamení má velký význam u Jana: označuje zázrak, který prozrazuje hlubší skutečnost. Znamení odhaluje Ježíšovu slávu (tj. moc, božskou identitu, důstojnost). Tato Ježíšova důstojnost je naznačená (ve znamení) vína, mesiánského daru (Am 9,13; Oz 2,24; Jer 31,5).



Společné rysy prvního čtení a evangelia

Nová (eschatologická) radost zarámovaná do kontextu svatby.

Zázrak v Káni předčítáme v liturgii hned po svátku Křtu Páně – obě události mají jako společné téma „zjevení“ Ježíšovo (Ježíšova totožnost se stává zjevná). A je nabíledni, že tato tematika nás vrací k nedávné slavnosti Zjevení Páně (a proto se v liturgii při této slavnosti připomínaly všechny tyto tři události).





K úvaze

Pouhá voda… nevýrazná, bez chuti. Dobrá sice k tomu, aby uhasila žízeň, aby zachovala a udržovala při životě, ale nevhodná k slavení. Voda, která nemůže naplnit radostí, rozjasnit tvář člověka. Avšak tato voda je dost dobrá k tomu, aby si ji Ježíš použil – a projevil se jako dárce pravé radosti. Jako ten, kdo překvapí… když už člověk nic neočekává a prožívá nevýraznou šeď (ani hosté na svatbě, ani správce neočekávali tak skvělé víno tak pozdě – měli za to, že to „lepší už měli za sebou“). S Kristem… to lepší teprve přichází… a má přijít.

Konec je tedy bědování a steskům: „Ach, tehdy před několika lety, to jsem se měl. To byl krásný život! Ale teď? Bída!“ Kristus má ještě nějaký trumf… v rukávu. A to i přesto… že to lepší víno máme za sebou… anebo přesněji – my si myslíme, že už ho máme za sebou. A že teď můžeme okoušet jen nevýraznou vodu.

Přesto přese všechno Kristus nepřináší „sám od sebe“ víno, znamení nové radosti. Služebníci mu přináší vodu, kterou on použije… aby nabídl něco neočekávaného. A Ježíš koná ten div skoro stydlivě, ve skrytosti. Bez diváků. Služebníci se právem mohli podivit nad tím, že správce hostiny neokouší vodu, ale jiný nápoj! Vždyť oni neviděli žádné Ježíšovo „zvláštní gesto“ nad džbány, nebyli svědky žádné modlitby, natož slova moci. Kristus jednal v největší skrytosti.

Kána se může stát skutečností i v našem životě. Pijeme jen „průměrné víno“, či dokonce pouhou vodu? Život nás nebaví, protože pijeme jen „nevýraznou vodu bez chuti“? Pak ale nezapomeňme, že i Kristus je přítomný, je tu s námi… i když se neprojevuje… a klidně nechává dojít víno jásotu. Nepodbízí se, nekřičí hlasitě, že právě on může zasáhnout. Sedí tiše a čeká, až mu přineseme „vodu“ svého nevýrazného života (bez chuti). A čeká, že mu ji přineseme s vírou, že on proměňuje splín v jásot, nudu v elán – vždyť on je dárce života. On totiž přináší to lepší víno, které jsme dosud nezakusili – vždyť on nabízí vždycky víno lepší, než bylo doposud. On to jinak ani neumí – protože jiné víno ani nemá.





K aplikaci

1. Čti tato slova… s vědomím, že jsou určená pro tebe a mluví o tobě (vždyť křtem si tě Bůh opravdu vyvolil). Aby sis to opravdu vychutnal, čti to několikrát.

2. Tento výčet darů není jistě vyčerpávající. Důležitější než dary je však samotný Dárce – Duch svatý. Pavel mě chce ujistit, že tento Dárce je bohatý, „praktický“ (dává ty dary, které jsou potřebné pro můj život) a že ani mě „nevynechává“. A proto už teď mohu prosit za ty dary, které potřebuji pro svoji službu (v církvi, v rodině, v práci, mezi hledajícími). A nechat na Duchu, jak se bude projevovat.

3. Přijď ke Kristu (jako ti služebníci) a nabídni mu tu svoji „vodu“ – nudu, stereotypní život, nechuť do života. A pros ho, aby proměnil…