Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
2. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Křesťanství se často vytýká, že je útěkem ze života. Že člověk tak opouští normální "arénu" lidských zápasů a uchyluje se do jakéhosi speciálního odděleného náboženského světa, který je považován za poněkud snový svět, v němž se člověk vyhne mnoha konkrétním starostem. Tato kritika není zcela neoprávněná, protože charakterizuje přístup řady křesťanů. Ale přesto nezasahuje křesťanství jako takové

2. neděle v mezidobí - C

Rozbor textu

1. čtení
Iz 65,1-5
Návrat do Jeruzaléma je velkým tématem závěrečné části Izaiášova proroctví. Obnova slávy Jeruzaléma, návrat bohoslužby, to vše je viděno nejen jako radost pro izraelský národ, ale i jako projev Boží moci, slávy a věrnosti, který bude ukázán i dalším národům. Návrat Izraele není triumfem schopného a udatného národa, ale triumfem věrnosti a moci Boží.

Vztah mezi Izraelem a Hospodinem je pak ukázán obrazem, který byl v Orientě velmi výmluvný: žena bez muže byla v neúctě. Tak byl v neúctě i Izrael opuštěný na čas Hospodinem. Ale návrat Boží přízně je stejným nabytím cti, jako bylo pro ženu získání muže. Izrael není opuštěn, žije v radosti s Hospodinem jako ženich s nevěstou. Svatba je obrazem Boží přízně, věrnosti i radosti.


2. čtení
1 Kor 12, 4-11
Korinťané byli dary Ducha oslněni, skoro omráčeni. Nechápali jejich služebnou funkci. Dary mají sloužit k výstavbě obce. Lidé mají dary rozmanité, nelze je ale dělit na významnější a méně významné a podle nich dělit i křesťany. Dary vycházejí z jednoho zdroje, z Ducha Božího, a vedou k jednomu cíli, k životu v Bohu.

Pavel smysl a užitečnost darů nijak nezpochybňuje, jde mu o jejich správné chápání a užívání. Sám dary má a užívá je, není však fascinován těmito dary, ale Kristem.


Evangelium
Jan 2, 1-22
V Janově evangeliu má tato perikopa velký význam: je to počáteční znamení, které úzce souvisí s tím, že Ježíšovi učedníci uvěřili. Přesto se tato věc neděje ani na velkém veřejném shromáždění, ani za zavřenými dveřmi ve shromáždění zasvěcenců. Děje se v obyčejném životě, mezi obyčejnými lidmi, na velmi lidské slavnosti, kterou je svatba. Současně ale: ve společenství Ježíšových učedníků a jeho matky. Tedy ve společenství těch, kdo budou po čase víru v Ježíše vyzařovat. Tento "nespektakulární" a "neesoterický" charakter Ježíšových znamení bychom neměli přehlédnout.

Ježíšův mocný čin označuje evangelista jako znamení. To je srozumitelné v určitém dějinném a kulturním kontextu. V Izraeli tedy tak, že svatební hostina může být pochopena jako obraz mesiánské hostiny, dostatek dobrých věcí jako obraz mesiánské situace, víno jako obraz radosti a konečně ženich a nevěsta jako obraz vztahu Hospodina a vyvoleného lidu.

Z toho plyne poselství celé perikopy: Mesiáš je zde, dává zakusit tuto novou situaci. Mesiáš je Ježíš.


K úvaze
Spojení prvého čtení a evangelia nám poskytuje poněkud plnější obraz smyslu perikopy o svatbě v Káni. Svatba v řeči Písma není jen začátkem společného života rodiny, ani jen obrazem společného veselí. Je někdy také obrazem mesiánské skutečnosti - k tomu vedou právě dnešní slova Izaiášova. Vyvolený národ je panna, žena, někdy nevěrná žena nebo opuštěná žena, kterou její manžel - Hospodin hledá a vyhledá, kterou znovu přijal. To je obraz mesiánské doby. Mesiánský věk je tedy svatbou, je obnovením svatební smlouvy mezi Hospodinem a národem. Do tohoto kontextu je vložen Janův text. Učedníci uvěřili v Ježíše - zřejmě ne pro div proměnění vody ve víno (Ježíš udělal asi větší div, když třeba vzkřísil Lazara), ale proto, že zažili "svatební veselí", předchuť mesiánské svatby. Lze tu vidět paralelu s proměněním na hoře a taky s eucharistií, jak ji prožívá církev. Uvěřili v Ježíše jako obnovitele smlouvy, v toho, který mění vodu ve víno, totiž hříšníka v Božího syna, "ne-lid" v lid Hospodinův, nečisté v čisté, porušenou smlouvu ve smlouvu obnovenou a platnou na věky. Z kamenných džbánů na očišťování se stávají zdroje svatebního vína, tedy stará smlouva (zákon, předpisy) se mění v novou (milost, odpuštění, veselí Ducha), podobně jako je Šavel proměněn v Pavla.


Myšlenky k promluvě
Jan 2,1-12
Křesťanství se často vytýká, že je útěkem ze života. Že člověk tak opouští normální "arénu" lidských zápasů a uchyluje se do jakéhosi speciálního odděleného náboženského světa, který je považován za poněkud snový svět, v němž se člověk vyhne mnoha konkrétním starostem. Tato kritika není zcela neoprávněná, protože charakterizuje přístup řady křesťanů. Ale přesto nezasahuje křesťanství jako takové. Pán Ježíš tak nejednal. Neodváděl své učedníky do "duchovních rezervací", na skrytá místa, kde by teprve - izolován od světa - něco dělal. Naopak, Ježíš dělá vše zjevně, v normálním proudu života. Právě a jedině tam se odehrávají ty nejpodstatnější věci. Přichází na svatbu. A tam mají vše: ženicha, nevěstu, společnost, služebníky. Ale nemohou dál slavit - nemají víno. Jsou to věřící Židé, vždyť mají i nádoby k očišťování, tedy ke kultickým úkonům. Ježíš tedy vstupuje do této situace, ale ne jako kouzelník, ne jako "deus ex machina" antických dramat, který vyvedl vždy hru ze slepé uličky. Ježíš přichází jako ten, kdo je poslán od Otce, kdo udělá to podstatné, až přijde jeho hodina. A tak na upozornění a žádost své matky jedná: nechá naplnit číše určené k očišťování vodou a dělá z ní víno. A je toho vína dost, nádoby byly naplněny až po okraj. To není jen historka ze života Ježíšova, to je mnohem víc. Je to hluboký symbol, který ukazuje, co udělal Ježíš s Izraelem a lidstvem. Prázdné nádoby, určené k očišťování, které byly služebníci schopni naplnit pouze vodou, to je obraz Izraele, snad zbožného, ale prázdného. A také obraz lidstva, činného, ale bezradného, které není schopno, stejně jako Izrael, opatřit si to, co je nezbytné - spásu, tedy záchranu, plnost. A Ježíš právě toto přináší. I na jiném místě Nového zákona (Mt 9,17) je Boží království, to "jedinečné nové", co Ježíš přináší, označeno jako víno. Tímto vínem, Božím královstvím, je Ježíš schopen připravit nádoby, které on sám určí! A jako jediný přináší skutečnou plnost radosti, a víno bezpochyby dobré.

Je-li tedy nějaká nádoba našeho života, našeho společenství, oblasti církve prázdná, nemá cenu chtít si do ní něco vyčarovat, nebo rezignovat. Má smysl prosit, udělat, co je třeba - a čekat. Ten, který je poslán, ji naplní svým královstvím. Ale ne na náš rozkaz. Jen on ví, kdy přichází jeho hodina. Nevíme kdy. Ale ve výsledek můžeme věřit.