Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Velikonoční doba (cyklus B)
2. neděle velikonoční / Stůl slova - Aleš Opatrný

2. neděle velikonoční

Rozbor textu

1. čtení
Sk 4, 32-35
Život první křesťanské obce v Jeruzalémě podává Lukáš poněkud stylizovaně jako shrnující obraz. Spojíme-li si jeho slova s jinými novozákonními svědectvími o životě v prvních dobách křesťanství, můžeme dostat obraz jasnější.

Především nešlo ani o idylu, ani o komunismus (trvalé společenství všeho majetku). "Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši" - to bylo spíš přání než skutečnost (srov. Sk 6,1-2). Tato jednota byla ztrácena a znovu a znovu nacházena, ostatně tak je to v celých církevních dějinách. Společenství majetku nebylo také bez problémů. Kromě toho se zdá, že společenství majetku vycházelo spolu s nedostatečnou péčí o obživu ze silných eschatologických nálad. Čekal se brzy druhý příchod Páně. Proto vážně Pavel napomíná Soluňany (2 Sol 3,10-13), protože už znal zkušenosti jeruzalémské obce. Soudí se totiž, že Pavlova sbírka pro obec v Jeruzalémě byla právě vyvolána chudobou, do které se Jeruzalémská obec dostala vlivem způsobu života, který byl později v celém křesťanství opuštěn. Hlavně se nesmí přehlédnout, že ústředním posláním apoštolů bylo vydávat působivé svědectví o vzkříšeném Kristu. Toto zůstává jako hlavní poslání církve i nadále.


2. čtení
1Jan 5, 1-6
Slovo "láska" není v prvém listě Janově prázdnou formou, jakkoliv často je opakováno. Je to souhrnný název pro postoj jak vůči Bohu, tak vůči bližnímu. Nepodobá se ani romantickým, ani cukrově sladkým obrázkům, ale postoji Ježíše Krista.

V 1 - víra v Krista je zásadní otázka. A to nejen pro "členství v církvi", ale pro celý vztah k Bohu. Víra v Krista a víra v Otce pak nutně spolu souvisejí, podmiňují se navzájem.

V 2 - podobně, jako v dvojpřikázání lásky v evangeliu (Velké přikázání) je zde spojen vztah k Bohu a bližním zcela neodlučitelně.

V 3-4 - plnění přikázání není jen nějaké "zachovávání normy". Je to cesta k vítězství nad světem mocí víry, ne zbraní.

V 5 - znova vyznačena nezbytná podmínka - víra v Ježíše Krista. Tím je také ukázán styl vítězství.

V 6 - voda, krev, Duch - obsažná slova janovské literatury, která by vyžadovala specielní výklad.


Evangelium
Jan 20, 19-31
Je zde řada témat a je nutno si některé z nich vybrat:
- vystrašení učedníci před přijetím Ducha svatého (za zavřenými dveřmi se nedá svědčit o Pánu).
- Ježíšův pozdrav "pokoj vám!", obsahující v sobě odpuštění. Je to zásadní výrok vzkříšeného Pána vůči těm, s nimiž se setkává.
- učedníci se zaradovali - jejich vztah k Ježíši neskončil, i když zpod kříže utekli.

Jan klade dar Ducha hned do setkání učedníků se vzkříšeným Pánem (na rozdíl od Lukáše), a spojuje ho bezprostředně se službou smíření. Smíření klade jako základ poslání učedníků. Boží vůle po odpuštění se i zde masivně projevuje (srov. Jan 3, 16-21).

Nevíra Tomášova je překonána Ježíšovým oslovením! Na to Tomáš reaguje - v tom nejsme proti němu nijak znevýhodněni.

Poslední věta udává smysl evangelia i smysl víry. Evangelia nejsou pouhou informací, ale mají vzbudit víru. A ani ta není pro nic a za nic. Je k tomu, aby věřící měl život, což v Janově terminologii znamená plný Boží dar, tedy věčný život.


K úvaze
1Jan 5, 1-6
Víra, o které list mluví, není ani levná, ani povrchní. Je to nejenom víra, která se projevuje láskou, ale je to víra, která obepíná a vyjadřuje celý životní postoj křesťana. A jenom v této víře je možné vítězit nad světem, který se v mnohém Bohu vzpírá. Toto vítězství se samozřejmě nepodobá vítězstvím ve struktuře tohoto světa. U Božího vítězství je neodmyslitelný jak kříž, tak přesah do věčnosti.

Jan 20, 19-31
V žádném případě nelze "zanechat" slova o Vzkříšení a životě první církve jen v minulosti. Teď může být posluchač osloven Kristem a stát se věřícím, teď může mít život v jeho jménu. A také teď můžeme žít jednotu mysli, která v křesťanství legitimně vyrůstá pouze z víry. Proto, že jsme uvěřili v jednoho vzkříšeného Pána, který jediný je zdrojem naší naděje, proto jsme jedné mysli. V dějinách církve existují různé názory a postoje na různé otázky, různé spirituality (a to hodně odlišné) v různých řádech. Mnohdy existovaly a existují spory, neshody, rozlišná stanoviska, která se jen obtížně překonávají. Patří to k životu, jen ve smrti spory definitivně zmlknou. Všechno však drží pohromadě jedna jediná naděje v jednoho vzkříšeného Pána, dárce života. Kde tato naděje není, tam může být jen jednota v nepodstatných věcech, nebo uniformita či dril. Nic z toho ale do církve nepatří nebo to není pro ni dost dobré.


Myšlenky k promluvě
Jan 20, 19-31
Za život člověk vyslechne sotva přehlédnutelné množství čtení z Písma, kázání, katechezí, zkrátka vstřebává do sebe množství náboženských informací. Některé si dokonce trvale pamatuje. Je to už víra?

Ze zkušenosti víme, že ne. Člověk může o Kristu mnohé vědět, a přece ještě nemusí mít víru. Víra v křesťanském slova smyslu není víra něčemu nebo "na něco" ale je to víra především někomu. Víra Bohu. Ale nejen to, i víra člověku. Tomáš měl uvěřit těm, kteří mu řekli: "Viděli jsme Pána," tedy vzkříšeného Pána. Ale Tomáš neuvěřil, a tak se musel setkat se vzkříšeným Kristem sám, aby nejen vznikla jeho víra, ale aby slyšel: "Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili." Tomášovo setkání s Kristem je navíc, je to mimořádný dar.

Svědectví těch, kteří se setkali se Vzkříšeným, je přítomno v Písmu a je přítomno ve víře církve. Je tak tedy v zásadě přístupno všem lidem všech generací. Víra tedy také znamená: uvěřit svědkům Kristova zmrtvýchvstání a na základě takto přijatého svědectví žít. Nejde jen o to, vědět všechno o Kristu, znát všechna jeho slova a znamení. Ani Jan všechna nepředává, jak čteme v jeho evangeliu. Jde o to, přijmout tolik informací, a tak uvěřit těm, kteří mi je předávají, aby mohla vzniknout moje vlastní víra jako síla, která nese můj život, jako spojnice mezi mým lidstvím a Božím životem, který nám Bůh skrze Krista daroval.

Jan řekne: "Abyste s vírou věříce, měli život v jeho jménu" (Jan 20,31). Teprve to je to, oč vposledku jde. Nejde jen o množství informací, nejde jen o správnost poznatků, nejde jen o to, uvěřit Ježíšovým svědkům, i když je to všechno potřebné. Ale to, k čemu se má dojít, je ještě závažnější. Jde totiž o život. Ne o život jakýkoliv. Jde o život Boží. A ten můžeme díky křtu a víře dostat. "Jestliže se nenarodí někdo z vody a Ducha svatého, nemůže vejít do Božího království" (Jan 3,5).

A konečně: "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. A věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista" (Jan 17,1-3). Život, o kterém Jan mluví, není pouhým biologickým životem, o který se největší část lidí strachuje. Není pouhým lidským fungováním. Ale není to také něco, co by nepatřilo do tohoto života a světa, něco, co bychom mohli najít jen a pouze na "onom" světě, za hranicemi našeho pozemského bytí. Víra nás uvádí do života, který vychází od Boha, a který je nám darován už tady a teď. Je to život plný, nezničitelný smrtí. Život, který je "s Kristem skryt v Bohu" (Kol 3, 3). To je naše pravé bohatství, to je bezprostřední výsledek naší víry, který není ovšem, jako jiné pozemské dary, určen jen pro interval mezi narozením a smrtí. Pavel se tento život snaží občas popisovat, Jan o něm prostě mluví jako o faktu.

A my? My ho můžeme jedině žít, chceme-li o této věci něco podstatného vědět.

Slyšeli jsme teď o Velikonocích poměrně dost úryvků z Písma, slavili jsme liturgií (v podstatě jakousi názornou hrou) tajemství naší spásy. Co zbývá pro všední dny? Právě tento život, který je přístupný skrze víru, kterou mohly Velikonoce rozdmýchat. Život, který je v podstatě víc, než jakékoliv zdokonalení člověka. Je to život Bohem darovaný, ne námi vypěstovaný. Život radikálně nový. Podaří-li se nám "chodit v novosti tohoto života", neslyšeli jsme slovo Boží zbytečně. Budeme těmi, kteří jsou skutečně blahoslavení, protože neviděli a uvěřili. Pokud se to s námi už nestalo, může se to stát teď, ne až někdy v mlhavé budoucnosti.