Scarano Angelo | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
20. neděle v mezidobí B / Není přijímání jako přijímání

1. čtení Př 9,1-6

1Moudrost si zbudovala palác, opřela jej o sedm sloupů. 2Pobila dobytek, smísila víno, připravila také svůj stůl. 3Poslala své služebnice volat z vyvýšenin města: 4Kdo je nezkušený, ať sem přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit. 5Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité pijte! 6Nechte dětinství, a budete žít, po cestě poznání choďte!



V deváté kapitole knihy Přísloví se prolínají dvě pozvání: ženy moudré (v. 1-6) a pošetilé (v. 13-18). Ta první je činná a činorodá, ta druhá vyvolává jen rozruch. Obě dvě zvou "nezkušené" (v. 4.16). Kdo jde k první a jí její chléb (tj. to, co paní moudrost nabízí) získá rozumnost, tzn. zdravý cit a přiměřenost v jednání. Kdo jde k druhé, okouší jen pomíjející sladkost a nakonec zmar, prázdnotu (v. 18).





Mezizpěv Žl 33

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý.

Ustavičně chci velebit Hospodina, - vždy bude v mých ústech jeho chvála. - V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, - ať to slyší pokorní a radují se. *

Bojte se, Hospodina, jeho svatí! - Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí. - Mocní strádají a hynou hlady, - nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina. *

Pojďte, synové, a slyšte mě, - naučím vás bát se Hospodina. - Miluje kdo život? - Přeje si dny štěstí? *

Zdržuj svůj jazyk od zlého, - své rty od falešných slov. - Střez se zlého a čiň dobré, - hledej pokoj a usiluj o něj! *





2. čtení Ef 5,15-20

15Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; 16dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. 17Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně. 18Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, 19ale dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu. 20Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.



Žít křesťansky znamená "žít ve světle Kristově" neboli "být světlem v Pánu" (J 3,20-21; Kol 1,12-13). Takový život má i konkrétní projevy (děkování, chválení zpěvem), které pramení "z naplněnosti Duchem". Je zajímavé, že tuto naplněnost Duchem autor listu klade do protikladu k opíjení - je to zřejmě narážka na letniční událost (Sk 2). Toto opojení Duchem bylo nazváno "střízlivým opojením" (sv. Ambrož).





Zpěv před evangeliem

Aleluja. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm, praví Pán. Aleluja.



Evangelium Jan 6,51-58

Ježíš řekl zástupům: 51"Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." 52Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?" 53Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám: když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. 54Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. 55Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. 56Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. 57Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. 58To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky."



Když se uzná realita vtěleného Slova, které přijímá i smrt na kříži, pak se pochopí "tvrdá eucharistická řeč" (6,52.60). Tento realismus vtělení se objevuje i v daru eucharistie, jak nám to podtrhují použitá slova "tělo", "krev". Každý z těchto dvou pojmů označuje člověka celého, ale pokaždé s jiným důrazem: zatímco "tělo" označuje člověka v jeho slabosti a pomíjivosti, "krev" (jakožto "sídlo života") představuje člověka jako živou bytost.





K hlubšímu porozumění textu

51 Obrat "já jsem chléb" má jako doplněk "ten živý", který podtrhuje "plnost života", životnost tohoto chleba. Jak zdůrazní v. 57, jedná se o chléb živý a životodárný. U tohoto verše je sporné, zda náleží k vlastní eucharistické řeči (51, resp. 53 až 58), či nikoli. Mluví se stále "obrazně" o chlebu Ježíšova sebedarování na kříži, nebo už o "svátosti eucharistie"? Patrně se jedná o přechodný verš, který zakončuje "obraznou řeč o chlebu života" a zároveň uvádí řeč eucharistickou.

52 Toto reptání je opět srozumitelnější na základě "prototypní" události na poušti: po obdržení many Izraelité reptali proti Mojžíšovi (Ex 17,2; Nm 20,3) a proti Hospodinu (Nm 20,13). Reptání podtrhuje nesrozumitelnost Ježíšových slov a prozrazuje postoj nevíry.

53 Učení o eucharistických darech se předává ve dvou stupních: nejprve přichází tvrzení, že Ježíšovo tělo a krev dávají život (v. 53-55) a umožňují trvalé spojení s Ježíšem, nositelem a zprostředkovatelem božského života (v. 56-57), aby se pak opět potvrdilo, že "toto" je ten pravý chléb, který přichází z nebe (v. 58).

Překvapuje, že Ježíš "neoslabuje" (ani nebere zpátky) svůj předchozí výrok, který vyvolává u židů rozpačitost (v. 52). Naopak tento výrok přiostřuje: "když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život". A to vše je uvozeno dvojím slavnostním "amen, amen" (ano, tak to skutečně je), což dodává ještě větší váhu těmto slovům. Přímo revolučně zní věta "jíst tělo a pít krev": vždyť to bylo přece jasně zakázané ve SZ (Gn 9,4; Lv 3,17; Dt 12,23)!

Eucharistické dary odkazují na skutečnost vtělení ("tělo"), ale zároveň na krvavou smrt kříže ("krev"). Oživující dar vtěleného Slova se nám tedy zprostředkovává skrze sebedarování (smrt) na kříži. Tato smrt je tak (paradoxně!) nepomíjejícím a nevysychajícím pramenem spásy (srv. 19,34).

Výraz "Syn člověka" není zvolený náhodou. Teprve jako nebeský Syn člověka bude pozemský Ježíš zprostředkovatelem božského života.

54 Neříká se tu, že eucharistie je "pokrmem nesmrtelnosti" (Ignác Antiochijský), protože pojem "nesmrtelnost" byl spíš spojený s nesmrtelností duše. Jan navazuje spíš na židovské myšlení, pro které je příznačný pohled na člověka jako na celek: proto se hovoří o vzkříšení těla jakožto o dovršení života. Udivuje zmínka o "vzkříšení v poslední den" právě v tom evangeliu, které klade veškerý důraz na "spásu v přítomnosti". Avšak tato zmínka se neobjevuje jen zde, ale také na jiných místech (5,25n.), snad ve vědomé polemice vůči gnostikům, kteří toto popírali.

55 Tělo a krev Ježíše jsou skutečně tím, čím mají být pokrm a nápoj: nasytí hlad a ukojí žízeň po Božím životě (po životě Božím, vždyť se jedná o pokrm a nápoj Boží).

56 Tady se uvádí "nový" účinek eucharistie: spojení s Ježíšem, "zůstávání" (přebývání) v něm. Eucharistie tedy dává dar života tím, že spojuje s jeho "zdrojem", se samotným Dárcem života. Ba dokonce vtahuje do samotného "koloběhu" života mezi Otcem a Synem - "jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne" (v. 57). Svátostné spojení je tak skutečným osobním spojením s Ježíšem.

Vzájemné přebývání ("zůstává ve mně a já v něm") nemá analogii v lidském životě. Jedná se o formulaci "vzájemného sjednocení", která je geniální ve své jednoduchosti a obsažnosti. Podobnou formulaci bychom našli u Pavla, a sice "skrze Krista", "v Kristu". Janovskou formulaci "ve mně a já v něm" najdeme také tam, kde se mluví o jednotě Otce a Syna (10,38; 14,10n.), o plodném sjednocení učedníka s Ježíšem (Jan 15,4-10) a o společenství učedníka s Otcem a Synem (17,21-23).

57-58 Života je možné dojít jen skrze společenství se Synem, a to vírou (6,29.35.40.47) a přijetím eucharistie (6,53n.). Větu "i ten žije ze mě" osvětlíme pomocí verše 5,26: Otec je ten živý, protože On je principem života. Skrze něj žije Syn - a ten předává tentýž život všem těm, kdo ho přijímají v eucharistii. Spojka "jako" (jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce) není jen srovnávací, ale také příčinná (protože): jako a protože mne poslal živý Otec a já žiji z Otce.

Verš 58 znovu používá obraty z předchozích veršů 49 a 51. O chlebu, který sestoupil z nebe, se mluví už v 5,31, a tak verše 31 a 58 vymezují celou řeč o chlebu života.


Společné rysy prvního čtení a evangelia

V prvním čtení jsou pokrm a víno symboly moudrosti, ale také předobrazy eucharistických darů (evangelium).





K úvaze

Není přijímání jako přijímání… A přitom se zdá tak snadné postavit se do řady a přijmout eucharistii. Avšak - k přijetí eucharistie nestačí… jít k přijímání! Nezní tato věta podezřele, jako by šlo o nový blud o eucharistii? Veškeré obavy a pochybnosti se rozptýlí, pokud se zamyslíme nad znamením eucharistie.

Nejprve se nemůžeme ubránit údivu, že geniálnější a přitom "prostší" způsob Ježíš nemohl vymyslet, aby se mohl s námi sjednotit - skrze "pokrm" a "nápoj". Přitom i samotný "symbolický úkon" přijímání je velmi výmluvný a… dokonale vyjadřuje, jak dochází k sjednocení. Tak jako pokrm "přijímáme" do svých útrob, asimilujeme a… "začleňujeme" do svého organismu", zrovna tak pokrm eucharistický: i ten máme skutečně jíst, přijímat do svého nitra, do svých citů (třeba "rozhozených", zraněných), do svých přání a plánů. Každé jídlo nás totiž může sytit tehdy, když je přijímáme nejen do úst, ale především do svých "vnitřností". A totéž platí o eucharistii - nestačí přijmout do úst, je třeba ji přijmout zcela… Pokud přijímáme eucharistii nejen do úst, ale i do svého "nitra", pak se skutečně sjednocujeme s Ježíšem.

Velmi výmluvně o tom píše sv. Jan Eudes:
"Ježíš je nejenom tvůj, on chce být také v tobě, chce v tobě žít… Chce, aby všechno, co je v něm, žilo a vládlo v tobě: jeho duch v tvém duchu, jeho srdce v tvém srdci, všechny síly jeho duše v tvých duševních schopnostech a silách, a tak aby se na tobě naplnila slova: Oslavujte Boha svým tělem a aby Ježíšův život byl patrný na vás. A ty zase nejenom patříš Božímu Synu, ale máš být v něm… Všechno, co je v tobě, má být zapojeno do něho, od něho máš přijímat svůj život a dát se řídit. Nebudeš mít žádný pravý život, leč v něm, neboť on je jediný zdroj pravého života; mimo něj najdeš pouze smrt a zánik. On ať je jediným východiskem všech tvých hnutí, činů a životních úkonů."

To však není všechno! Eucharistii máme asimilovat natolik, že… se staneme eucharistií pro druhé - přijímání (Krista) tak vrcholí proměněním (v Krista). Jak tomu rozumět? Přijetím eucharistie se máme stát eucharistií, živým a viditelným znamením Boží přítomnosti. A ne přítomnosti statické, ale dynamické, která sestupuje do života lidí, dotýká se jejich ran a léčí, pozvedává, posiluje - právě tak jako Ježíš.





K aplikaci

1. Celá devátá kapitola knihy Přísloví hovoří o rysech Moudrosti a Pošetilosti: v čem jsou si podobné a v čem se odlišují?

2. Je tu mnoho praktických rad - vyber si jednu, kterou si "odneseš" do celého týdne. Během následujících dnů ji promysli a uveď do života!

3. Zastav se a polož si otázku, jak přijímáš eucharistického Krista.