Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
20. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

20. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Př 9, 1 - 6
"Moudrost v pojetí Přísloví je neodlučitelná od Hospodina a je prostředníkem, jímž se Hospodin přibližuje světu. Tím je také dán její charakter: zdržuje se na viditelných místech a stanovištích, kde je množství lidí". (Ekumenický překlad - komentář)

"Sedm sloupů" - snad obraz chrámu, sedm znamená plnost, dokonalost. Někteří staří v tom viděli předobraz církve v níž moudrost sídlí.

"Pobila dobytek" - je zde myšleno na obětní hod, na něco, co patří Bohu. Služky volají z vysokých míst města, aby svolaly k hodu moudrosti, zatímco nevěstky, služky "paní hlouposti" (Př 9, 13 - 18), volají z výšin k sobě.

Moudrost se nabízí jako dar a pokrm slabým, pokorným (srov. Mt 5, 3), kteří chtějí brát život vážně.

Čtení je vybráno v souvislosti s evangeliem, která je jasná: Kristus - moudrost - pokrm - eucharistie. Je dobré stále vidět širokou perspektivu Božího daru, který je vždy dáván ve prospěch člověka. Rovněž obraz "palác moudrosti - církev" je zde velmi užitečný, protože eucharistie podstatně do církve patří.


2. čtení
Ef 5, 15 - 20
"Naše perikopa tvoří přechod od předcházejících jednotlivých vybídnutí (např.: mluvit pravdu - 4, 25, nepodléhat hněvu - 4, 26, nekrást - 4, 28) k "domácímu řádu" (5,21 - 6,9), v němž se jedná o vztah mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi, jakož i otroky a pány. Autor zde vybízí poněkud více formálním způsobem: 'Učte se poznávat, co je vůle Pánova!' (V 15 - 17). Jak se to ale může uskutečnit? Tím, že se obec shromažďuje k bohoslužbě a otevírá se pro Ducha Božího (5, 18 - 20)." (R. Seppelt)

Moudrost je zde myšlena jako vždy ve smyslu biblickém - jako konání toho, co obstojí před Bohem a co stojí zpravidla v opozici k moudrosti jen lidské. Zlé doby nejsou důvodem k nicnedělání, ale naopak. Jsou znamením, že času nikomu mnoho nezbývá. Rozumnost není nic jiného, než poznání vůle Páně, tedy radikální rozdíl vůči tomu, co si myslí "normální" lidé. Z 1 Kor i odjinud víme o problémech při shromáždění obce. Nejdřív se všichni najedli, pak byla eucharistie. Protože se nepila čistá voda, ale voda s vínem, příp. víno, mohli se opravdu opít. "Hrejte a zpívejte Pánu" - Pavel má i zde zřejmě na mysli bohoslužbu. "Děkovat Otci skrze Krista" (v Duchu - V 18b) je řádný způsob křesťanské modlitby, v Novém zákoně mnohokrát osvědčený.


Evangelium
Jan 6, 51 - 58
V 51 - tento verš podle některých patří spíš k předchozí "neeucharistické" části, která mluví obrazně o Ježíši jako chlebu života, jako pokrmu, z něhož lze žít odtud až do věčnosti. Chléb... tělo... za život světa - je nejspíš řeč o Ježíšově oběti, o smrti na kříži. Tam dal své tělo, tedy sebe, svůj život za svět. Z této oběti roste možnost svátostné účasti na Ježíšově díle a daru.

V52 - zde je přechod od pojednání o Ježíši jako daru k vlastní řeči o eucharistii.

V53 - 54 - Ježíšovo zaslíbení o daru sebe sama jako daru života je pro křesťana konkretizováno v eucharistii. Život věčný je pro Jana pozemský, ne až posmrtný dar. Protože má křesťan život, život věčný, proto může být vzkříšen v poslední den.

V56 - "Zůstávání" - výraz u Jana častější (8, 31, 15, 4nn, 15, 10); je to vlastně synonymum pro spásu.

V57 - je zřejmé, že jde o život Boží, věčný, ne pouze pozemský.

V58 - Ježíš není jen nový Mojžíš, exodus se neopakuje, jde zde o skutečnosti radikálně nového řádu. Ježíš sám je chlebem, který otevírá věčnost.


K úvaze
Text nabízí takřka nepřeberné množství úvah a meditací. Zůstaňme u několika málo poznámek. Především je zde ukázána závažnost eucharistie asi jako nikde jinde v Novém zákoně. Okruh Janových posluchačů zřejmě potřeboval slyšet, že eucharistie je zcela nezbytná. Je zde ukazována prakticky se stejnou závažností jako křest. To se z křesťanského chápání poněkud vytratilo. Kořeny bychom asi našli v době, kdy být křesťanem bylo samozřejmé (všichni křtění jako děti), žít plně křesťansky bylo nesamozřejmé. Tak je to dnes v tradičních oblastech. Dnes máme úplné a správné chápání zachováno v obřadu křtu dospělých: Tam se totiž nemluví vlastně o křtu, ale o uvedení do křesťanského života. A to se děje katechumenátem (příprava), a potom v jedné bohoslužbě křtem - biřmováním - eucharistií. Kdo je takto uveden do života a neodpadne, ten by měl u stolu Páně zůstat. Křest je nezbytnou branou.A eucharistie je velmi potřebná pro další život v církvi.

V kontextu Ježíšova kázání šlo o vyvolený národ. V kontextu apoštolského kázání (a evangelií) jde o církev, nový Izrael. V kontextu naší perikopy jde o nasycení zástupu, který je veden k pochopení, v čem je pravé nasycení.

Shrnuto: Dnes nejde jen o jednotlivce (zachraň sám sebe!), ale o život církve. Chápání eucharistie odtrženě, nebo ve slabých souvislostech s církví vede k dost nepěkným a odpuzujícím jevům. Křesťan žijící z Krista je jednou z ratolestí naroubovaných na Krista (Jan 15), když se "osamostatní" - zahyne.

A nakonec - Jan 6 je ochranou před nepravdivou spiritualizací křesťanství, které by chtělo pominout hmotné skutečnosti a utéci se jen k duchovním. Míjelo by tak vtělení. Eucharistie jako taková i její výklad u Jana, je vlastně pokračováním myšlenky i faktu vtělení. Tento svět je vzat tak vážně, tak bezprostředně je použit k dílu spásy, že není možné ho míjet. Ježíš si z tohoto světa vzal lidství a pro nás k zajištění účasti na jeho životě, na jeho spáse, použil zas hmotné věci tohoto světa: chléb, víno (tělo, krev), jedení, tedy přijímání skutečného pokrmu (trogein ve V 56 znamená kousat, žvýkat, jíst). Na rozdíl od řady křesťanů Ježíš tento hmotný svět ani nezbožštil, ale ani se ho nezřekl. Udělal z něj prostor, v němž se s ním setkáváme, a nenutí nás hrát si na čiré duchy, protože jimi nejsme a nemáme být.


Myšlenky k promluvě
Jan 6,51-59
Není jistě pravda, že by většina lidí byli jen lidé průměrní, průměr milující. A už vůbec nelze tvrdit, že by velká část lidstva byli prostě lidé zlí, že by jim o nijaké dobro nešlo. Alespoň v mládí má mnoho lidí v sobě touhu vyniknout nad průměr. A dobrá předsevzetí, která si lidé dělají na Nový rok, o svých narozeninách, na dovolené nebo těsně po ní, na začátku školního roku a tak dále nejsou bezvýznamnými věcmi. I když člověk většinu těchto předsevzetí nesplní, jsou dokladem toho, že mnohým o něco dobrého jde. Že by rádi byli lepší, než jsou doposud. A křesťanství této touze po plnosti dobra vychází vstříc. Především člověku ukazuje na dva jasné vzory - na Ježíše - Vykupitele, nového Adama, tedy nového člověka. Na toho, kdo ukazuje dokonale, co obnáší plná láska k Bohu a plná láska k bližnímu. A potom Pannu Marii - prvou z vykoupených, tu, na které je dokonale vidět, co to znamená přijmout Boží vyvolení bez výhrad a zcela se s ním ztotožnit. Velké vzory! Ale v jejich velikosti je právě pro řadu křesťanů háček. Jsou pro ně, zdá se až příliš veliké. Ne jen "pro ně", nějaké jiné křesťany, ale samozřejmě i pro nás zde. Vždyť kdo z nás prokazuje napořád bližním lásku do krajnosti, jako to dělal Ježíš ? A kdo tak souhlasí ve všem s Otcem a spoléhá na jeho vůli ve všem jako Panna Maria? Snadno se nám převalí přes rty povzdech: vždyť on byl Boží Syn a Marie je Bohorodička! A snažíme se tak vymluvit s velkých nároků. Jenže tím nic nezískáme. Bylo by přece jen lepší být dokonalejším. Ale jak? Zase se budeme zaklínat nějakým předsevzetím, které stejně nesplníme? Podívejme se na cestu, kterou ukazuje dnešní evangelium. Mluví se zde o jedení těla Syna člověka a o pití jeho krve. Ano, chodit ke svatému přijímání - to bychom měli. A také asi většinou chodíme. Ale jsme vynikající? Naplňujeme ten vysoký ideál, který před nás klade křesťanství? A teď se můžeme propadnout ještě do horší beznaděje: k přijímání chodíme, a lepší stejně nejsme, tedy nelepšíme se! Anebo - což je ještě horší - ke přijímání nechodíme a tvrdíme, že to nemá cenu, protože ten a ten nebo ta a ta chodí - a "podívejte se, jak žije, jak se hádá, jak pomlouvá, jaká je na svou snachu... atd.!" Evangelium ale neříká jen prostě "choďte ke přijímání!","jezte mé tělo!". Říká, že kdo jí Ježíšovo tělo a pije jeho krev má v sobě život věčný a mluví o tom, že kdo jí a pije zůstává v Ježíši a Ježíš v něm. Tady je tedy řeč o životě - o životě Božím v člověku a o těsném spojení věřícího s Ježíšem. O tak těsném spojení, že je to sdílením života. A právě tento život, který má člověk z Ježíše Krista, tento život, který je nám darovaný ve křtu a stále znova obnovován a rozhojňován v Eucharistii, člověk v sobě potřebuje objevit. To, co říká svatý Pavel: "nežiji už já, ale žije ve mně Kristus", to se má a může stát naší zkušeností všedního dne! Jak? Není to tak složité. Především tím, že uvěříme, že nás Bůh ve křtu skutečně a neodvolatelně přijal za vlastní. Dále tak, že uvěříme, že Ježíšův život v nás je cennější než cokoliv, co na této zemi můžeme získat a že je silnější, než každé zlo a samozřejmě že je silnější než my sami. A konečně je třeba, abychom s touto vírou Ježíše v Eucharistii opravdu přijímali. Potom zjistíme, že chyby a dokonce zlo se do našich životů stále dostává a že tam má dokonce stále chuť i možnost bujet. Ale zjistíme také další věc: že Ježíš je schopen i ochoten v nás stále vítězit. Ne my, ale on. A že v něm tak můžeme a máme stále zůstávat. Ne jen ve zbožném spočinutí v v kostele, u svatostánku, v modlitbě. Ale v tom nejobyčejnějším životě, jestliže se každou neděli sytím jeho svatým a posvěcujícím tělem. Jestliže jsem uvěřil, že jakožto pokřtěný jsem trojjediným Bohem přijat za vlastního.