Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
21. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

21. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Joz 24, 1 - 2a. 15 - 17. 18b
Od dob Starého Zákona se na této věci nic nemění: člověk slouží bohům - buď nepravým, nebo pravému. I ten, kdo se dnes zaklíná samostatností, nezávislostí, svobodou a v tomto jménu odmítá vše "nad ním", nebývá svobodným - slouží třeba nakonec svému ideálu svobody. Je tedy nerozumné domnívat se, že můžeme ne-sloužit, je rozumné ptát se, komu vlastně sloužíme.

Stojí za povšimnutí, že ve Starém zákoně je sice člověk za svůj život, za svou věrnost Hospodinu, osobně odpovědný, ale víra je přesto něco, co se týká společenství, totiž Jozuovy rodiny (tím je míněn celý dům, rodiny, příbuzní, otroci) a hlavně lidu, totiž vyvoleného národa. Ve Starém zákoně je partnerem Hospodinovým lid smlouvy, Izrael, v Novém zákoně nový Izrael - Církev, do něhož je člověk vtělen křtem. Tento lid Boží je povolán ke službě Hospodinu.


2. čtení
Ef 5, 21 - 32
Toto čtení dnes neklidné lidi zatahá za uši jako demonstrace neudržitelných názorů, ale na druhé straně vyznavačům přísně patriarchální rodiny bude znít jako rajská hudba. A bohužel despotičtí mužové z něho budou vnímat asi jen druhou a třetí větu. Problém vztahu muže a ženy v manželství ve světle křesťanství by vyžadoval samostatné pojednání, na které zde není místo.

Nelze celou perikopu odbýt tím, že Pavel zde projevuje časově podmíněné názory, které jsou dnes překonány, nelze ji také ale odbýt tím, že řekneme, že "budeme žít podle bible", že tedy žena bude muži podřízena ve všem a basta.

Vyjděme spíš od slova tajemství. Tajemství je něco, co zčásti poznáváme, co se nám může otevírat, ale čím nevládneme a nedisponujeme. Tak tedy je třeba hledět na vztah muž - žena v manželství, na vztah Kristus - církev (V 32). Vztah Kristus - církev je vztah dvou milujících se (z tohoto hlediska rovnocenných!), ale dvou podstatně různých (spasitel - spasení) "zaměnitelných jedinců". Podobně manželství: je to vztah dvou milujících se a vykoupených z tohoto hlediska rovnocenných, ale ne zaměnitelných. Popřít jakýkoli rozdíl mezi mužem a ženou znamená nevnímat strukturu stvoření. Postavit muže "nad ženu" (udělat z ženy méněcennou) znamená ale také nedbat struktury stvoření, nevnímat, že vše Boží je dobré.

Jestliže nám zní tvrdě a přehnaně V 24, pak snad ještě "přehnanější" by se nám měl zdát V 25 - kdo z mužů miluje svou ženu tak obětavou, až k smrti dávající láskou, jako miluje Kristus církev? To je teprve velký požadavek.

Máme-li tedy vidět celý problém skutečně křesťansky a ne jen tzv. "podle Bible" (což bývá prakticky jen podle toho nebo onoho verše Písma), pak musíme uvážit, k čemu jsou muž a žena v manželství povoláni. Nejstručnější odpověď je: "ke spáse". Podrobněji ukazuje celou věc konstituce Druhého vatikánského koncilu o církvi v dnešním světě (DV 47 - 49).

Zde aspoň dva úryvky:
"Opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na Boží lásce... Proto jsou křesťanští manželé posilováni a jakoby posvěcení k povinnostem a důstojnosti svého stavu zvláštní svátostí... spějí stále více ke své vlastní dokonalosti, vzájemnému posvěcení a tedy ke společné oslavě Boha."

"Jednota manželství, kterou Pán potvrdil, se také jasně projevuje stejnou osobní důstojností muže a ženy, kterou je třeba uznat ve vzájemné a plné lásce, k vytrvalému vykonávání povinností tohoto křesťanského povolání je však zapotřebí neobyčejné ctnosti..."


Evangelium
Jan 6, 61 - 70
Opět v textu je řada témat, ale skutečným vrcholem nejen celé perikopy, ale i celé šesté kapitoly je V 70. Všecko, co bylo řečeno v předchozích částech perikopy, není posluchači k ničemu, pokud neřekne (a nepozná) s Petrem: "Ke komu bychom šli?". Nezaměnitelnost, jedinečnost Ježíšova má ještě silnější význam než slova "svatý Boží". Řada lidí v Izraeli byla Božích, o řadě z nich bylo možno říci, že jsou svatí, tedy Bohu náležející. Ale Svatý Boží v jedinečném slova smyslu je ten, kdo má slova věčného života, kdo je v lidských dějinách jedinečným dárcem věčného života.

I závěr perikopy svědčí o tom, že téma "eucharistie" je jedním z témat (byť velice závažným) celé perikopy, ale ne tématem jediným. Dárcem života je Duch (svatý, Ježíšův) - V 63, duch a život je Ježíšovo slovo! (V 63b, 69). Dá se říci, že v tomto závěru je viděno Ježíšovo slovo stejně důležité jako jeho tělo a krev, což při povrchním čtení uniká. Není v tom ale nic divného, protože dárcem života, věčného života, chlebem z něhož se žije, je Ježíš sám. A tento Ježíš se člověku dává i ve slově, i v Těle a Krvi (ve svátosti). Musí se uznat, že chápání Ježíšovy zachraňující a žijící přítomnosti ve Slově je u nás katolíků poněkud málo vyvinuté, hlavně ve srovnání s eucharistií. Nejde o to eucharistii oslabit, ale chápání Slova rozvinout. Celou věc ilustruje např. toto: Před koncilem jsme se učili, že mše má dvě části: mši katechumenů, která byla chápána jako v podstatě nepovinná příprava (neúčast v neděli nebyl těžký hřích), a mši oběti, tedy eucharistii, kde neúčast v neděli byl těžký hřích. Úvod k novému pokoncilnímu misálu ale říká, že při mši jsou věřící syceni ze dvou stolů, ze stolu slova a ze stolu chleba. A o nezávaznosti jedné a závaznosti druhé části mše už není řeči. Bylo by chybou neznat Úvod k mešnímu lekcionáři - editio typica altera, publikovaný v lekcionáři VI/2). Z toho alespoň jeden citát: "Boží slovo není v liturgii hlásáno jenom jedním způsobem, ani nemá vždy stejný účinek na srdce posluchačů. Vždycky však je přítomen ve svém slově Kristus, který uskutečňuje tajemství spásy, posvěcuje lidi a vzdává Otci dokonalou poctu".


K úvaze
Ef 5, 21 - 32
Skončí-li úvahy o křesťanském manželství u otázek, kdo má (kdy) koho poslouchat a co má kdo v domácnosti dělat a mají- li se takovéto úvahy "osvětlit" citáty z Písma, je to na křesťany uboze málo. Tajemství má člověk brát s pokorou a s touhou vnikat do něho, chápat ho, nechat se Bohem dál a dál poučovat. Konkrétní manželé se tedy musí také ptát, "jak je Bůh myslel", s čím u koho z nich Bůh počítá, kým koho z nich Bůh udělal - čím mají být svému protějšku. Tajemství dávající lásky se nedá řešit jen rozvrhem hodin. Bude-li muž chtít podpořit svou panovačnost a odvolá se tím na svatého Pavla, bude to zlé zrovna tak, jako když žena nebude chtít převzít svůj díl odpovědnosti v rodině (je přece dospělým člověkem!) a odvolá se na téhož sv. Pavla.

Nakonec znovu doporučuji všem mužům, aby se nezabývali větami, které jsou určeny ženám, ale aby si pečlivě přečetli to, co píše sv. Pavel jim. Neznám větší nároky!


Jan 6, 61 - 70
Uprostřed shonu a tisíce praktických starostí se člověk potřebuje aspoň na okamžik zastavit a uvědomit si, oč mu vlastně jde. Co považuje za život, o jaký život usiluje a jaká cesta k němu vede. Pak mu snad svitne, že mu jde o život v plnosti, o život věčný. A teprve potom může objevit a přijmout Krista jako dárce tohoto života. Pak také bude správně chápat i eucharistii, i Slovo. Bez tohoto zásadního orientování bude jen sbírat náboženské zážitky, a to bez užitku.


Myšlenky k promluvě
Jan 6,61-70
Slova nás opravdu zaplavují. Televize, radio, noviny, reklamy, kterými se denně stýkáme nemluvě. A kolik slov už jsme v životě slyšeli, která zněla sebevědomě, pravdivě nebo důležitě a nakonec se ukázalo, že neměla žádnou váhu. Že bylo bláhovostí jim věřit. Že jsme na to třeba i doplatili. Řada lidí dnes má ke slovům nedůvěru a nelze se jim divit. Řada lidí považuje slova za velmi slabá, za cosi, co není schopno bojovat proti lži, bezpráví nebo beznaději. Byli by pro ráznější "domlouvání" ať už tresty, nebo zbraněmi nebo nápadnými činy. A přece - Ježíšovo působení stojí především na slovech. Na slovech, která jsou s Ježíšovým bytím zcela sjednocená. Ježíš nedělá jen to, co říká, on je tím, co říká. On je Slovem v nejplnějším významu. Ale co my s tím máme v praktickém životě dělat? Co se slabostí slov uprostřed lidí se silnými lokty? Co? To, co Ježíš! On se slabosti slov ani nelekal, ani se na ně nevymlouval. Nikde neříká: "Nezlobte se na mne, já za to nemohu, že nic ráznějšího proti zlu nemohu udělat, já mám jen ta slova, ale kdybych mohl mít armádu, to by to bylo hned všechno jiné...!" Chodí tedy se svými bezmocnými slovy po světě a svými činy ukazuje, že ta slova zas tak bezmocná nejsou. Jeho okolí konstatuje, že to, co učí, je učení plné moci, neučí jen jako jejich zákoníci a farizeové. A Petr říká: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života! A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží." Ježíš přece není tím, kdo by jen nasytil zástup a nechal ho být! Kdo by lidem sice dal nějaký podivuhodný a zázračný pokrm, který by jim zajistil Boží život, ale jinak by je nechal chodit po světě v beznaději, bezmoci a nevědomosti hříšných Adamových potomků. Ježíš vždy spojuje slovo a čin. Ať uzdravuje nemocného nebo nasycuje zástup! A tak to je dál i v církvi. Zde je nabízeno "slovo věčného života", které vybízí k víře a živí ji. Člověk, pokřtěný a nasycený Eucharistií, který by neměl podíl na Božím slově, který by ho neznal a nežil z něho, se bude podobat nerozumnému člověku, který sice má auto, ale protože ho neumí ovládat a nemá od něho klíče, tak ho jen tlačí před sebou... Ten člověk jistě nedělá nic zlého - ale také nic dobrého, protože nedovede ani využít tento dar pro sebe ani jim není schopen pomoci druhým.

Je tedy třeba, abychom si uvědomili, že Ježíš se nám dává za pokrm různým způsobem: svou obětí, svou láskou, svým slovem a svým Tělem a Krví a že všechny tyto způsoby jsou jím zamýšlené - tedy žádný z nich není zbytečný! Církev to velmi jasně vyjadřuje tím, že například při mši mluví o dvou stolech, které věřícím nabízí a které mají být přijímány s největší úctou, totiž o stole slova a o stole chleba. Je-li dnes v některých farnostech zapotřebí místo nedělní mše slavit bohoslužbu slova, není to jen nouzový stav, ale je to také příležitost či zkouška, ve které si uvědomujeme, jakou cenu mají "ta slova života", hlásaná v církvi, kvůli kterým podle dnešního evangelia nechce Petr opustit Krista, i když v tu chvíli mnozí odcházejí. A tak Ježíšovu otázku "I vy chcete odejít?" bychom tedy mohli vztáhnout na sebe. "I vy chcete odejít, když věci nebudou tak, jak byste si sami přáli a jak jste byli zvyklí?" I vy chcete odejít od slov života věčného, protože jim moc nerozumíte, skoro nic vám neříkají, připadají vám moc slabá, nebo vás dost citově nenaplňují?

Ježíš přišel hlásat slovo. A tuto službu svěřil dál církvi. Kdo v ní Boží slovo slyší, Ježíše slyší. Toho, kdo má slova věčného života. Slyší slovo plné života a síly, které sice nemá moc odstranit všechny podvodníky, hlupáky nebo surovce z našeho okolí, ale které má moc mnohem větší a důležitější: má moc změnit nitro každého z nás. Má moc nás v důvěře přivést k Otci a shromáždit nás u něho. Má moc překonat pro mne to nejnebezpečnější zlo ve světě, totiž zlo, které je ve mně. Vezmu toto slovo vážně? Budu na něm stavět? Přijmu ho opravdu ne jako náhradní, ale jako plnohodnotný pokrm? Na tom se projeví pravost a plnost mé víry!