Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus C)
21. neděle v mezidobí - C / Stůl slova - Aleš Opatrný

Rozbor textu

1. čtení
Iz 66, 18-21
Třetí díl knihy Izaiáš (kap. 56-66), z nichž je vzato dnešní čtení, tvoří sbírka prorockých výpovědí velmi různého druhu. Najdeme zde texty s relativně přátelským postojem k pohanským národům (Iz 66, 18-19), jakož i zvěstování soudu proti těmto národům (Iz 63, 1-6). Kromě toho zrcadlí některé texty spíš vnitřní situaci izraelské pospolitosti: špatní vůdcové, modloslužba, zloba a nedbání zákona u lidí (srv. Iz 56,9-57; 13; 59,2-8). Dnešní perikopa nám dává určitý obraz o pospolitosti, v níž text vznikal. Je to Izrael po návratu z babylonského zajetí. Nebyly to doby zářivé, jak bylo zřejmě očekáváno. Lid procházel velmi svízelnými všedními dny a starostmi obnovy země a trpěl sociálními a politickými těžkostmi. Verše 15-17 představují příchod Jahve k soudu nad národy, tedy jeho příchod, který znamená pro pohanské národy vcelku odsouzení. Tím víc překvapí přátelský postoj vůči pohanským národům od verše 18 (to už je naše perikopa) : soud tak není podán jako akt pomsty Hospodina, ale jako očistný soud. Tedy i vůči pohanům je Boží jednání činem spásy - je to shromáždění všech národů, aby nahlíželi slávu Jahve. Universalismus spásy, který se objevuje už u Deuteroizajáše, je zde rozváděn dál.
Za celou perikopou můžeme pocítit velikou (a nám dnes trochu cizí) představu o naprosté suverenitě Hospodinově. Přitom to nejsou slova ani velikášská, ani sektářsky útočná. Jsou to zřejmě slova, vycházející z bohatého poznání Hospodina. A právě tato suverenita, přesažnost lidských možností a měřítek, nadřazenost Jahve nade vše je obzorem, na němž může být viděna současně jak jedinečnost vyvolení Izraele, tak i Boží vůle najít a zahrnout do spásy všechny národy, tedy všechny lidi.

2. čtení
Žid 12,5-7.11-13
Opět slovo povzbuzení, a to těm, kteří se v nastalém utrpení zřejmě cítili být Bohem buď opuštěni, nebo dokonce zrazeni. Utrpení těchto věřících ale neznamená v žádném případě konec Boží přízně, opuštění Bohem. Svazek zůstává, Boží otcovství se nezměnilo, poklad v nebi nezrezivěl. Jen člověk musí uznat, že v nebi ještě není. A má si připravit přímé stezky, čili napravit svůj život, aby se při zkoušce sám ještě více nepochroumal.

Evangelium
Lk 13, 22-30
Úvodní slova obnovují základní motiv cesty do Jeruzaléma, která ač má smysl sama o sobě (cesta k oběti, ke svědectví), je naplněna vyučováním. Ježíš na ní učí učedníky i ostatní.
V 23 - anonymní tazatel nastoluje otázku a tím téma poučení. Je to Lukášův oblíbený literární a teologický prostředek. Následují výpovědi, které všechny souvisejí s obrazem dveří, které vedou k Božímu království.
Obsah otázky souvisí s diskusemi mezi rabíny v době Ježíšově o tom, zda se mesiášského času (na zemi) účastní celý Izrael, nebo jen jeho část a zda konečný stav, stav po "konci světa" bude znamenat spásu pro celý Izrael, nebo zas jen pro jeho část. Do těchto polemik by měl být zatažen i Ježíš a jeho učedníci. Ale jako na mnoha místech v evangeliích je teoretická otázka pozměněna v otázku či poučení, které se týká tazatelů osobně, které obrací jejich pozornost od otázky někde kolem nich k něčemu, co se jich týká bezprostředně a osobně. Zároveň jde Ježíšova řeč mezi všechny, kdo jí slyší, není už omezena jen na tazatele. A všichni jsou vyzváni k rozhodnutí.
V 24-25 vstup (do království) je omezen "šířkou dveří" (tedy nelze si počínat v životě jakkoliv) a dobou - možnost vstupu je časově ohraničená, není neomezená. Odvolávání se na minulost, na původ nepomůže - rozhoduje přítomnost, chvíle, kdy se otevřela možnost vstoupit.
V 27 - jsou vyhání ti, kdo páchali bezpráví. Vztah k bližnímu je zde opět potvrzen jako věc rozhodujícího významu pro vstup do království.
V 29 - pozvání ke stolu, starozákonní obraz společenství a dostatku, zde společenství s Bohem.
V 30 - verš je vlastně nadějeplný. I když budou první posledními, tak zřejmě vejdou: Izrael, přes všechna selhání, není z Božího plánu záchrany vyloučen.

K úvaze
I když dnes snad nikdo nežije život příliš snadný a mnozí jsou uhonění, unavení, žijeme přes to ve světě, který v zásadě propaguje širokou cestu, pohodlný vstup, neomezenou nezodpovědnost jako ideál, v němž by bylo člověku dobře. Co je lehčí, je samo sebou předkládáno jako lepší. Protože Boží plán spásy bere člověka vážně, musí i ten, kdo chce mít na spáse podíl, vzít vážně sebe, svůj život a jeho požadavky. To neznamená udělat se středem světa, ani to není výzva k lehkomyslnosti. Ale znamená to dostát "rozměrům" člověka i životem jejich důstojnosti a možnostem, i když je to těžké.
Další starostí dnešního člověka by mělo být, aby si uvědomoval, kam svým životem jde a vstupuje, kam vedou dveře, do nichž se tlačí - zda vedou skutečně do království.
Shrňme: člověk by měl tuto perikopu promyslet ne jako slova strašení, ale jako slova, vedoucí ke skutečné životní moudrosti.

Myšlenky k promluvě
Lk 13, 22-30
Člověk je od malička mnoha okolnostmi veden k tomu, aby se srovnával s druhými. A nejednou rodič, který požaduje něco od své ratolesti, přivádí z míry argument dítěte, že druzí to a to také nedělají, že jsou třeba ještě horší, že tedy ... co po něm vlastně chce? I my jako dospělí můžeme dělat něco podobného ve vztahu k Bohu a ke křesťanství. Jakmile se začneme srovnávat s druhými, s většinou, můžeme na tom být najednou netušeně dobře. Vždyť většina lidí se nemodlí, nechodí do kostela, nedělá si s řadou morálních problémů starosti. Na jejich pozadí se náš život vyjímá téměř skvěle. Co tedy ti faráři ještě po nás chtějí? Pán Bůh by nás měl spíš odměnit!
Ale existuje mezi křesťany i jiné, dost pesimistické srovnání: křesťan (hlavně ten, který z víry trochu "couvá") začne najednou meditovat o tom, jak vlastně jsou ti nekřesťané často, mnohdy, ano téměř vždycky lepší, než křesťané - a odtud je už jen krůček k tomu, aby náboženství se vším, co s sebou nese, bylo pomalu a jistě odkládáno.
Je fascinující, s jakou elegancí a důsledností odmítá Ježíš neplodné polemiky. Jak mění navrženou polemiku o něčem, co se tazatelů netýká, v imperativ, který se jich týká tak osobně, že před nim nemohou uhnout.
Ať už se tedy cítíme být lepšími než ostatní nebo horšími než ostatní, nebo ať si lámeme hlavu, co udělá Bůh s tou masou lidí, která se křesťanství odcizila nebo je vůbec nepoznala - v každém případě i pro nás platí nepřehlédnutelná výzva: usilujte o to, abyste vešli úzkými dveřmi. A ta výzva není směrována kamsi do budoucnosti našeho života, ta výzva je řečena vždy jen a pouze dnešku a také ji lze - a je nutno - uposlechnout právě dnes. Protože včerejšek je pryč a zítra bude třeba už pozdě. Není to ovšem jen výzva a výstraha. Je to také slovo naděje: dnes, právě dnes a ne kdoví kdy jsou dveře pro mne otevřeny. Jsou těsné, úzké, nevchází se jimi snadno, ale jsou tu, není tedy situace bezvýchodná: je kam vejít a je kdy vejít. A co jsou ty dveře? Je to Ježíš sám s celým svým životem. Je to jeho spása, nabízená skrze křest a víru. Je to náš život, vedený ve víře, tedy podle stylu Kristova, ve směru bezpodmínečných příkazů lásky k Bohu a k bližním. Je to tedy nesnadná cesta následování Ježíše, mnohdy cesta kříže, cesta, kterou nejde většina. Co bude s tou většinou, to nevíme, nesmíme ale zapomenout na podobenství o dělnících na vinici. Šance je i pro ty, kdo přijdou na poslední chvíli. Jisté ale je, že ten, kdo Boží slovo slyší a zachovává, zná cestu, zná dveře a tedy právem se od něho čeká, že nepůjde nazdařbůh, mimo dveře. Odměnou je mu jistota víry, že ví proč a kam jde namáhavou cestou, jistota, že jeho cesta má smysl. Protože je to cesta Kristova, tak není zdrojem zla, nemocnosti světa, ale je zdrojem uzdravování, spásy pro ostatní.