Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
21. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

Stůl slova

21. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Iz 22,19-23
Konflikt mezi prorokem a vysokým státním úředníkem ústí do prohry, do výměny správce Šebny za Eljakima. Říza, pás a klíč jsou odznaky moci, jejich předání znamená i předání moci druhému služebníkovi. Podobný obraz, omezený jen na klíč, užívá Ježíš v dnešním evangeliu.


2. čtení
Řím 11,33-36
Závěr oddílu kap. 9-11, která pojednává o otázce spásy Židů a v souvislosti s tím i pohanů, je chvalozpěv - hymnus. Postaven sám o sobě už má smysl a lze jej aplikovat celkem na všechny poznatky, které o Bohu máme. Ale ještě víc získáváme, když jej budeme chápat v souvislosti celé Pavlovy úvahy o spáse (kap. 9-11). Už samotné srovnání začátku a konce celé pasáže říká hodně: Pavel začíná vyjádřením své starosti a bolesti nad osudem Izraelitů (9,1-3), pokračuje zevrubnou úvahou o cestách Boží lásky a spravedlnosti a končí chvalozpěvem, v němž uznává naprostou převahu Božího myšlení a jednání nad jednáním lidským.

Podle některých je tento hymnus završením úvah, které jdou už od Řím 1,18 - úvah o Božích cestách k nám a s námi, a které končí 11,31. V hymnu je pak viděn vrchol celého listu Římanům. Takto může mluvit jen ten, kdo je ochoten poctivě přemýšlet o Bohu a o jeho jednání, kdo vidí Boha tak, jak se projevuje a kdo ho nechce vidět (a soudit) podle vlastních představ. Boží neomezené poznání je zárukou jeho spravedlnosti. Ale je také příčinou toho, proč je Boží moudrost pro člověka neprobadatelná. Člověk se tedy může snažit vnikat do Boží moudrosti, ale nemůže soudit jeho cesty a jednání.

V 34 - naše poznání, chápání, myšlení je Božímu myšlení podřízeno, je od něj odvozeno, není nad ním.

V 35 - člověk má uznat, že je tvor, tedy obdarovaný, ne ten, komu by byl Bůh dlužen.

V 36 - ne člověk, ale Bůh je vrcholem a středem všeho, univerzálním cílem. Poslední věta "Jemu buď sláva na věky" není frázovitým zvoláním ("ať žije...!"), ale je uznáním Boží jedinečnosti. Jak už bylo dřív vykládáno, řecké DOXA, nepřesně vyjádřitelné slovem "sláva", je u Pavla zkratkou pro jedinečnost a skvělost Boží. A tato sláva primárně patří jedině a pouze Bohu.


Evangelium
Mt 16,13-20
Rozhovor směřuje ke zvýraznění kontrastem: za koho pokládají Ježíše lidé (ne jacíkoliv, ale věřící!) a za koho učedníci. Kontrast mezi obecným míněním věřících Židů a mezi vyznáním toho, kdo poznal v Ježíši Mesiáše a uvěřil v něho.

Na Petrovo vyznání navazuje jeho poslání, které mu Ježíš svěřuje. Celé toto poslání "uzemňuje" život církve v dějinách: jsou to lidé, Kristem poslaní, ale křehcí (jako Ježíše zapírající Petr), kdo mají věci Božího království na této zemi na starosti. Petrův nástupce nenese ve svém životě božské rysy, ale nese závazek Ježíšova poslání: být svědkem. A to je břemeno, radost i zdroj legitimity.


K úvaze
Řím 11,33-36
Slova tohoto chvalozpěvu může asi s plnou poctivostí říkat jen člověk, který má velké a bohaté zkušenosti s Bohem, a to jak osobní tak ty, které poznal na mnoha jiných lidech, skupinách nebo národech. V každém případě je tento chvalozpěv (a meditace o něm) pro nás velmi užitečný. Přes všechna naše slovní prohlášení jsme až po uši ponořeni do myšlenkových schémat, která vidí ve středu, na vrcholu a jako cíl všeho člověka samotného. Ostře řečeno: "Bůh může být rád, že ho vůbec (na rozdíl od jiných) bereme na vědomí a měl by se snažit, aby byl podle našich představ, abychom s ním mohli souhlasit, jinak s ním přestaneme kamarádit." Mýlil by se zřejmě ten, kdo by si myslel, že v něm není nic z těchto myšlenek.

A přece mají pravdu ti, kteří konstatují (z hloubky své víry) se sv. Tomášem Akvinským, že víc nevíme než víme, kdo je Bůh, že naše znalost o něm je víc neznalostí než poznáním. A ten, kdo se tváří, že o Bohu ví (skoro) všechno, komu je o něm vše jasné, ten ho právě zná dost málo. Je-li ovšem velikost a bohatství Boží moudrosti tak velké, pak je jeho poznání celoživotním úkolem a šancí. A ještě na jednu věc upozorňuje důrazně celý oddíl: Bůh nejedná jen s jednotlivcem, ale i s národem, s lidstvem - suverénně, trpělivě, cílevědomě a pro nás leckdy tajemně.


Myšlenky k promluvě
Mt 16,13-20
"Co si lidé myslí?" To je věčná otázka. A tato otázka nebyla cizí ani Ježíšovi. Jenže - co si lidé myslí, to není totéž, jako poznání pravdy. Zdrojem pravdy je vposledku Bůh, ne společné lidské myšlení. Ať už si tedy lidé myslí cokoli, je třeba poznat myšlení Boží, je třeba poznat pravdu. Boží pravda se ovšem nevyskytuje v podobě jakýchsi balíčků, které by si člověk opatřil. Celé Písmo nás ujišťuje o tom, že Boží pravda potřebuje mezi lidmi své svědky. Lidi, kteří ji dosvědčí druhým lidem. Petr jedním z těchto svědků byl, jak slyšíme v evangeliu. A apoštolové a posléze všichni, kdo v Ježíše uvěřili, se také svědky stali. Vraťme se ale k evangeliu. Od Petra je v něm vyžadováno základní svědectví, totiž svědectví o tom, kdo je Ježíš. Petrova odpověď je jednoznačná, i když sestává ze dvou částí.

Ježíš je Mesiáš. To je vyjádření srozumitelné židům. Pro ně byl Mesiáš očekávanou postavou, člověkem, který měl napravit zlé věci. Tyto zlé věci byly důsledkem hříchu a náprava znamenala návrat do dobrého stavu, v jakém byl svět stvořen. Mesiáš přišel především pro židy a skrze ně se měla spása rozšířit dál.

Druhé označení Ježíš - Syn Boží je naopak označení srozumitelné pohanům. Syn Boží je ten, kdo je nade všechny, kdo zná a ví více než ostatní. Syn Boží je rozhodně důležitější než všichni panovníci a než jakékoliv uznávané postavy v pohanském světě.

Jak bychom ale řekli tuto jednu pravdu o Ježíši, vyjádřenou uvedenými dvěma výrazy srozumitelně lidem dnes? Slovo "Mesiáš" potřebuje dost dlouhé vysvětlení, má-li být dobře pochopeno. A slovo "Syn Boží" musí být dnes vysvětlováno také. Vždyť žijeme ve světě, který nejenže je v mnoha ohledech pohanský, ale pojem Boha pro něj vůbec není samozřejmý. Ostatně i věřící mají svůj obraz Boha leckdy pokroucený. Co máme o Ježíši dosvědčit? Neptejme se hned po slovech, ale ptejme se, co vlastně Ježíš pro nás znamená. Ostatně i Petr vydával své nejprůkaznější svědectví až v době, kdy znal vzkříšeného Ježíše a kdy mohl víru v něho dosvědčit životem.

Kdo je tedy pro nás Ježíš - Mesiáš? Především ten, kdo přináší odpuštění. Odpuštění v míře, se kterou se ve světě nesetkáme. Dále je tím, kdo přináší naději. A naděje, kterou přináší Ježíš, není ohraničená smrtelností člověka. Ježíš nám také ukazuje lidsky pochopitelným způsobem, kdo je Bůh. A jenom skrze Ježíše nacházíme plný smysl utrpení, kterému se člověk nevyhne. Konečně i naše smrt získává průhlednost a smysl teprve díky Ježíši. To je jen několik bodů, které naznačují, kým pro nás Ježíš je. A v tomto smyslu máme o něm naším bližním svědčit. Vrcholným svědkem pak může a má být ten, kdo je Petrovým nástupcem - římský biskup, papež. Ani on nemůže být z úkolu být Ježíšovým svědkem vyňat. A ani on se nevyhne situacím, ve kterých není mnohými jeho svědectví přijímáno. Přes to všechno svědčit, že Ježíš je Mesiáš, je úkolem, který v dějinách stále trvá.