Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
22. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

22. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Dt 4, 1 - 2. 6 - 8
"Nařízení a ustanovení" - to jsou pro mnohé z nás nepříjemná slova. Mnoho lidí dnes jakmile slyší "nařízení", začne mimovolně přemýšlet o tom jak ho obejít. Jiní vidí pravou svobodu lidství tam, kde žádná nařízení nejsou. Ale pohled do dějin lidstva ukazuje, že lidé nepřijímali jen nařízení Boží, ale že si sami ve všech epochách a systémech nařízení vytvářeli a vytvářejí. A některá hodně tvrdá. Otázkou tedy zřejmě není, zda má mít člověk vůbec nějaká nařízení, která respektuje, ale jaká ta nařízení jsou, jakého jsou původu a jaký mají účel. Tady ovšem začíná dělení.

Izrael vycházel z velké zkušenosti osvobození z Egypta. Hospodin byl pro ně v prvé řadě osvoboditelem a nadto Bohem, který je vedl do zaslíbené země, tedy do takových podmínek života, na které by se sami ze sebe nikdy nezmohli. Navíc - Hospodin není vrtošivé či pyšné pohanské božstvo, ale je to Bůh blízký, který sám ze své vůle provází svůj národ a kterého se dovolávat znamená vlastně jen uznat a využít tuto jeho trvající blízkost.

Příkazy tohoto Hospodina jsou něčím, co není proti lidem, ale co je přímo pro ně, v jejich prospěch...

"Která vás učím zachovávat, abyste šli obsadit zemi..." (V1)

Je to paradoxní: Boží příkazy jsou lidštější, člověku příznivější, než příkazy pouze lidské - viz evangelium. Tyto příkazy jsou pro Izrael zdrojem rozumnosti, zdrojem jeho moudrosti, bylo by tedy pošetilé cokoli z nich ubírat nebo k nim něco přidávat. Nicméně se to v dějinách pak dělo, jak dosvědčuje evangelium.

Ani pro křesťany nejsou příkazy Starého zákona odbytou věcí, i když je např. z kultických předpisů osvobozen. Křesťanství není ani svévolí, ani prohlášením člověka za Boha a tedy za svrchovaného dárce zákonů. Ale křesťan se má z evangelií naučit, jak s Božími příkazy zacházet. Ježíš na jedné straně příkazy radikalizuje (milovat nepřátele!), ale na druhé straně se stará o to, aby příkazy nestály proti člověku a tedy proti Boží vůli!


2. čtení
Jak 1, 17 - 18. 21b - 22. 27
List Jakubův svádí k snadnému a neplodnému moralizování, ač jím sám není.

Z dnešního úryvku je snad nejlepší si vybrat "slovo pravdy". Je darem Božím a je pro nás darem života. Toto slovo není našim majetkem, kterým bychom disponovali nebo bychom mohli dokonce někoho soudit. Je v prvé řadě semenem, tedy "polotovarem", něčím, co má být řádně užito, aby to rostlo. Růst tohoto semene a "uvádění slova ve skutek" není tak docela totéž, ale nelze to také od sebe oddělit. Toto semeno roste samo o sobě (viz obě podobenství evangelií o setbě), ale lidská aktivita není ani v tom případě vyřazena a je nutno to, co vyroste, uvádět ve skutek. Tedy poznání, milost, Boží život v nás, musí projít "navenek" do našeho chování, postojů, nadějí, činů. V několika slovech je tu zas pohromadě křesťanská plnost pravdy o křesťanském životě. Ten není ani životem, který máme sami ze sebe (slovo musí být zaseto), ani není nehybným majetkem (slovo musí růst), ani není automaticky se uskutečňující činností bez lidského snažení (slovo se musí uvádět ve skutek), a už vůbec není "zájmovou činností", esteticko-náboženským šimráním, uspokojováním náboženských potřeb - to bychom byli jen posluchači (konzumenti), kteří klamou sami sebe.


Evangelium
Mk 7,1 - 8a. 14-15. 21-23
Zkrácení celé perikopy do tohoto výběru je, jako vždy, problematické. Sleduje sice exegetické poznatky o růstu textu, jsou vynechány relativně samostatné úseky, ale text ztrácí něco z plnosti, neboli "Marek věděl proč to napsal tak a ne zkráceně".

V1 - farizeové si někdy brali na pomoc učitele Zákona z Jeruzaléma, kteří vykonávali "náboženský dohled" v provinciích. Ježíšovi protivníci byli tedy v silném obsazení.

V2 - šlo o kultický, náboženský, ne hygienický delikt.

V3,4 - kultické očištění znamenalo uschopnění k bohoslužbě nebo očištění od toho, co dělalo člověka bohoslužby neschopným. V pozadí je stále představa o Izraeli jako lidu Hospodinově, který musí být pro něho čistý. Náš běžný pojem "čistota", jak ve smyslu hygienickém, tak ve smyslu náboženském (většinou míněno porušení 6. př., případně jde o čistotu srdce), je něco jiného!! V průběhu dějin Izraele byly tyto předpisy o čistotě upravovány a měněny.

V5 - je kritizováno porušování "podání starších" ne porušování přímo Mojžíšského zákona. Podání starších bylo v Ježíšově době prakticky mnohdy stavěno výše než Mojžíšský zákon (srov. vynechané verše 9 - 13).

V6-8 - zvnějšnění bohoslužby, nahrazení oddanosti Hospodinu pouhým dodržováním rituálu je u proroků mnohokrát kritizováno. Tam, kde chybí jádro věci, kde totiž Izrael prakticky nepatřil Hospodinu jako svému Bohu, tam byly i oběti bezcenné, nesmyslné, mnohdy přímo zavádějící.

V15 - je srdcem dalšího oddílu. Je zde nastoleno téma "pravá čistota". Její zdroj, původ (ne ovšem projev!), klade Ježíš do srdce člověka. Není zde řečeno to proslulé (a nekřesťanské): "Já si ve svém srdci věřím, ale jinak nic dělat nemusím - podívejte se, ti, co do kostela chodí, jsou horší než já". Ale je ukázán zdroj vší "nečistoty", tedy toho, co člověka zneschopňuje ve službě Bohu. Z tohoto zdroje vychází vše na povrch. Nestačí tedy jen odstranit (očistit) skutky člověka - i když je to nutné!, ale je třeba dojít ke zdroji, tedy uzdravit srdce, dojít k obrácení (Mk 1, 15).


K úvaze
Nabízejí se dvě témata: poměr příkazů lidských a Božích a pravá čistota. Potom se ovšem nabízí možné moralizování v obvyklém provedení a v různých variantách, ale od toho raději upusťme.

Prvé téma: Zde by byla po ruce kritika reformátorů, kteří odmítli "nálezky lidské" a drželi se jen slov Písma. Ale tuto kritiku lze zčásti (zčásti měla pravdu, zlořády v církvi byly a mnozí se jich drželi) odmítnout poukazem na to, že církev není konzerva k udržení určitého počtu slov učení apoštolů, ale že je to živý organismus, jehož pravý život je z Ducha Božího. A v tomto případě pak nejde o lidské zákony, stavěné nad zákony Boží.

Dnešní křesťan má problém jinde. Jednak (nejspíš na vesnici) opravdu dodržuje tvrdě některé praktiky, spojené s náboženstvím, víc než věci víry samy (některé zvyky při pohřbu jsou zásadnější, než disponovat se k prosbám za zemřelého svátostí pokání) - ale toto jsou chyby často spíš z nevědomosti. Pravým ohrožením je spíš to, že křesťané se podrobují "lidskému podání" nekřesťanskému, cítí se v mnohém vázáni zvyklostmi, nároky, diktátem životní praxe ostatních lidí - "Jak bych vypadal, kdybych jednal tak a tak?", "všichni to přece dělají (nebo nedělají)". Ať si nikdo nemyslí, že je vůči těmto věcem zcela imunní, doléhají na nás všude. Ale takováto věc může být žita i "naruby". To je zas snaha žít a dělat zásadně a z principu vše jinak než ostatní, být jiný, se považuje za totéž, jako být Boží. Což nemusí být pravda.

A tím se dostáváme k druhému tématu: Pravá čistota dnes. Nemáme problémy s očišťováním rukou, mís a pohárů. Ale i dnes jsou věci, které nám nejsou dost čisté - ledacos bychom raději nedělali, ale těžko se tomu vyhneme, mnohé se zdá, že poskvrňuje naši čest, naše křesťanství, náš morální profil. Jde často o věci politické nebo věci, diktované společenskou potřebou. Zde je totiž třeba přesně a správně pochopit slova o čistotě srdce. Čistota totiž není totéž, co sekernická radikalita. "Čistota jednání", která je bez lásky, bez ohledů, může být krásným květem sobectví, které chce vypadat zbožně. Ale na druhé straně "čistota" ryze vnitřní, kdy člověk "ve svém srdci Boha nezradí", ale jedná přitom stejně jako všichni pohané, je omylem. Jsme nitro i venek, smýšlení i jednání, a jsme tvorové společenští. To, co si myslíme, se musí projevit v našem jednání, pokud to opravdu tak myslíme. Je-li srdce člověka a jeho vnější projevy v křiklavém rozporu, je někde podstatná chyba!


Myšlenky k promluvě
Mk 7,1-8a.14-15.21-23
Možná, že patříme mezi ty, kteří řeknou s úlevou: to je něco! Předpisy o tom, jak se má s čím zacházet, předpisy, které vycházejí "z tradic otců" - jak mi to jde na nervy! A tady to konečně mám černé na bílém - Ježíš tohle odmítá. A říká to, co si já už dávno myslím, že totiž záleží na dobrém úmyslu, na stavu mého nitra - a ne na tom, jestli jsem dodržel všechny společenské, náboženské a já nevím jaké ještě předpisy! A snadno se můžeme cítit na straně morálních vítězů, vysoko nad zákoníky a farizeji. Ale bylo by asi rozumnější s tím pocitem vítězství a převahy tak nespěchat. Ježíš sice odmítl posedlost farizeů, se kterou hltali , dodržovali a kontrolovali nejrůznější obřadní předpisy , ale tím jeho řeč nekončí. Mluví o nitru člověka. A mluví o tom, že právě z nitra člověka vycházejí zlé myšlenky, smilství, lest, urážky, nadutost, opovážlivost... . Nic se mne z toho netýká? Ani trochu? A jestliže ano, jaké je vlastně mé nitro? Přece tím, že nemám rád všemožné předpisy a nedbám na ně není ještě řečeno, že mé nitro je čiré, čisté, v nejlepším pořádku! Není dobré si příliš rychle říci, že kdyby v mém nitru bylo něco v nepořádku, musel bych sám o tom vědět první! Nemusel. Protože ty defekty, o kterých mluví Ježíš, například chamtivost, zlovolnost, nadutost, jsou věci, které vidí spíš ten druhý na mně než já sám na sobě. A tak můžeme dojít k zajímavému zjištění: chceme-li vědět, jaké je naše nitro, zeptejme se opatrně druhých, jak nás oni vnímají. Co na nás třeba nesnášejí. Co je zraňuje. Když to uslyšíme, budeme se možná chtít v prvé fázi hájit. Bráníme se, vysvětlujeme - jim nebo sobě - jak to vlastně vidí špatně. Jak my to myslíme dobře. Jak vlastně nemůžeme jednat jinak. Jak jsme nevinní... Je dost obvyklé, že se člověk brání. Ale nemusí u toho zůstat. V "druhém kole" bych se přece jen ve světle pocitů a poznatků druhých lidí mohl podívat do sebe sama, tedy do nitra. Trochu jinak, než se obvykle dívám. A tak mohu ledacos o sobě samém zvědět a poznat. Nebude to třeba příliš příjemné. Ale bude to dobré, pokud..? Pokud nezůstanu rezignovaně nebo smutně nebo třeba i vítězně u zjištění, že "já už jsem takový". Nebo pokud nezačnu jen a jen vlastními silami měnit sám sebe. Protože ten největší odborník na změnu mne samotného je Ježíš. Ten, který "všechno činí dobré" - Mesiáš. Chybou farizeů samozřejmě nebylo to, že dodržovali ty nebo ony předpisy. Chybou farizeů bylo, že v dodržování předpisů, v "podání otců" viděli spásu. Že už vlastně od Boha, od Ježíše, od nikoho nic nepotřebovali - protože oni se "pojistili" dodržováním vnějších předpisů a co bylo uvnitř, v jejich nitru, na to nehleděli.

I když nikdo z nás není "farizejské víry", můžeme být tak či onak "farizejských mravů". To znamená, že můžeme být slepí ke kvalitě svého nitra, že můžeme být slepí k tomu, jak velmi potřebujeme my osobně Ježíše - Spasitele a to právě už teď, v tuto chvíli. A konečně můžeme se stát lidmi, kteří víc spoléhají na přesné dodržování církevních předpisů, vlastních zásad nebo nějakých jiných regulí, než na živého Boha.