Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus B)
23. neděle v mezidobí - B / Stůl slova - Aleš Opatrný

23. neděle v mezidobí - B

Rozbor textu

1. čtení
Iz 35, 4 - 7a
Prorocká řeč zpravidla zahrnuje velké časové spektrum. Zde sahá význam řeči od blíže neurčené budoucnosti až do konce časů. Pro nás je ovšem vše jasnější: Víme, že to o čem prorok hovoří, se už začalo uskutečňovat v době Ježíšově - v Ježíšovi přichází a začíná konec časů, totiž Boží království. A i když toto uzdravování, naplnění, zbohatnutí v Ježíši začalo, stojí znova a znova v každé generaci před každým člověkem jako nová možnost a nová šance. A buď se tato nová šance začne na dotyčném člověku uskutečňovat - pak to znamená, že začala jeho spása, tedy jeho "konec časů". Člověk začal vstupovat do Božího království. Nebo se ještě nestalo nic a ten člověk teprve (třeba nevědomě) čeká na naplnění tohoto proroctví na sobě.

Další důležitý aspekt: Bůh chce, aby svět byl dobrý a chce, aby byl svět všestranně v pořádku (aby se z hluchého stal slyšící, ze slepého vidoucí, z odsouzeného spasený...). Tato vůle Boží je neotřesitelná. Ale člověk ji dost těžko chápe, má-li v sobě povrchně zafixovanou myšlenku o Boží všemohoucnosti. To si totiž potom říká: "Když je Bůh všemohoucí, jak to, že neudělá všechny lidi šmahem plně fungující, dokonalé, tělesně i duševně uzdravené? Asi to nechce!" Jenže v tomto pohledu se ztrácí struktura světa, jak ji Bůh určil a jak ji dál respektuje. Zlo, ne-řád, porušení Boží harmonie, přišlo do světa díky hříchu. A tento důsledek pevně tkví ve struktuře světa. Boží náprava tuto strukturu neruší, ale obnovuje. V Ježíši se objevuje nový lidský začátek - nezatížený hříchem - (vtělení!). A proto to, čeho se Ježíš "dotkne" může být uzdraveno, osvobozeno od deformace. Pod jednou podmínkou ovšem, a tou je víra. Touto podmínkou respektuje Bůh důstojnost člověka.


2. čtení
Jak 2, 1 - 5
Na bohatá a třpytivá roucha dnes většinou nedáme, ale přece se nás toto čtení velice dotýká. Právě v naší situaci menšinové a ve společnosti často znevážené církve máme dojem, že se musíme něčím pochlubit. A že je tedy třeba zvlášť uctívat ty úspěšné, vynikající, nevěrci vážené křesťany, kteří nám dělají dobrou reklamu. Je to i lidsky pochopitelné mínění, které je bohužel zcela nekřesťanské. Nevěří totiž v Boží moc, která se projevuje ve slabosti. Dnešní chudí nejsou ani tak lidé nemajetní jako spíše outsideři, lidé, jejichž přátelstvím a náklonností se nemáme komu co chlubit, staří lidé, kteří mají vše potřebné k životu kromě blízké lidské duše, ale kteří nemají už ve společnosti žádný význam ...


Evangelium
Mk 7, 31 - 37
Před i za tímto úryvkem je uváděna lidská neschopnost pochopit a přijmout Ježíšovu osobu i jeho poslání (7, 18; 8, 17 - 21). Hluchoněmý zde slouží jako symbol této lidské neschopnosti a Ježíšovo uzdravení jako symbol jejího řešení. Jde tedy o mnohem víc, než o medicínský problém a taky nejde o to, aby Ježíš sebe sama "dokazoval" tím, že umí to, co lékaři nedokáží.

Vše se děje stranou - žádné show, ale osobní kontakt mezi Ježíšem a nemocným. Prstem Ježíš vyháněl zlé duchy, jak čteme na jiných místech, proto i zde je prst vložen do ucha. Je třeba přemoci zlo, aby sluch byl uzdraven (opět uvážit symbolický význam!). Slina byla běžný uzdravovací "prostředek" v tehdejší době. "Effatha" zní jako zaklínadlo, ale překladem Marek tento dojem stírá (je možné, že se v praxi prvotních obcí tohoto slova nepřeloženého používalo běžně při tehdejších exorcismech). Slyšel a tedy mluvil správně (opět uvážit symbolický význam). Víra je ze slyšení, vyznání je z víry. Oboje není samo od sebe, ale z Ježíšovy moci, z jeho přispění. Naplnění Izaiášových slov je vrchovaté. Ježíš přináší víc, než mohl prorok v "pozemských" barvách svého proroctví vylíčit. A toto všechno Ježíš přináší do lidské skutečnosti, do obyčejného lidského života, který neruší, ale zvedá výš.


K úvaze
Především platí to, co bylo řečeno již k 1. čtení. Pro nás, kteří žijeme dnes a tady v církvi, ne v době, kdy Ježíš chodil po zemi, je otázkou, jak se toto "effatha" realizuje. Protože díváme-li se správně, vidíme, že lidé narážejí na víc, než na organické poruchy lidského zraku, sluchu a řeči. Narážejí na neschopnost uslyšet, přijmout evangelium za své a vyznat Ježíše jako svého osobního Spasitele a Pána. Kde je tedy dnes ten Ježíš, který otevírá uši, rozvazuje jazyk, který uzdravuje z moci zla? Řekneme-li, že žije a působí v církvi, je to pravda. Ale porozumíme-li tomu jen tak, že když církev vydá katechismus, když vydá papež encykliku, nebo když se udělují svátosti, že tím je vyčerpána a plně realizována Ježíšova moc v církvi, bude to velmi málo. Ježíš je přece činný v církvi, když se církev (společenství křesťanů) modlí, když předčítá a vykládá slovo Boží, když církev Ježíšovi věří (toto vše je míněno jako konkrétní úkony zde a dnes, ne jen obecně). Je třeba připustit, že tuto moc, o které je řeč v evangeliu, předal Ježíš církvi a že se tedy má dnes, konkrétně, skrze nás, skrze mě, uplatnit. Jakmile Ježíšovu moc posuneme jen a jen zpět do historie, jsme skutečně bezmocní.


Myšlenky k promluvě
Mk 7, 31-37
Trápí vás zlo ve světě? Jistě, koho by netrápilo. Občanské války, terorismus, rakovina, AIDS, hladomory, lidská nespravedlnost. Je toho tolik. A pro křesťana se může přidružit ještě jedna bolest navíc: Jak to, že Bůh mlčí? Jak to, že s lidstvem, nebo alespoň s těmi zlými (mezi něž se obvykle nepočítáme) nic neudělá? Jak se na to může dívat? Jak to, že tu není k dispozici okamžitá pomoc pro všechny najednou a hned?

Možná nejsme těmi, kteří tyto věci Bohu vyčítají a jistě nejsme těmi, kteří zlo ve světě používají jako obhajobu své nevěry. Ale starost o všechny, bolest nad tím, že tolika lidem není zřejmě v tuto chvíli pomoženo, to nás opravdu může sužovat. Co tedy na to Bůh? Jak se zachoval Ježíš?

Nevíme, kolik slepých, hluchých, malomocných, a jinak nemocných či potřebných lidí bylo v Ježíšově době v Palestině. Jisté ale je, že jich bylo značně víc, než byli ti, kterých se dotkl, které uzdravil. A nic nenasvědčuje tomu, že by Ježíš chtěl ke všem přijít, všech se dotknout, všechny uzdravit. A nejen to. Jasně vidíme, že Ježíš Kristus, při vší své suverenitě, se kterou vystupoval proti zlu, nikdy nedělal nějaké "plošné" uzdravení nebo napravení čehokoliv. Lidí přicházelo mnoho, dav se na něj tlačil. Ježíš sice mluvil ke všem, nicméně pokud někdo projevil přání, aby mu bylo pomoženo a měl víru v Ježíše, byl zavolán. Ježíš s ním jednal osobně, tak, jako s hluchoněmým v našem evangeliu. Protože teprve při tomto osobním kontaktu mohla vzniknout nebo uzrát víra. Teprve v tomto osobním kontaktu se rozhodovalo o tom, zda ten který člověk Ježíše a tedy věčnou záchranu přijme, nebo ji (možná zatím) přijmout nedovede nebo nechce.

Tento ryze osobní rys Ježíšova působení, tento ryze osobní rys spásy, dělá všechno podle našeho gusta asi příliš pomalým. My bychom to udělali jinak. Ale Ježíš ne. Lidé pro něho nejsou nikdy masa, "lid", natož stádo. Bůh zná každého člověka osobně a osobně s ním jedná. A to na Ježíšově působení vidíme zcela zřejmě. Neznamená to, že by víra byla jen něčím privátním, soukromým, pouhé "sladké tajemství" mezi Ježíšem a člověkem. Víra má svou společenskou tvář, kterou je například církev. Ale spása se šíří od člověka k člověku a je přijímána osobně, ne kolektivně. Naštěstí. Člověk je tak Bohem osobně přijímán, není manipulován. A tak až nás zas někdy bude trápit, že Bůh nejedná tak, jak my bychom to viděli jako nejlepší, podívejme se na Ježíše. Podívejme se hlavně na to, co dělá , abychom viděli, že "všechno dobře učinil. " Hluchým dává sluch, němým řeč, beznadějným naději, hříšníkům odpuštění... . Je jen třeba za ním jít, setkat se s ním, dát mu svou důvěru - a tak s ním spojit svůj život. Protože zde je asi jádro věci: Ježíši nejde v prvé řadě o to, aby se nějak zlepšilo naše zdraví, nebo naše finanční, společenská či jiná situace. Jistě i to ho zajímá. Ale Ježíši jde v prvé řadě o nás. O člověka. O tebe. A tak pomozme tomu, kdo potřebuje pomoci, aby se mohl s Ježíšem setkat. Aby se dozvěděl, že on nakonec všechno, čeho se dotkne, udělá dobrým. Aby tak mohl nechat Ježíši k proměnění svůj vlastní život. Protože ten, kdo najde skutečného, živého Ježíše a s vírou ho přijme, ten je nejen zbaven hříchů odpuštěním, ale je také vyveden ze své samoty, bezradnosti a opuštěnosti. A to je nesmírná výhra.