Aleš Opatrný | Sekce: Kázání

Období během roku (cyklus A)
23. neděle v mezidobí / Stůl slova - Aleš Opatrný

Stůl slova

23. neděle v mezidobí

Rozbor textu

1. čtení
Ez 33,7-9
Prorok uvádí podobenství o strážném, který je odpovědný tomu, kdo ho do služby ustanovil. Podobenství vyjadřuje odpovědnost proroka vůči Hospodinu. Nejde jen o jeho chuť či nechuť napomínat a domlouvat, ale o jeho věrnost Hospodinovu slovu. Podle ní je prorok souzen.


2. čtení
Řím 13,8-10
Z parenetické části listu Římanům vybírá lekcionář jen některá témata. Dnešní je o lásce jako o naplnění zákona.

V 8a - zatímco naše láska k Bohu je naší odpovědí na Boží lásku k nám, je požadavek lásky k bližnímu stavěn takříkajíc absolutně. Bližního nemáme milovat proto (nebo až tehdy), že on miluje nás, ale proto, že tu je, že existuje. A také proto, že mne i jeho miluje Bůh. Lásku k druhému jsme tedy vždy a zásadně dlužni my. Při pohledu z naší strany není on nám dlužen nic.

V 8b - láska k bližnímu není novozákonní novum, ale je to už požadavek Tóry. - viz Lv 19,18. Za tímto požadavkem stojí Bůh. Křesťanství tento požadavek jen rozšiřuje z hranic vyvoleného národa na všechny lidi.

V 9 - na příkladech k Dekalogu je ukazováno, jak je přikázání lásky všeobsáhlé. A také je ukázáno, že příkaz milovat bližního jako sebe je nejhlubším základem rovnosti mezi lidmi. Jde o rovnost ve smyslu Božím, ne o rovnost plebejskou.

V 10 - láska neslouží (hlavně) k citovému uspokojení milujícího či milovaného, ale je k prospěchu obou. Má sociální dimenzi.


Evangelium
Mt 18,15-20
Prvou část dnešního evangelia lze vidět jako určitou aplikaci či ilustraci k požadavku lásky k bližnímu, a to v prostoru církve. Evangeliem vyžadované postoje jsou všechno jiné, než pokleslé, bezbřehé kývání na cokoliv. A také nejsou ostrým soudem. Šetří jak důstojnost pravdy, tak i důstojnost člověka. A nepřeceňují moc a schopnosti jedince ani nenadřazují kolektiv jednotlivci. Nepřehlédněme: je třeba získat bratra.

S určitou logikou je zde přítomna i řeč o potřebě shody mezi oběma křesťany, kteří se modlí. Požadavek shody dvou (a více) křesťanů je důležitou hrází proti pýše a svévoli jednotlivého křesťana. Ke škodě života v církvi se občas zapomíná na to, že i ten, kdo přijal v církvi větší odpovědnost, není vůči pokušení imunní, a proto potřebuje i výše uvedené pojistky.


K úvaze
Řím 13,8-10
Řeči o lásce jsou vždy poněkud nebezpečné. Někdy se totiž užívají jako pokrývka, která má zakrýt nedostatek statečnosti, odvahy k pravdě, vědění, vlohy a pod. Ale pro křesťana je měřítkem a prototypem lásky ten, který "miloval až k smrti kříže". Ježíš. A samozřejmě i zcela neokázalá láska Mariina (od Betléma ke Golgotě), vyjádřená ponejvíce bezvýhradnou poslušností. Znaky křesťanské lásky jsou jiné, než ideály tohoto světa:
- není odměnou, ale "povinností"
- buduje život, není bezmocná, ani zničující
- je to většinou něco jiného, než o čem se banálně mluví a zpívá.


Myšlenky k promluvě
Mt 18,15-20
Skončila pracovní doba, máte za sebou shánění, dohadování, netrpělivá čekání - prostě kolotoč a nervák, tak ještě absolvovat nával v autobuse, nervozitu v drogerii, ještě vyslechnout stížnosti sousedky na její neučící se dítě - a konečně jste u dveří bytu, vejdete dovnitř - vše je za vámi, jste doma, máte - zdánlivě - ode všeho pokoj. Člověk si oddechne - jenže: žijete-li v rodině, potom přijdou děti či vnuci s poznámkou ze školy, manžel(ka) s řešením konfliktu se sousedy, babička, která si stěžuje na opět rozbitý vypínač... a je po klidu. Ano, je tu řešení: zavřít se do pokoje či na půdu, říct, že chcete mít klid a o ničem nechcete slyšet. To by ovšem šlo jen tehdy, kdybyste svou rodinu neměli rádi, kdybyste ji chtěli ignorovat. Ale vy ji máte rádi. Proto neutečete, ale vyslechnete, poradíte, rozsoudíte, utěšíte... Nesete s ostatními členy rodiny jejich bolesti i radosti. Vždyť jste rodina - patříte k sobě, máte se rádi.

A teď něco podobného. Přišli jste do kostela. Přišli jste jen proto, abyste si "splnili nedělní povinnost"? To snad ne!" Přišli jste proto, abyste měli "svatý klid", abyste utekli od lidí? To doufám také ne. Doufám, že víte, že jste přišli do široké rodiny. Mezi bratry, ke svým. Že se scházíme jako rodina, která chce oslavit svého Otce. Která hledá slova pro život, sílu pro konání dobra u svého nesmírně velikého bratra - u Ježíše Krista. A této rodině, která zná Boha jako Otce a Ježíše Krista jako zachránce i naději, se říká církev. Tedy my, kdo jsme se sešli, jsme církev. Jistě, ne celá. Ale i my ji tvoříme. A protože jsme církev - rodina - nemůžeme být k sobě lhostejní. Nemůžeme se sami zavřít "v koutku s Bohem" a říct si, že do ostatních nám nic není. Evangelium nám například říká, co máme dělat, když zhřeší náš bratr. Ne ho odsoudit. Tím méně ho s ostatními zdrbnout. Máme ho získat. Domluvou. Nebo získávat s ostatními. A vyloučit jej ze středu všech - to je až nejkrajnější prostředek, který může být použit až tenkrát, když ostatní prostředky selhaly.

A dále nám evangelium říká, že tam, kde se scházejí dva nebo tři v Ježíšově jménu, tam je on uprostřed. Řekněme to pro nás srozumitelněji: kde se 2, 3, 10, 100 lidí schází proto, poněvadž Ježíši Kristu věří, mají ho rádi, berou ho zcela vážně - tak tam je on uprostřed nich. Ne jako mlhavý duch, kterého se někdo pokusí vyvolat. Ale jako náš Pán, jako ten, který nás navzájem spojuje a který dává našemu životu smysl. Jako nejdůležitější a tmelící člen rodiny - církve. Jako její hlava. Jsme tedy jedno tělo, jeden organismus. Patříme k sobě.

Podívejme se vlevo, vpravo, uvědomte si lidi, kteří stojí či sedí kolem vás. Jsou to vaši, mí, naši bratři či sestry. Nejsem tu sám. A Ježíš je proto uprostřed nás. A až se rozejdeme, naše spojení bude trvat. Stále patříme k sobě. Sejdeme-li se v týdnu dva nebo tři, nemusíme jen přeběhnout kolem sebe, nebo pomluvit sousedku. Můžeme si uvědomit, kdo nás spojuje. I na ulici se můžeme potkat v duchu Kristově. I v krátkém zastavení může být On uprostřed nás. Nic k tomu nepotřebujeme, jen dvě zdánlivé maličkosti: víru a lásku.